Existuje videozáznam z této akce [Vrchní Orlice]

Ve dnech 30. ledna až 2. února 1998 se uskutečnil velký tah na chalupu Luciiných příbuzných do Vrchní Orlice. Jak už jméno osady napovídá, leží v Orlických horách, dokonce na samé hranici s Polskem.

Co je to velký tah? To je něco jako výběrová rekreace. Je to akce pro nejlepší členy družin za uplynulý školní rok. Z každé družiny se mohli zúčastnit dva členové. Kromě Vojty z Vlčat, který nemohl jet ze zdravotních důvodů, této možnosti využili všichni, tedy Bára z Vlčat, Lenka a Honza z Lvíčat, Zuzka a Aleš z Myšek a Katka a Honza z Delfínů. Za Křečky zde byly Sysel a Martina, už jako vedoucí. Sestavu doplňovalo dalších pět vedoucích, Lucie, Ještěrka, Šéďa, Kuba a Tomáš. Ti to neměli ani za odměnu, ani za trest, ale prostě měli čas a peníze na cestu (děti měly cestu zaplacenou). Celkem tedy jelo 7 dětí, 7 vedoucích a 1 pes. Pod označením pes se zde skrývá Kubův jezevčík Bert, o kterého se neměl kdo postarat, protože Kubovi rodiče a sestra odjeli na hory.

V pátek
30. ledna v 16.35 se všichni sešli na nádraží (Ještěrka přišla tradičně pět minut před odjezdem přes koleje přímo na nástupiště) a nastoupili do vlaku do Velkého Oseku. Jednalo se o pantograf a byl dost plný, takže vedoucí zůstali na plošině.

Kuba řešil problém. V přepravním řádu je jednoznačně uvedeno, že malého psa (do této kategorie se Bert ještě jakž takž vešel) lze přepravovat bezplatně pouze v tašce. Pokud není v tašce, má mít vodítko, náhubek a poloviční lístek. Bert měl jen vodítko a vůbec žádnou chuť se nechat někam zavřít. Kuba se vytasil s malým baťůžkem.

“Myslíš, že se ti tam vejde?” pochybuje Ještěrka, protože baťůžek svým obsahem postačoval tak na polovinu psa této velikosti.
“Zkoušels to?”
“No nezkoušel,” přiznal Kuba a zkusil to.

Bert se ovšem odmítl na tomto experimentu podílet a nemít vodítko, už by asi byl na druhém konci soupravy. Samotný pohled na baťůžek v něm vyvolával panický strach, takže se ve Veltrubech kategoricky dožadoval výstupu.

“Co mu je, vždyť v autě je tak klidnej, vždycky se kouká z okna,” diví se Kuba.

Uklidňuje psa, a pak mu dochází, že tady se Bert nemá na co koukat, protože je příliš malého vzrůstu. Vzal ho tedy do náruče, aby něco viděl.

“Vidíš, tady je pole, les, baráčky, a tak dokola pořád to samý,” prohlásil Kuba a postavil zase psa na zem.

“Až přijde průvodčí, budu muset tvrdit, že mi utekl,” rezignuje Kuba na snahu dostat Berta do batohu.

Průvodčí se neukázal. Ve Velkém Oseku vystoupili a čekali půl hodiny na rychlík Metuje. Ten byl také poměrně plný, ale postupně se do několika kupé vešli. Cesta byla klidná. Když šla průvodčí, zahnal Kuba Berta pod sedadlo.

V Doudlebech nad Orlicí následoval přestup do motoráčku, který Průzkumníky odvezl do Rokytnice v Orlických horách. Z Rokytnice jeli autobusem. Řidič si během jízdy na něco vzpomněl.

“Je tady někdo z autobusu z Prahy?” zeptal se.

Nikdo se neozval.

“Sakra, já se budu muset vrátit,” usoudil.

Autobus dojel do Vrchní Orlice, vysadil Průzkumníky, otočil se a odjel zpět. Průzkumníkům to bylo jedno, odtud už chybělo k chalupě asi půl kilometru. Nebýt starostlivosti dědečka Lucie, který přijel na chalupu, zatopil v kamnech, nějakou dobu zde udržoval oheň a zase odjel, bylo by krušno. Takhle však přišli Průzkumníci v devět večer do tepla. Vybalili se a připravili se k spánku.

