Existuje videozáznam z této akce [Malá Skála]

V sobotu 15. dubna 2000 pořádal výpravu Šéďa. Zprvu měl sice obavy, jaké bude počasí, protože toto aprílové období často bývá ve znamení návratu zimy. Jenže rok 2000 není skoupý na překvapení, aspoň co se počasí týče. Po zimě, kdy se střídal sníh, déšť a vítr, přišlo jaro a zrovna v polovině dubna. Podle poslední předpovědi počasí to vypadalo, že pláštěnky bude potřeba zaměnit za opalovací krémy.

Na nádraží dorazilo 6 vedoucích a 16 dětí. Určitým překvapením byla účast Klavíďa, kterého na výpravě už dlouho nikdo neviděl.

“Asi ho vyhodili z domova,” konstatoval Šéďa.

Cílem výpravy byla Malá Skála. Průzkumníci se vydali vlakem v 7:20 z kolínského nádraží. V Bakově nad Jizerou přestoupili na vlak z Prahy a cesta probíhala dále bez potíží až do Turnova. Zde se vlak dělil na dvě části. Jedna do Liberce, druhá do Tanvaldu přes Malou Skálu. Záhy se ukázalo, jaké mají Průzkumníci štěstí, že nemusejí přestupovat. Do zbylých tří vagónů vlaku se začalo hrnout velké množství lidí a panovaly obavy,

že se do vlaku ani nevejdou. V době, kdy měl vlak odjet, ještě byli lidé venku a tlačili se dovnitř.

Konečně se podařilo zavřít všechny dveře a výpravčí dal pokyn k odjezdu. V zápětí se ukázalo, že sestava motorový vůz a dva přívěsné vozy není na takový nával vhodná. Motor burácel, z výfuku se kouřilo, ale vlak jen velmi zvolna opouštěl turnovské nádraží. Chtělo to ještě zezadu zatlačit. Vlak se sunul rychlostí splašeného hlemýždě do zastávky Dolánky, kde opět několik minut trvalo, než někteří cestující vystoupili a další nastoupili. Pak opět následovala zoufalá snaha o rozjezd. Vlak se konečně dosunul na nádraží v Malé Skále a vyvalily se z něj davy turistů.

“To jsem netušil, že to tady bude takový maso,” kroutí hlavou Šéďa, ale když viděl, že davy proudí především na druhou stranu řeky Jizery na Panteon, uklidnil se.

Průzkumníci se vydali do kopce a po několika metrech se jim otevřel nádherný výhled na Malou Skálu v údolí Jizery. To bylo něco pro fotografy. Jaruška, Blonďák a Ještěr se vytasili se svými fotoaparáty a už cvakaly spouště. Šéďa samozřejmě točil.

“Ten barák bych zboural,” zlobí se Blonďák. “Kazí mi záběr.”

Pak stoupali dál, až se dostali do skal. Vnořili se do skalního bludiště a na nejbližším slunném místě se zastavili na svačinu. Vládla pohoda. Někteří pozorovali z blízké vyhlídky dalekohledem Ještěd, jiní lezli po skalách, i když jim to vedoucí neustále zakazovali a někteří jen tak seděli a vyhřívali se na sluníčku.

Blonďák si hraje na Tarzana a chystá se skočit z jednoho balvanu na druhý.

“Šéďo, lékárničku! Náplast!” volá Jaruška preventivně.

Blonďák se odrazil, chvíli letěl vzduchem a vzápětí přistál na balvanu.

“On si nerozbil čumec?” diví se Jaruška zklamaně. “Tak teď aspoň zakopne,” dodává s nadějí v hlase.

Blonďák jí ale takovou radost neudělal.

Průzkumníci pokračují dál. Následují další vyhlídky, kde se ale překvapivě ukazuje, že Blonďák a Ještěr jsou trochu nesví.

“To nejsou závratě,” oponuje Blonďák. “Já prostě tomu zábradlí nevěřím.”

V jeskyni je mu znatelně lépe a s chutí nastavuje obličej vodě kapající ze skály. Jestli to ovšem byla voda.

