Celá akce začala jako vždy u nápadu. Ano. Letos pojedeme Vavřiňák na pořádných lodích - žádné rafty atd., protože to je pro amatéry. Mimo mě se nakonec odhodlali Buggy a Ještěr. Každá takováhle akce vlastně začíná ještě dříve, než začne. Příprava totiž zabere tak týden shánění lodí, plovacích vest, smutečních hostů a věnců na hroby. Naše výzbroj jsou dva kajaky Topolino, což je “folcvágen Brouk” mezi loděmi, a do trojice flotilu doplňoval historický singl půjčený od Martina Chobota.

Protože vodu z Vavřince vypouštějí v sobotu od rána, vstáváme brzo, abychom vůbec něco stihli. Vono to docela teče, to je první myšlenka při pohledu na potok. Druhý pohled směřuje na naše vratká topolina. Srub necháváme zalígrovaný a s dávkou startovní nervozity se soukáme do našich “vodních” oblečků. Od ostatních vodáků se lišíme už na první pohled, no nevadí. První okouší vodu Ještěr. Nasedá do kajaku a my ho jako jeřábem spouštíme z plata na vodu. Buggy okoukal, že se dá nasednout na břehu a pak volně sklouznout do potoka. Už je na vodě. Raz, dva, tři a učí se eskymovat. Ne. On se topí! První čochtan je fakt nepříjemnej, protože člověk neví, jak se z toho plastu při kyslíkové dietě dostat. Já nasedám do singlu a už se odrážím na vodu. Rázem však sedím v mokru, protože ta loď je děravá, jak ústa staré ženy. Ach jo. Takže seznámení s vodou nic moc. I Buggy se po třech marných pokusech o stabilitu nechává přesvědčit k malém tréninku na rybníce. Na klidné vodě si zvykáme na chování lodí. Děravej singl za trest zamykáme ve srubu.

Asi v 11 hodin se vracíme ke Gabčíkovu. Tam davy v čele s Máčkem, Myškou, Šárkou a Čertem skandují. Malá porada. Na dvou lodích se budeme střídat, třetí bude řidič doprovodné škodovky. Ještě pod Gabčíkovem fotím kluky s myšlenkou na další pomníky pod skálou. Na lávce kus proti proudu do Dakoty střídám Buggyho. S trochou škodolibosti (sorry Buggy) musím říct, že je zřejmě nový rekordman co do počtu čochtanů na tomto úseku potoka. A zůstane dlouho nepřekonán.

Jedu. Za mnou v závěsu Ještěr. Nikdy bych si nepomyslel, kolik je tady zatáček. Už jsme na Dakotě. Najednou slyším “hep”. Ještěr je ve vodě. Já se pokouším zastavit o kus dál a čekám. Dobrý, už zase jede. Stáčím to do proudu, ale co to - kámen. Vždyť tam nebyl - buch. Všude pěna. Co teď, musím nahoru, ale nejde to. Najednou chápu hlášku, že jak se topíš, vypadneš z lodi stokrát rychleji, než jsi tam lez. Škubnu za popruh špricdeky a jsem nad vodou. Voda z nosu ven a náádech. Dokonce mám v levý ruce pádlo a pravá drží loď. Jel jsem pod vodou tak dvanáct metrů, ale byla to věčnost. Náhle mám respekt ze živlu. Tady je pánem Poseidon. Ještě netuší, že ho během víkendu zkrotíme. Pokračujeme. Do cesty se nám staví první brankoviště. My soutěžíme spíše v rozrážení branek. Na břehu registruju Myšku a Máčka. Celé nejtěžší pasáže jedeme bez nehody a pak se vždycky vykotíme na nějaké vlnce. Ještěr i já míjíme Davídkův mlýn, Buggy se Sabinou na nás kynou.

Většina vodáků to tady balí, protože dál je to pro ně nezajímavé. Tady je voda o poznání klidnější, ale na řadu přicházejí padlé kmeny. Jsou nebezpečnější než pohoupání v peřejích. Člověk se lehce zašprajcuje a v lepším případě zlomí loď. Ten nejbrutálnější kmen je max. 35 cm nad hladinou. Zkušení vodáci ho podeskymují nebo najedou pozadu ke kraji a nechají se od kamarádů ze břehu podtlačit. Ještěr ho vzal napřímo. Jeho pádlo jsem naštěstí dohonil. Já se srabácky vyhnul. Na tábořišti Oregonu značně promrzlý Buggy netrpělivě vyhlíží. Sundáváme ze sebe všechno mimo trenek a tajemný nápoj z Buggyho termosky nás rozehřívá. Pohled na kamarády mě i přes nespočet vykoupání ujišťuje o úspěchu prvního dne. Večer roztápíme saunu, aby naše regmaklacky a zmožené ruce zvláčněly alespoň do částečné pohyblivosti.

V neděli se nezávodí, takže včerejší tlačenice na “vodních křižovatkách” je pryč. Vody teče jen o malinko méně než včera, což je pozitivní. Dnešek věnujeme zlepšení techniky jízdy, protože máme dostatek prostoru. Na brankovišti u Bud někteří čumilové nechápou, proč tudy už po třetí jedou dvě stejné lodě a my si je vychutnáváme. Vyzkoumal jsem jednu úměrnost. “ČÍM MÉNĚ JE VODY, TÍM VĚTŠÍ JSEM VODÁK”. Zní to jako přísloví a něco na tom bude. V pasáži u kamenného pole už vysloveně “řádíme”. No a jsou tři odpoledne. Pouhým okem je vidět, jak jde hladina dolů, proto balíme fidlátka. S úspěchem zakončujeme akci.

Na Vavřiňák jsem jezdil jako medvídě už s Dodem a pravidelně doteď. Tenhle ročník (společně s legendárním Armagedonem) byl pro mě nejlepší.

Úplné zakončení vodácké sezóny Vavřinec přece jen nebyl. V Praze se týden poté konalo tradiční sjíždění Botiče. Je to takový polopotok-polostoka protékající Hostivaří, Vršovicemi a Nuslemi v délce asi 13 kilometrů. Já s Buggym jsme se nechali pozvat od Bobra na tuto vskutku netradiční akci. Netradiční proto, že Botič protéká Prahou v různých tunelech, z nichž nejdelší má 700 metrů. Při přípravách na sjezd jsme museli montovat na helmy baterky. Celé startovní pole (300 vodáků) vypadalo spíš jako banda “ostravskych haviřu na vidlackem vyletu”. Trochu nás od pořadatelů zaskočil diplom s vypsanými chorobami, které se v té vodě dají chytit. Netradiční byl i průběh sjíždění, kdy se za jízdy daly lovit z vody tenisáky odpalované z nedalekých dvorců. Netradiční byl konec cesty - výjezd z tunelu přímo do Vltavy. Najednou jsme museli dávat pozor na srážku s parníkem nebo plachetnicí.

To nejvíc netradiční nakonec. Cestou z Prahy je asi v polovině cesty po pravé straně čerpací stanice. Ale není to obyčejná čerpací stanice. Je to čerpací stanice s kávovarem. Ten kávovar (přesněji automat na teplé nápoje) je z průhledného plastu a vy můžete pěkně sledovat, jak se roboticky přesnými pohyby připravuje nápoj. Neodolal jsem a čokoláda za deset byla vynikající.