V sobotu
se po obloze honily mraky, některé sestoupily až na zem, takže chvílemi sněžilo a chvílemi svítilo sluníčko. Průzkumníci usoudili, že tento den věnují sportu, a začali budovat bobovou dráhu. Na stráni bylo asi 20 cm čerstvého sněhu a do něj postupně vyjížděli stopu. Někteří měli boby, někteří umělohmotné lopaty a někteří se spokojili s kusem igelitu. S jízdou však jsou problémy. Například Bára neudrží stopu a točí se na lopatě kolem své osy. I ostatní mají potíže, takže zamýšlená bobová dráha se poměrně brzo mění v rozsáhlé kolejiště. Do toho všeho se plete Bert, který si s oblibou uprostřed dráhy hrabe díru, takže se co chvíli ozývá:

“Bacha, Berte!”

Nálada je výborná, ale na trati čekají další záludnosti v podobě zmrzlých krtin. Kuba jede na igelitu a směje se až do prvního nárazu.

“Jau, jau, jau!” naříká a drží se za kostrč.

Sněhové řádění nabírá obrátek. Málokdo po dojezdu zůstává suchý. Většinou končí ve sněhu mimo trať. Zuzka si leze do igelitového pytle, nedaří se jí udržet nohy nahoře a končí zapíchnutá hlavou v závěji. Kuba a Martina si čistí brýle, všichni už jsou jak sněhuláci.

“Dobře se mi reje sněhem v nose,” konstatuje zmatená Ještěrka.
“Ještěrka se plazí a ne jezdí,” hodnotí Bára její jezdecké umění.

Tomáš zkouší sjezd po břiše a zdařile imituje lachtana.

“Já bych moh jet po šusťákách,” konstatuje.

Tomáš s Ještěrkou válejí sudy a jsou z nich dva sněhuláci. Ještěrka se pak nechává od Kuby omést koštětem.

“Ty jseš dobrej košťomet,” pochvaluje si Ještěrka.

Kuba to vzal důkladně i s jejím nosem.

“Myslím, že to nemá cenu ji ometat,” konstatuje Lucie. “Za chvíli bude to samý.”
“Tak kdo chce ještě zamíst?” nabízí se Kuba.
“Já,” hlásí se Tomáš.
“Tak poběž, já tě trošku podráždím.”

Kuba organizuje stavbu skokanského můstku. Všichni nosí na hromadu sníh a uplácávají jej lopatami. Sníh je však hodně měkký, a tak Lucie odchází pro kropicí konev a vodu.

Zatímco Lucie kropí budoucí skokanský můstek, ostatní postávají okolo a Kuba notuje smuteční pochod.

“Teď vyrostou sněženky,” prohlašuje Tomáš.
“Vstávej semínko holala, a bude z tebe fiala,” změnil Kuba okamžitě téma.
“Jak tady všichni stojí,” konstatuje Katka.
“A čekají, jestli vyroste,” dodává Ještěrka.
“Teď to chce mráz, aby to namrzlo,” přeje si Kuba.
“Pozveme si Kosu,” navrhuje Ještěrka.

Kubovo přání je vyslyšeno, mrzne i ve dne. Jak se později ukáže, tento víkend bude nejchladnější z celé letošní zimy.

Mezitím z Berta se stal sněžný pes. “Tohle přece není jezevčík,” prohlašuje Katka při pohledu na bílé rozježené stvoření brodící se sněhem.

Mezitím se budovatelské nadšení přesunulo o něco níž na budování tunelu. Z hromady sněhu vzniká umělý kopec důkladně prolévaný vodou.

Před obědem probíhají pokusné skoky na skokanském můstku. První jede Aleš na pekáči. Můstek vydržel, ale zatímco se všichni radují, Aleš sténá a drží se za zadek. Postupně takhle dopadají všichni, Katka se sotva belhá.

Po obědě byly obě stavby zmrzlé. Všichni si opět zkoušejí skokanský můstek a opět po dopadu sténají. Některým to ale zřejmě dělá dobře.

“Ještě jednou,” hrne se Tomáš s igelitem nahoru, i když právě dopadl na zem dost tvrdě.

