Existuje videozáznam z této akce [Příhrazské skály]

V sobotu 16. května 1998 pořádal Šéďa výpravu do Příhrazských skal. Zatímco před týdnem panovala letní vedra dosahující téměř 30°C, teď se výrazně ochladilo. Ranní slunce svítilo, ale příliš nehřálo, takže Sysel, Ještěrka a Štěpána vypadaly v kraťasech spíše jako exoti.

Spěšný vlak Bezděz, pravidelný odjezd 7.20, stál u nástupiště. 27 Průzkumníků nastoupilo do jednoho vagónu a hned jich tu bylo plno. Všichni si svorně stěžují na nedostatek místa. Není divu, vagóny jsou to sice pěkné, ale těsné, protože původně byly určeny pro vietnamské tratě a jak je známo, Asiaté jsou všeobecně menšího vzrůstu. Jenže Vietnam si vagóny neodebral a tak nakonec skončily na našich tratích.

Průzkumníci přestupovali v Bakově nad Jizerou, kde stálo pět vlaků a bylo umění si vybrat ten správný. Ještě že u každého vlaku stála na zemi aspoň cedule s cílovou stanicí. Konečně se všichni sešli v tom správném vlaku a zanedlouho již vystupovali na zastávce Březina nad Jizerou.

Slunce svítilo, vzduch se pomalu ohříval a viditelnost byla velmi dobrá. Západnímu směru vévodil Bezděz, kdežto na severu se tyčil Ještěd se známou věží. Průzkumníci se blíží k hradbě pískovcových skal. Když jim Šéďa slíbil, že zanedlouho se budou škrábat přímo nahoru, v myslích některých jedinců zavládlo zděšení.

Na kraji lesa se pase stádo ovcí. Štěpána, Zuzka a Verča uzavírají sázku, že si pohladí ovci. Ovce však nemají pro sázky pochopení a prchají pryč.

"Utíkej!" pobízí Lucie Štěpánu.
"Teď na nás někdo přiběhne," obává se Ještěrka.
"A teď utíkáme všichni," velí Lucie.

Nikdo se neukázal a ovce se obloukem vrátily a pásly se dál. Zatím Šéďa zjišťuje, že značení cest s mapou nesouhlasí. Modrá značka sice slibuje dovést k Drábským světničkám, ale do kopce se jí nechce. Po kilometru chůze po vrstevnici se Šéďa rozhoduje odbočit nahoru po neznačené cestě. Široká cesta stoupá vzhůru až končí u oplocené školky. Okolo plotu se vine stezka a ztrácí se v roští. Velmi nepříjemná situace. Průzkumníci se zastavují a obhlížejí situaci, někteří hlásí, že za oplocenou školkou cesta pokračuje.

Šéďa se noří do roští a provádí průzkum. Sotva znatelná stezka pokračuje dál okolo plotu a vede na cestu za školkou. To už se kopec pořádně zvedá, z cesty se stává stezka, která se noří do lesa a vine mezi skálami. Na suchém jemném písku boty prokluzují, takže stoupání je obzvlášť namáhavé. Stoupání je stále strmější a náhle je korunováno polorozpadlým dřevěným žebříkem. A nad ním už vytoužená vrcholová plošina. Průzkumníci se vyškrábali nahoru značně udýcháni. "Je snad ještě někomu zima?" ptá se Šéďa a slibuje, že tohle bylo jediné velké stoupání této výpravy.

Průzkumníci se dostávají k restauraci Na krásné vyhlídce, kde se vrhli na zmrzlinu.
"Tady jsou lidový ceny," konstatuje škodolibě Jaruška, "Míša za 12..." Za zábradlím se otevírá nádherný výhled (ostatně název tohoto místa to slibuje), ale fouká zde poměrně chladný vítr. Šéďa s údivem zjišťuje, že zdejší venkovní teploměr ukazuje pouhých 12 °C. Ještěrka a Sysel se v kraťasech klepou zimou, husí kůži mají přímo výstavní.

Po občerstvení se jde dále. Následuje skalní soutěska zvaná Studený průchod. Jak praví cedule, i v létě je ledový. Slabší povahy se oblékají, někteří se těší na led. Marně. Průchod je všechno, jen ne studený. Vzhledem k tomu, že zde nefouká vítr, je tu snad tepleji než venku. O nějakém ledu nemůže být ani řeči.

Vítr si to vynahrazuje na vyhlídkách, kde je chladno poměrně značné. Průzkumníci se dostávají na Drábské světničky, které byly kdysi součástí opevnění slovanského hradiště a v husitských dobách zde stál malý hrádek. Dnes jsou zde opět jen skály a zůstaly tu vytesané místnosti, ochozy a schodiště. Je to docela pěkná prolézačka s krásnými výhledy do okolí. Zdola se ozývají prapodivné zvuky, na dráze hluboko pod bývalým hradem někdo trénuje motokros.

Je poledne, čas k jídlu. Průzkumníci jsou rozloženi u vstupu do Drábských světniček a v klidu obědvají, když tu se ozve ten otřesný zvuk civilizace. Telefon! Je to k nevíře, ale i horolezci s sebou nosí zapnutý mobilní telefon. Kam to ten svět spěje?

Průzkumníci pokračují dále v cestě. Na okolních skalách lezou horolezci, na jedné skále dokonce stojí pes. Další zastávkou je Klamorna, která tvořila další část opevnění starého hradiště. I zde jsou tesané místnosti ve skále a hlavně skály a různé prolézačky a to je něco pro Průzkumníky. Skákají ze skály na skálu (ti mladší samozřejmě s jištěním) a lezou, kam se dá. Není divu, doma takovouhle atrakci nemají.

"Kdybyste náhodou někdo padal, tak křičte, ať z toho taky něco máme," radí Lucie.
Poslední zastávkou této výpravy byla zřícenina skalního hradu Valečov.

Nad hradem jsou opět skalní místnosti, obydlí tehdejší chudiny (poslední prý byli úředně vystěhováni za Rakousko - Uherska před 100 lety). Na nejvyšší skále se tyčí obvodové zdi hradu. Na hradu je například zajímavá skutečnost, že majitelé byli neustále zadluženi (dluhy jsou staré jako lidstvo samo) a dokonce to pak vedlo až k tomu, že hrad byl rozdělen na dvě části (předchůdce pozdějších dvojdomků a podobných vymožeností). Schodiště do druhé poloviny hradu, které se nyní používá, je hodně úzké. Navíc do jedné místnosti uvnitř hradu, která se zachovala celá, vede chodba tak úzká a hlavně nízká a temná, že člověk trpící klaustrofobií, by zcela jistě propadl panice. Kutnohorský důl Osel je proti tomu prostorný jako Strahovský tunel. Další zvláštností je pak prevét, jehož odpadový otvor ústí přímo na nádvoří, ba co víc přímo nad vstupní dveře. Vnímavějším jistě došlo, že se jedná o WC (už víte, z čeho pochází slovo prevít?). Zřejmě opatření proti nezvaným návštěvám.

Průzkumníci se usadili u dřevěného stolu na nádvoří a hodují. Pak se vydávají na vlak do Mnichova Hradiště. Zpáteční cesta probíhala klidně, i když jisté pozdvižení budily rekonstruované vagóny motorového vlaku z Mnichova Hradiště do Mladé Boleslavi. Všechno fungovalo na čudlík, čalouněná sedadla a když se rozkřiklo, že na WC je takové zařízení, ze kterého padá strouhané mýdlo, rázem stála na chodbičce fronta. Každý si chtěl nastrouhat.

Do Kolína dorazili včas a plni zážitků, takže zase příště.