Existuje videozáznam z této akce [Moravský kras]

Přišel pátek 9. června 2000 a s ním okamžik, na který se mnozí těšili. V 15:05 se před nádražím schází celkem 25 jeskyň chtivých Průzkumníků. V 15:30 odjíždí rychlík do Blanska a začíná Jaruščina výprava do Moravského krasu. České Dráhy se opět vyznamenávají. Vzhledem ke stavbě koridoru vlak víc stojí, než jede, takže z jízdního řádu se stává nepotřebná kniha z oblasti sci-fi literatury. Sečteno a podtrženo, v Blansku má vlak zpoždění 50 minut.

Následuje hodina cesty pěšky do prudkého kopce z Blanska do Češkovic. Tady je hotel Vyhlídka, který patří Brněnské oblasti ČTU, a zde na Průzkumníky čekají stany. Mnozí se s takovými stany setkávají poprvé. Trubková konstrukce, na kterou je natažena celta tvarově shodná s klasickým áčkem, ale včetně podsady. Říká se tomu americký stan.

“Je to vlastně takový podsaďák bez podsady,” konstatuje Marian.

V sobotu se vstává už v 6 hodin ráno, protože nejpozději v 7:55 jsou ve Skalním mlýně připraveny lístky do jeskyň. Po rychlé snídani se všichni vydávají na cestu. Jdou lesní zkratkou do Těchova, ale není to zas tak jednoduché. Mají trochu problémy s orientací, ale včas se opravují a přicházejí do Těchova. Marian se chce ujistit, že jsou na správném místě a chce se zeptat místních, ale nikdo s ním nechce nic mít. Když zamával na pomalu jedoucí řidičku v automobilu, přidala plyn. Cyklista před Marianem prudce zabrzdil, otočil se zpět a vzápětí zahnul do postranní ulice.

“To vypadám tak strašně?” diví se Marian.

Mezitím narazili na zelenou značku do Skalního mlýna, takže už nebylo proč se ptát. Zelená značka vede lesem, chvíli se točí po vrstevnici, a pak se nemilosrdně spouští do údolí. Cesta to byla strastiplná a hlavně prudká, nohy ujížděly na drobném kamení, takže po téměř dvoukilometrovém sestupu už toho měli všichni dost. To už se ale objevila asfaltka a Jaruška s Marianem vyrážejí napřed zajistit lístky.

Ze Skalního mlýna je to ještě asi 1 km k Punkevním jeskyním. Marian odmítá jít pěšky a kupuje lístky na vláček, který zde jezdí po silnici ze Skalního mlýna k jeskyním. Za chvíli už se mašince kouří z komínka a vláček se vydává na cestu. A v 8:20 se Průzkumníci jako první výprava toho dne noří do zdejších jeskyň. S nimi je tu ještě skupina Izraelců, takže výklad průvodkyně je česko-anglický.

V jeskyni je příjemný chládek (stabilní teplota okolo 8°C) a čistý vzduch. Největší atrakcí Punkevních jeskyní je propast Macocha hluboká 138 metrů vzniklá zřícením stropu mohutné jeskyně a především jízda na lodi po podzemní říčce Punkvě. Průvodce a kormidelník v jedné osobě samozřejmě srší vtipem. Možná i proto, aby udržel na lodi dobrou náladu, protože pokud někdo trpí klaustrofobií (strach z malého prostoru), mohl by zde mít občas problémy, protože skála na něj útočí ze všech stran. A pod ním je navíc voda. Hodně vody. Zpočátku průvodce hlásí:

“Zde máme hloubku vody 80 až 90 … centimetrů.”

Netrvá ale dlouho a loď přejíždí propast hloubky až 40 metrů. Za chvíli průvodce dokonce hlásí:
“A zde máme hloubku 60 metrů.”
Pak dodává:
“30 metrů vlevo a 30 metrů vpravo.”

A co zdejší fauna, tedy živočichové?

“Létají nám zde masožraví netopýři, po stěnách se plazí pavouci, stonožky, horolezci, tonoucí návštěvníci a jiná havěť.”