Pokračují dál a cestou potkávají tvář vytesanou v kameni připomínající nějakého bůžka.

“Já si na něj sáhnu pro štěstí,” hrne se k bůžkovi Katka.
“Jen si klidně sáhni,” pobízí ji Jaruška a dodává: “To je démon smůly.”
“No počkej,” zlobí se Katka, protože už si stačila sáhnout.

Průzkumníci se dostávají až na místo zvané Kalich, kde je památník pobělohorského odboje. Zde se prý skrývali čeští bratři před katolickým pronásledováním. Průzkumníky ovšem nikdo nepronásleduje, a tak opět lezou po skalách. Pozornost přitahuje šikmý balvan. Jaruška na něj zkouší vyběhnout, ale smeká se jí noha a výsledkem je odřené koleno. Zkouší to Ještěr a na druhý pokus se mu daří vylézt až nahoru. Dolů sjíždí na bobku až se mu kouří od podrážek. Zkouší to i Katka, ale sjíždí už od poloviny, i když se jí Jaruška snažila podržet.

“To je strašnej pocit, fuj,” stěžuje si Katka.
“Já polezu po hraně,” rozhoduje se Jaruška pokořit balvan.
“Já tě podržím,” nabízí se Katka.
“Ne, ty mě nedrž!” odmítá Jaruška rezolutně, ale vzápětí už volá o pomoc.

Nakonec se s Katčinou pomocí dostává zpět.

Mezitím několik slídilů nachází v nedaleké rokli zbytky sněhu, takže o zábavu je postaráno. Katka má sníh za krkem a ještě níž a není sama.

Čas utíká, a tak Průzkumníci pokračují dál na zříceninu hradu Zbirohy. Zde je přestávka na oběd, kterou mnozí využívají k podrobné prohlídce hradu. Je zde zachována i místnost tesaná ve skále. Ještěr zkouší akustiku a notuje “Kdož sú boží bojovníci”. Husitský zpěv byl zřejmě účinnější, protože před Ještěrem nikdo neprchá a nikdo se ho nebojí.

Klavíďo a Igrid si zatím našli originální hru. Útočí na nic netušící oběť s pokřikem “Kobra!” Pokud je ale na blízku Ještěr nebo Blonďák, je náhle z kobry takhle malinkatý zcela neškodný slepýš.

To už je ale nejvyšší čas se vydat údolím Jizery do Turnova na vlak. Ukazuje se, že dnešní děti nejsou moc zdatnými chodci a pořád si stěžují, že už je bolí nohy. Jen se ale někde zastaví, už vymýšlejí skopičiny. Je však pravda, že někdy jsou jim vedoucí vzorem. Jaruška chvíli cvičí na dřevěné závoře, než ji z ní sklepe Krtek. Po ní to zkouší Honza Ch., ale nedaří se mu. Svádí to na těžký batoh.

To už přichází Blonďák a ani on se nechce nechat zahanbit. Jenže kamarád Ještěr ho chytá za nohy, takže Blonďák bezvládně visí přes závoru. Jaruška se mu směje. To si Blonďák nenechá líbit a chytá ji za nohy. Jaruška na něm visí a všichni čekají, kdy to závora nevydrží a rupne. Blonďák Jarušku pouští a snaží se vyklouznout Ještěrovi, ale nedaří semu.

“Já ti pomůžu spadnout,” nabízí se Blonďákovi Jaruška a vlepí mu dvě přátelské facky.

Následuje vzájemný výprask. Ještěra už to přestává bavit a překulí Blonďáka přes závoru. Blonďák sedí na zemi a nepříliš nadšeně se tváří do objektivu kamery. Šéďa je ve střehu.

Nakonec se do Turnova dostávají včas a v 16:00 odjíždějí vlakem. Vyšlo to všechno akorát. Obloha se zatahuje a prší. To už ale nikomu nevadí a všichni mají dobrou náladu. A přece bylo možné v Kolíně slyšet určité výhrady. Někteří mladší účastníci výpravy si stěžovali rodičům:

“Oni mě nutili chodit pěšky!”