Beruška navždy
Jednou v sobotu ráno jsme si s kámoškou udělaly tykadla na výlet, vstávaly jsme v půl osmé, abychom to stihly. Můj táta nás odvezl ke klubovně. Stála tam Kikča s Monikou, které taky měly tykadla jako my. Začalo nám být trapně, protože jsme musely chodit po městě pro úkoly v TYKADLECH! Po dvou hodinách jsme šli i s vedoucíma k Prachovně, museli jsme zachránit mimozemšťany. Když jsme se vrátili z Práchovny, potkala jsem kámošku ze třídy – bylo mi trapně. O kousek dál jsem potkala svého idola a hned jsme si ty tykadla s kámoškou rychle sundaly, aby se nám nesmál. Až to skončilo, tak jsme šly na zastávku, a tam jsme ho potkaly a začal na mě volat: „Beruško!“ A od té doby, když ho každý den potkávám ve škole, mi říká „Beruško“. Připadám si šíleně trapně. Pro něho je to legrace, ale pro mě ne!
Jana, 13