Tomáš pak odchází stavět tunel. Hloubí díru z jedné strany, z druhé strany Ještěrka. Dohady o tom, jestli bude tunel jeden nebo dva vedle sebe, ukončuje Tomáš rázně prostrčením násady od lopaty skrz sněhovou horu. Během několika příštích minut byl prohrabán tunel. K úpravě velikosti tunelu byla zvolena neobvyklá, ale velice efektivní metoda. Tomáš se zabalil do igelitu a děvčata ho protáhla tunelem. Tomáš posloužil jako razicí štít a v několika okamžicích byl tunel hotov.

“Málem jsem přišel o nos,” stěžuje si Tomáš na nešetrné zacházení.

Jako první projíždí tunelem Aleš.

“To je jak průjezd krematoriem,” hodnotí svůj zážitek.

Děvčata se toho chytají a Tomáše, který následuje, zasypávají sněhem se slovy:

“Projeď zdravě, synu.”

Zatím Kuba si bere staré dřevěné lyže, které Lucie našla na půdě, a hrne se na svah.

“Teď vám předvedu největší skok jako Sakala!”
“Kubo nedělej to, nabiješ si kostrč,” varuje ho Lenka.
“Nebojte se nic,” prohlašuje Kuba.

Na lyžích má však problémy i na čistém svahu. Lucie si bere další, krátké lyžičky. Kuba najíždí na můstek, skáče, skok kupodivu ustál a přistává u tunelu.

“Skoro to vyšlo!”

Lucie se bojí a sjíždí skokanský můstek po zadku. Lyže si pak půjčili i Tomáš, Aleš a Honza, ale všichni končí na zemi.

Na závěr dne byl uspořádán závod ve skoku na lopatě na můstku s kritickým bodem K-1. Skoky byly všelijaké, někteří závodníci dokonce skočili 0 metrů, protože můstek jednoduše přejeli, ale úplně nejdelší skok dne měl asi Kuba, který na lopatě atakoval 2 metry. To ale nebylo během závodu, takže vítězství si odnesli jiní.

V noci se obloha vyjasnila a udeřily třeskuté mrazy. Zima dala o sobě znát. Venkovní teploměr na chalupě nebyl, ale podle pozdějších zpráv meteorologů klesaly na horách noční teploty až pod hranici –20°C. Na Šumavě dokonce naměřili –35,2°C (není to sice absolutní český rekord, ale i tak je to dost). Jenom pro zajímavost, v Norsku jeden obyvatel odlehlé samoty naměřil dokonce –55°C. To už je něco. Když se ho novináři ptali, jak takový mráz vydržel, odpověděl suše, že musel častěji přikládat.

Zpět z Norska do českých Orlických hor. Průzkumníci se ráno budí zimou. Ze tří pokojů, kde se spí, se topí jen v jednom. Lucie dochází k názoru, že bude potřeba na příští noc zatopit i v druhém pokoji. Ve třetím není topení, takže se budou muset trochu smáčknout.

Je neděle,
nebe je bez mráčku a na programu je túra po okolí. Po vydatné snídani se Průzkumníci vydávají na cestu.

V Bartošovicích sice jezdí vlek, ale sjezdovka je tak vydřená, že tráva je vidět už z daleka.

“Ještě že jsme si nebrali lyže,” konstatuje Kuba.

Průzkumníci pokračují dál k pevnosti Hanička. Konečně se po několikakilometrovém pochodu objevila silueta vojenské pevnosti. Když tam došli, dozvěděli se, že je to jiná pevnost a že Hanička je někde nahoře v lese, ale prohlídky vnitřku jsou pouze v létě.

U pevnosti je parkoviště, vede tudy běžecká stopa a je tu tedy velmi živo. To však Průzkumníkům nebránilo v rozpoutání sněhové přestřelky.

Zatím Bert měl jiné zájmy a vydal se za jednou fenkou. Kuba ho musel chvíli nahánět.

“Jakej pán, takovej pes,” komentuje situaci Ještěrka.

Průzkumníci se vydávají k pevnosti Hanička. Ve stoupání do kopce už Bert nemůže, Kuba ho tedy nese. Není divu, zkuste běhat několik kilometrů po sněhu jen tak.

