|
V pátek nastal osudový den, a sice den Káněcího družiňáku. Sraz byl u nemocnice, jako již tradičně při cestě na Nouzov autobusem. Bylo nás šest - Aleš, Jencek, Ted, Albín, Kozel a Jackyll. Příjemný autobusák nás odvezl až nad tábořiště, při výstupu se s námi rozloučily dvě postarší ženy přistoupivší v Zásmukách a již jsme prchali pryč z civilizace. Po cestičce kolem skály to dost klouzalo a měli jsme co dělat, abychom se dostali dolů bez újmy, avšak až na pár pádů jsme to dokázali.
Na tábořišti byla spousta sněhu, kterého jsme později slušně využili. Nejprve jsme se však ubytovali ve vymrzlém srubu - teplota byla hluboko pod nulou. Natůrovali jsme ale nový krbík a brzy jsme se měli jako v peřince. Dvacet stupňů se stalo standardem, v jednu chvíli jsme dosáhli i třiceti. Po ubytování jsme počali vařit naše první společné jídlo - byl jím králík od Jackylla. Jelikož byl již naporcovaný, zabalili jsme kousky do alobalu a pekli na roštu. Mezitím jsme hráli fotbal na sněhu s tenisákem. Hlodavec se stále nezdál být dost upečený, vrazili jsme jej tedy v alobalu na chvilku do žhavého popela. A tento krok se nám stal osudným. Naše večeře byla téměř nejedlá, tak spálený pokrm jsem asi ještě neviděl, avšak ani tato vada některé neodradila od vybírání neseškvařeného masa zpod černé krusty. Po večeři jsme si ještě povídali a hřáli se u krbu.
Druhý den jsme se nikterak nehonili se vstáváním - byli jsme přeci jenom na rekreačním družiňáku. Po desáté nás vytáhla z teplých spacáků snad jen ranní potřeba, která bývá občas dosti neodbytná... Zatopili jsme (teplota zůstala i ráno na pěkných deseti, izolace nezklamala), posnídali a vyrazili jsme na vycházku.
Oblékli jsme se do kabátů, které jsme našli na srubu. Vypadajíce coby santusáci, chtěli jsme jít civilizací, aby byla nějaká legrace, ale ještě na louce jsme objevili zamrzlý potok a tak jsme se po něm vydali. Po cestě jsme plnili Kokosovy levely (na památku Kokosa, bývalé členky). Levely nejsou žádná novinka, Průzkumníci se s nimi mohli setkat již v minulých letech na různých trojdenních výpravách. Jejich plnění spočívá v překonávání různých překážek s tím, že každého levelu musí zkusit dosáhnout všichni. Dnešní mise začala na rybníce přecházením ledového mostu a pokračovala na Vavřiňáku, kde jsme překonávali různé klády a podobné překážky. Po potoce jsme došli až do Davídkova, kde jsme na zdejším rybníce postavili avantgardního sněhuláka o šesti koulích a zahráli si hokej a fotbal na ledě. Na srub jsme se vrátili po souši, což už taková legrace sice nebyla, ale byli jsme již celkem unavení.
Čekala nás příprava večeře, jíž měla být tři kuřata. Poučeni z předchozích nezmarů, vše jsme pečlivě naplánovali. Nebohá slepičí mláďata jsme nacpali nádivkou z česneku a špeku, pěkně okořenili, napíchali na rožeň a zabalili do alobalu. Pekli jsme je asi přes dvě hodiny. Mezitím jsme testovali lyže, na kterých jsme běžkovali po tábořišti a vymysleli jsme sáňky z hrnce, na kterých jsme jezdili z malého kopečku hned vedle srubu. Po sněhovách hrátkách na nás konečně již čekala večeře. Luxusně jsme se nadlábli, dokonce ještě zbylo. Po jídle jsme si opět povídali a odpočívali jsme.
Třetího dne jsme vstali s vědomím, že bude dnem uklízecím a pracovním. Po snídani jsme naštípali všechny kuláče u týpovek (aneb Chuck, Bruce a Dudikof opět v akci) a vzniknuvší polena jsme odvozili za banku a pod střechu nářaďovníku. Poté jsme ještě nacvičili scénku na chystanou akademii, pořádně vyšůrovali a opustili srub čisťounký jak dětský zadeček. Cestou na autobus (nový spoj, v 17:34 na zastávce) jsme plnili poslední level. Cílem bylo vystoupat do zrádného kopce nad táborem. Největší problémy měl Albín, ale i ten nakonec nezklamal a level dal. U silnice nám zastavil opět onen sympatický autobusák a dokonce nám otevřel kufr, kam jsme naskládali batohy. Odvezl nás až k nemocnici, otevřel kufr, slušně se rozloučil (jakožto i my) a odjel. A my můžeme doufat v podobné Káněcí družiňáky, ačkoliv jich už moc nebude…
|