Na závěr se loučí krátkou básničkou:

“Voda z říčky Punkvy má kouzelnou moc, kdo se jí napije, proběhá celou noc.”

Marian a Buggy se do této lodě už nevešli, a tak jeli s Izraelci. O tyto vtípky tedy přišli, ale měli zážitek zcela jiného druhu. Jeden z Izraelců totiž během plavby jeskyní hrál na flétnu a jak je známo, jeskyně mívají dobrou akustiku.

“Tak co, Mariane, nejsi praštěnej?” ptají se ostatní venku Mariana, jestli se stihl včas sehnout.

Dostat se na horní okraj propasti Macocha znamená vyšplhat oněch 138 metrů do výšky. Nahoru sice jezdí lanovka, ale času je dost, a tak Průzkumníci šlapou pěkně po svých. Nahoře je čeká překvapení. Za velkou vyhlídku do Macochy se platí 5 Kč. Za to dostanete pohled a možnost podívat se do propasti, kde prakticky nic nevidíte. Druhá vyhlídka, která je o něco níž a je z ní vidět na jezírko, je zavřená.

U velké vyhlídky je restaurace a kiosky a podle cen je vidět, že Macocha je považována za turistické poutní místo. A turistu je přece třeba řádně oškubat.

Průzkumníci se posílili a vydávají se na cestu do Sloupu. Rtuť teploměru atakuje třicítku a tak se všichni těší do další jeskyně. Cestou se několikrát ukazuje, že zdejší cesty jsou značeny poněkud chaoticky. Odbočky jsou značeny buď tak, že je přehlédnete úplně, nebo nepochopíte, kam vlastně máte odbočit.

Odpoledne Průzkumníci navštěvují Sloupsko-Šošůvské jeskyně. Jeskyně překvapují svou mohutností a rozlehlostí. Součástí prohlídky je dokonce audiovizuální představení, kde za zvuků Vangelisova Dobytí ráje vystupují ze tmy krápníky a zase v ní mizí.

Po prohlídce se Průzkumníci občerstvují u zdejších kiosků (zde mají mnohem příznivější ceny) a pak zbývá cesta zpět do Češkovic pod úmorným skoroletním sluncem jen trochu zmírňovaným větrem. Jak už to poslední dobou bývá, některé děti se tváří, že každou chvíli vypustí duši, ale chvíli po návratu do Češkovic už zase divočí.

V neděli zbývá už jen sbalit a odjet domů. Cestou se ale ještě zastavili na koupališti na okraji Blanska. Umělá nádrž v malém údolíčku láká v těchto teplých dnech hodně návštěvníků. Část koupaliště je mělká a slouží pro děti jako brouzdaliště.

Jaruška a Káťa se zuly a šly se do brouzdaliště osvěžit. Po chvíli vzájemného osvěžování a pošťuchování bylo jen otázkou času, kdy se namočí pořádně. Jaruška to urychlila. Uklouzla a vykoupala se ve vodě celá.

Káťa se šla sklouznout na klouzačce. Výsledkem však byla naražená kostrč, protože brouzdaliště bylo příliš mělké. Větší Průzkumníci tedy jezdili na klouzačce na hloubce a to jak ti, co měli plavky, tak i ti co byli oblečení. Sluníčko pálilo a oblečení schlo rychle.

Před polednem v Blansku nastoupili do vlaku a ten je odvezl do České Třebové. Cesta po dokončené koridorové trati ubíhala příjemně, tiše, rychle a přesně podle jízdního řádu. Železnice tak ukázala svou příjemnější tvář. V České Třebové už to bylo horší. Rychlík z Luhačovic byl plný a pro Průzkumníky zbyla chodbička a i o tu museli občas bojovat. Vlak cestou do Kolína jel chvílemi 140 km/h, chvílemi 50 km/h, kličkoval po staveništi, nebo stál, ale zpoždění bylo tentokrát jen 20 minut. Bylo půl třetí a výprava do Moravského krasu skončila na kolínském nádraží. Kdo chyběl, ten prohloupil.