Cesta stoupá až do nadmořské výšky přes 800 metrů, kde už se rozprostírá království zimy, jak trefně poznamenal Kuba. Zde je značená odbočka, ale na jejím konci je cihlová zeď se zamčenými vraty. Celý objekt připomíná vojenská kasárna a jen podle vyčnívajících rour vzduchotechniky a kopulí lze tušit, že pevnost je uvnitř. Tuto domněnku potvrzují někteří turisté, kteří už delší dobu zkoumají okolí, a Lucie, která vyšplhala na kovový žebřík stojící u cesty. Kubovi se to nelíbí a zvoní na zvonek u vrat. Ostatní se okamžitě dávají na ústup. Podle informací se nachází další pevnost na druhé straně odbočky. Když se tam Průzkumníci vydali, našli skutečně další velikou pevnost, která je prý s Haničkou propojená podzemními chodbami. V betonu jsou díry po střelách. Není jen jasné, jestli k nim došlo během 2. světové války, nebo jestli pevnost sloužila jako terč vojákům naší “lidové” armády.

Bára zkoumá jednu díru a málem se dostává dovnitř. Při jejím vzrůstu není divu. Tomáš ji raději sundavá na zem.

Pak už zbývá je návrat a před chalupou poslední bitka, po které jsou zase všichni jako sněhuláci.

Večer se konají přípravy na další třeskutou noc. Zatápí se i ve druhém pokoji, ale zdejší kamna mají dvě nepříjemné vlastnosti.
První vlastností je, že mají přikládání shora, takže po otevření dvířek do místnosti létají jiskry a kouř, a druhou vlastností je, že po zavření dvířek jde kouř do místnosti pořád, takže za chvíli je z pokoje plynová komora. Důsledkem je, že se musí celé patro důkladně vyvětrat, takže na konci celé operace je zde ještě větší zima než na začátku.

Do problému se vložila Ještěrka, má přece průmyslovku, a po chvíli zkoumání usoudila, že je zanesený kouřovod a nestačí kouř odvádět. Zavřela tedy dvířka dole u popelníku a tím zmenšila oheň a kamna najednou přestala kouřit. Je vidět, že občas trocha vzdělání neuškodí. Kamna topila jako divá, takže nakonec Ještěrka, která má spacák do –15°C musela utéct do pokoje, kde se netopilo, protože jí bylo hrozné teplo.

V pondělí,
které měli školáci volné jako odměnu za vysvědčení, už zbývala jen cesta domů. Před odchodem zbývala ještě chvíle času, a tak Průzkumníci z dlouhé chvíle zorganizovali svatbu Honzovi CH. a Lence D. Kuba se postavil za stůl, opřel se o něj jako zasloužilý soudruh při politickém projevu a začal řečnit. Řeč to byla zajímavá, i když občas méně srozumitelná. Například když chtěl vyzvat ženicha, aby nabídl nevěstě rámě, řekl:

“Tak se zarámujte!”

Po svatbě Průzkumníci odcházejí na autobus. Přijíždí minibus, který jede do Bartošovic a odtud jako jiná linka do Žamberka. To má za následek, že v Bartošovicích se musí celé osazenstvo autobusu znovu postavit do fronty a koupit si nové lístky, aniž opustilo autobus. Člověk se kolikrát nestačí divit.

Tomáš se vnutil k jedné slečně a tluče jí klíny do hlavy. Celý autobus se baví, jen Průzkumníci se chytají za hlavu. Když se jí zeptal, jestli neví, jak se jde v Žamberku k nádraží, dostalo se mu odpovědi:

“Já nevím, ale zeptám se když tak táty.”

Tomášův zájem pak viditelně ochladl.

V Žamberku našli úspěšně nádraží a osobní vlak je odvezl do Ústí nad Orlicí, kde nastoupili do rychlíku Bečva. Přes svoji značnou délku byl tento rychlík tak plný, že zůstali na chodbičce. Dlouhou cestu si krátili tím, že snědli společně všechny sladkosti, které jim ještě zbyly. Konzumace probíhala formou štafety tak, že si každý ukousl a poslal to dál. Na Tomáše, který byl na konci, obvykle zbyl jen obal nebo to, co ostatním nevonělo.

Po 16. hodině dorazil rychlík do Kolína a tím skončil velký tah.