První výpravu roku 1998 pořádal Buggy. Na víkend 16. až 18. ledna si naplánoval nácvik zimního bivakování na Nouzově. Nejstarší družina Delfíni a dobrovolníci z Myšek zde měli tábořit od pátku do neděle, ostatní jim měli v sobotu dopravit zásoby pomocí saní tažených psími spřeženími.

Poslední roky si však počasí dělá co chce. I když je polovina ledna, sníh není ani na horách (s výjimkou nejvyšších hřebenů). Teplota vystupuje vysoko nad bod mrazu, takže hrozí, že nácvik zimního nocování se zvrhne v pouhou teorii.

V pátek Buggy s Jaruškou, družinou Delfíni a jediným statečným z Myšek Alešem připravili v klubovně pro sobotní záchrannou výpravu transportní krabice s materiálem. Jednalo se o papírové krabice s dnem vyztuženým sololitovou deskou opatřené tažným lanem sloužícím k zapřažení psů.

Pak odjeli vlakem do Hatí a odtud pomocí kamenných mohylek se žlutým fáborkem značili trasu pro záchrannou výpravu. Šlo to pomalu, takže do srubu se dostali až k jedenácté hodině. Buggy je seznámil s teorií nocování na sněhu a potom šli spát.

V sobotu v půl sedmé ráno se scházejí vedoucí v klubovně. Mají za úkol donést krabice na nádraží, kde se jich ujmou děti - psí spřežení. Nepříjemnou práci řeší Kuba, který si vyjednal auto a odjíždí s krabicemi na nádraží.

Celou noc prší a ráno to nevypadá o moc lépe. Slon se těší, že žádné děti nepřijdou a výprava se zruší. Šéďa mu kazí náladu vysvětlením, že děti mají sraz na nádraží, takže není divu, že v klubovně kromě vedoucích nikdo jiný není.

Vedoucí tedy odcházejí na nádraží. Je na ně zvláštní pohled, protože kromě běžné výbavy mají lyžařské hůlky, což je věc tuto zimu dosud nevídaná. Na nádraží už netrpělivě čeká Kuba a s ním je tam 13 dětí. Počasí nestojí za nic, ale je třeba dopravit zásoby na srub, takže se všichni přesouvají do vlaku.

Strojvedoucí motoráčku na Ledečko nejprve starostlivě kontroluje počet Průzkumníků, jestli nemá dojet pro další vagón. Šéďa ho uklidňuje, že se bez problémů vejdou.

“A kam s těma hůlkama?” diví se strojvedoucí.

“Tady prší, ale v Ledečku je sněhová kalamita,” přesvědčuje ho Slon.

“Skončíte v Ratajích, dál neprojedete,” přidává se Šéďa.

Těsně před odjezdem se ve vlaku objevuje Jitka, která si spletla místo srazu a přišla ke klubovně v době, kdy už tam nikdo nebyl.

Průzkumníci v Hatích opouštějí vlak a hledají první značku předcházející výpravy. Pod mohylkou se nachází azimut k další mohylce. Zaměřování narušuje štěkáním smečka zdivočelých psů (naštěstí za plotem). Průzkumníci vyrážejí na pole u Hatí. Krabice představující saně má přiděleny trojice nebo čtveřice polárníků a vždy dva jsou zapřaženi do popruhů a táhnou krabici za sebou.

Zaměřování buzolou je značně ledabylé a způsobuje, že polárníci se motají po poli značně klikatou stezkou. Odchylka několik desítek metrů není výjimkou. Zřejmě se polárníkům při zaměřování klepou ruce.

Trasa vede kolem rybníka a přes silnici na další pole. Z polární výpravy se stává polní výprava. Slon se snaží navodit horskou atmosféru poučováním, jak se má správně postupovat.

“Na jeden krok desetkrát nádech,” tvrdí a hned předvádí.

Po každém opatrném kroku se zastaví, opře se o hůlky a mocně oddechuje. Za chvíli ho to vyčerpalo natolik, že zaostal vzadu a nemůže výpravu dohnat. “Pomóc!” zní náhle z dálky slabý hlas. “Počkejte na mě!”

Samozřejmě, že ti vpředu přidali do kroku. Silnice, přes kterou polní polárníci přecházejí, za chvíli vypadá jak v období vrcholící řepné kampaně. Mohylky vedou záchrannou výpravu do lesa nad Vavřincem. Krabice dosud plnící funkci saní se pomalu ale jistě začínají rozpadat. Jediné štěstí je, že jejich obsah je ještě zabalen v igelitovém pytli. Na Nouzov přinášejí polárníci trosky “saní” v rukou a igelitové pytle se zásobami táhnou na provazech. Saně tedy nevydržely, ale úkol byl splněn.

Nicméně obyvatelé srubu nevypadají, že by potřebovali zachraňovat.

Po několika hrách je čas k obědu a Průzkumníci se vrhají na své zásoby. Počasí se umoudřilo, už neprší, takže se vaří i venku na ohni. Přijíždí Tomáš, který se dopoledne vrátil z hor, kde si vůbec nezalyžoval, protože nebylo na čem.

“No nazdar,” vítá ho Jaruška a přibouchla mu dveře před nosem.

Bohužel Tomáš právě přizpůsoboval svoji postavu výšce dveří, takže ho Jaruška nechtíc udeřila dveřmi do čela.

“Promiň,” omlouvá se. “Mě nenapadlo, že chodíš hlavou napřed.”

Venku se objevuje sluníčko, ale zvedá se vítr a teplota prudce klesá. Že by se konečně blížila zima? Následující přeháňka, kde místo deště padá zmrzlá krupice tomu napovídá.

Buggy zahajuje první etapu příprav na celotáborovou hru, chytání kozy do lasa. Kozu představuje koza na dříví a chytá se za rohy. Hvězdou se stává Krokodýl, který má vysokou úspěšnost, ze tří pokusů se trefil dvakrát.

“Já jsem tady zbytečnej,” prohlašuje Slon a odchází hrát hry.

Ostatním se začíná dařit až po posunutí základní čáry.

“To není fér!” stěžuje si Aleš na kozu, která ne a ne mu skočit do rány.

Nakonec kozu téměř všichni chytili a nejlepších pět v každé ze tří věkových skupin dostalo upomínkovou kartičku s obrázkem kovboje.

Začíná se stmívat, je čas k odchodu. Delfíni zůstávají a budou zkoušet spát venku, buď ve stanu, nebo v bance.

Ostatní se vrací přes Vavřinec do Hatí na večerní vlak. Řidiči okolo jedoucích aut při pohledu na postavy s lyžařskými hůlkami určitě začali přemýšlet, kde vlastně mají sněhové řetězy. Zima se blíží, polárníci táhnou.