|
Není překvapením, že výprava začala srazem všech frekventantů na nádraží. Zde se ukázalo první překvapení. 5 dětí, 3 usměvaví vedoucí a víc nic. Již teď bylo jasné, že výprava bude trochu netradiční.
Cesta do Hatí utekla rychle jako voda. Stejně tak i cesta do Nouzova, která byla zpříjemňována různými popěvky a rozličnými rozhovory. V táboře děti dostaly dopis, který jim předal domorodec Jimbo. Kobra a Kádža se ho bez prodlení jaly vyluštit. Úspěšně. Vyluštit ho nebylo snadné. Z dopisu se děti dozvěděly, že jakýsi vědec, Igor Rosenberg, prováděl různé pokusy a jeden z nich se mu nevydařil podle očekávání. Proměnil se v mutanta – mexickou uhrančivou žábu. Chtěl po nás, abychom mu pomohli. Neodmítli jsme. Večer jsme strávili ve srubu při líbivých tónech kytary. Večer se děti ještě dozvěděly, že budou muset vykonat pouť za účelem vysvobození Igora. Spát se šlo brzy.
Ráno jsme vstávali se slepicemi. Rychlá snídaně a odchod na autobus, který ovšem nejel (jel až půl hodiny poté). Nezbylo nám nic jiného, než se vydat do Janovic po svých. Času nebylo mnoho. Zkratka střídala zkratku a boty našich dětí se začaly ozývat hlasitým čvachtáním. Ihned po příchodu do Janovic (čas kolem hodiny – dobré) jsme dětem koupili od místních kupců z východu toaletní papíry a ponožky za výhodnou cenu. V autobusu děti dostaly příkazy. Sundat boty -> vycpat boty toaletním papírem -> sundat mokré ponožky -> nandat nové a čekat. Po příjezdu do Zruče nad Sázavou byly nožky opět v suchu. Velká pouť mohla začít. Ze Zruče jsme se vydali přímo k Želivce (zásoba vody pro celou Prahu). Scenérie, která se nám naskytla, byla nádherná. Zvláště na mostě končícím přímo nad vodní nádrží. Na onom mostě děti nalezly také další dopis od našeho vědce. Zjistili jsme v něm, že musíme připravit lektvar z 5 hub a 20 různých rostlin, chutný pokrm a vymyslet krátkou říkanku. To nás však čekalo až další den. Po odpočinku jsme se vydali na zpáteční, obměněnou, cestu do Zruče. Zbylo nám trochu času přesně na to, abychom mohli navštívit ještě jednu z místních cukráren a doplnit alespoň část sil. Následovala cesta vlakem s přestupem v Ledečku a rovnou do Hatí. Co následovalo je jasné každému. Cesta zpět do tábora a padnutí vyčerpáním.
V pátek jsme si mohli trochu přispat – všichni toho využili. Ve čtvrtek večer přijeli ještě někteří další vedoucí. Jeden z nich, Kléma, chtěl děti vzít na skálu, aby si také zkusily něco slézt a vylézt. Vše proběhlo v pořádku – žádný úraz. Po obědě děti začaly vyrábět, co jim Igor v minulém dopise doporučil. Vyrobily lektvar a pokrm. Dokonce i říkanku vymyslely. Čekaly, co se bude dít. Dočkaly se. Na valu se začaly ozývat zvuky žáby. Ovšem ne jen tak ledajaké. Ano. Byla to mexická uhrančivá. Všichni si nandali šátek (neboť na koho by se jen očkem podívala, zemřel by) a začali pronásledovat poslepu žábu. Asi po 15 minutách žába na chvíli utichla. Všichni začali nahlas řvát říkanku. Ticho. Položili jsme tedy pokrm a lektvar na zem. V táboře ležela na lavičce zpráva od Igora. Psal tam, že se nám podařilo ho vysvobodit. Je nám zavázán a dává nám dary za naši odvahu. Dvě mražená kuřata, česnek, cibule, anglická slaninka. Prostě radost pohledět. Ovšem nikdo se na ně nechtěl jen koukat. Dali jsme se do přípravy. Když se kuřata zdála být dokonalá, napíchli jsme je na rožeň a čekali. A co z toho vzniklo? Nejlepší kuře, které jsem jedl (alespoň můj názor). Jako každý večer se ještě zahrálo pár písniček na kytaru a spalo se.
Ráno se pouze uklízelo, pracovalo, zahrálo pár her a odchod na vlak. V Kolíně jsme si ještě vykřičeli hlasivky na pokřiku, a všichni se odbelhali směrem ke svým domovům.
|
