|
Táborový den v březnu
Sešli jsme se v 16:20 na nádraží. Shodou okolností se tou dobou začali na svou výpravu scházet i kamarádi od Oregonů. Měli jsme strach, aby nedošlo k záměně, odcizení či nechtěnému přibrání některých dětí. Naštěstí se tak nestalo, napočítal jsem 15 dětských průzkumníků, 5 vedoucích a 2 psy. Koupil jsem jízdenku a odebrali jsme se na první nástupiště, kde na nás již čekal žlutý vláček Regionova, který nás odvezl do Hatí.
Z Hatí jsme se vydali vzdušnou čarou přes pole, abychom si ušetřili čas a cestu. Zanedlouho jsme došli na tábořiště. Nutno podotknouti, že jsme se během cesty ani nezastavili. Asi to bylo tím, jak se všichni na Nouzov těšili. Ihned po příchodu jsem děti přiřadil ke svým družinovým vedoucím, jak je zvykem na táboře a zahlásil jsem přípravu na večerní nástup. Na nástupu se děti dozvěděly, jaké ze zaměstnání budou zítra vykonávat. Byly klasicky 4 varianty – dřevo, úklid, kuchyň a volno. Někteří byli spokojeni více, někteří méně, ale všichni to brali sportovně. Potom si všichni uvařili večeři, hráli jsme hry a nakonec jsme všichni skončili ve vyhřátém srubu, kde jsme si ještě vyprávěli různé historky a příhody.
Budíček byl plánován na 7:30, ovšem už od šesté hodiny ranní byli zejména mladí průzkumníci neklidní a starším nedali spát. Jako první to nevydržela Áťa. Vyhnala nespící děti ještě před budíčkem na rozcvičku. Co dělali nevím, neboť jsem spal dál. Vzbudil jsem se až na budíček. V tu dobu začala rozcvička druhá, ta plánovaná. Ujal se jí Albo, který přijel spolu se svým psem ještě v podvečer předešlého dne. Po rozcvičce jsme se nasnídali a nastoupili jsme se na další, tentokrát ranní, nástup. Zazněly klasické dotazy typu: „Kdy bude pošta?“ Ovšem to nebyla jediná věc, která byla na nástupu překvapivá. Překvapeny děti byly hlavně poté, co jsem jim ukázal veliký lavor, do kterého mají donést všechno svoje jídlo. Někteří se zdráhali a nechtěli se svých dobrůtek vzdát. Jediná polehčující okolnost pro ně byla taková, že nemusejí odevzdat sušenky. Následovala dopolední zaměstnání. Všichni se své práce ujali velmi svědomitě. Úklid uklidil, dřevo nadělalo dřevo, kuchyň připravila z vybraného jídla „svačinu“ a dokonce i volnící přiložili ruku k dílu. Zajímá-li vás, proč je svačina v uvozovkách, koukněte se na fotky z výpravy a jistojistě pochopíte, že takto normální svačina většinou nevypadá. Svačili jsme na sluníčku uprostřed louky. Vypadalo to jako idylka. A taky to byla idylka. Po svačině si děti vyzkoušely své vědomosti. Obešly si postupně čtyři stanoviště, na kterých měly vykonat rozličné úkoly. Ošetřit zranění, rozdělat oheň, zabalit batoh a poznat rostliny, ze kterých následně sestavily ještě nějaké souhvězdí. Mezitím jsem se já ujal vaření obědu. Uvařil jsem obrovskou čínskou polévku a jakousi oranžovou omáčku s těstovinami. Jednoduše jsem smíchal dohromady vše, co jsme po nástupu vybrali. Opět jsem to naservíroval na prosluněnou louku a v klidu jsme poobědvali. Po obědě jsme si na chvilku odpočinuli a poté jsme se vydali na val, kde jsme si zahráli hru na Švédy a Angličany. Děti měly dost energie, a proto si po hře zahrály hru další. Tentokrát to byla hra užitečná pro chod tábora, neboť měly za úkol donést co nejvíce klacků na přílož.
Ačkoliv jsem původně plánoval, že zpátky pojedeme opět vlakem, rozhodli jsme se užít si Nouzova ještě o chvilku déle a odebrali se pouze na autobusovou zastávku Nesměň, Buda, rozcestí. Řidič nás za rozumnou cenu provezl všemi okolními vesnicemi směrem do Kolína. Děti ovšem vyhlídkovou cestu z většiny nedocenily, neboť se jim po náročném táborovém dni podařilo v autobuse usnout. Maminky byly nedočkavé, neboť jsme se na svém příjezdu o patnáct minut opozdili. Ovšem když uviděly své ratolesti vystupovat z autobusu, strach z nich spadl. Dali jsme si pokřik a výpravy byl konec.
|
