|
Protože byl na drakiádu sraz až v 9 hodin, přišli všichni vyspinkaní a odpočatí. A v hojném počtu, což jsem nečekala. Ráno mě totiž zaskočil sníh. A tak mi vrtala v hlavě otázka, proč zrovna dnes, když draci čekají na výlet do nebes. A kdyby jen draci, děti si je přeci samy vyrobily.
V klubovně už na mě čekali první výletníci. Gagarin zatopil, a tak jsem dorazila do skoro teplé klubovny. Rodiče byli obeznámeni se změnou návratu. Během několika minut se počet dětí rozrostl mohutně, už se ani nevešly do klubovny. Musela jsem dát Kozlovi za pravdu, že bude lepší, když si uděláme malou procházku k vodárně a zkusíme, jak budou lítat alespoň draci igelitoví a voděodolní.
Některé děti měly cestu k vodárně jako tu nejdelší na světě, některé skoro celou cestu běžely, honily se a užívaly se sněhu. Třeba Míša s Adámkem, jejich energii jim mnozí záviděli.
U vodárny draci skutečně vyletěli do výšin. Bráchové Kachna a MK jako by to trénovali doma, jejich draci byli téměř nejúspěšnější. Konkuroval jim Kozel, který neustále svého draka nabádal k sestřelení draka MK. Poslední jejich boj však MK zvítězil a Kozlův drak se nejspíš léčí dodnes. Odcházel s roztrženým provázkem. A děti, které draka neměly, buď radily, nebo si hrály, či stavěly draka. Zábava to opravdu byla, dokud nás nepřemohla zima. Ruce zábly a celé tělo se těšilo na svačinu a hlavně na teplo.
V klubovně si všichni naplnili žaludky na odpočinkovou hru – pantomimické předvádění filmů. Tuto hru mám opravdu ráda, obzvlášť pokud někdo vymyslí zapeklitý film a družstvo, které hádá, se marně snaží přijít na kloub neznámým pohybům mima.
Na zbývající hodinku jsme využili naši zahradu a šátky ke hře ocásky, také velmi oblíbenou a známou. Šátek se strčí za kalhoty a začíná boj o přežití. Kdo přijde o šátek, končí. Zde hrál každý sám za sebe, ale musí se také využít smysl pro spolupráci. Utvořili jsme trojice, kde si členové stoupli za sebe, chytli se za pas a první lovil ocásky, poslední měl ocásek. Ztráta ocásku či rozpojení se znamená jednoznačný konec.
V 13:00, ještě před útěkem dětí do rodičovských náručí, jsme si dali tradičně pokřik. Ještě že už se na nás sluníčko nemračilo tak jako ráno a trochu se vylezlo na nás podívat.
Závěrem bych se chtěla omluvit za to, že jsme nepořídili žádné foto. Bohužel naše hlavy, uchvácené sněhem, ráno zapoměly na foťák.
|
