Naskytla se možnost vyrazit do Rakouska a vylézt na Dachstein. To se neodmítá. A tak jsem věnoval týden shánění různých doplňků, které se v mém šatníku nevyskytují. Jak jsem zjistil některé z nich nejsou běžné ani v šatnících mých kamarádů. Nakonec se mi ovšem podařilo všechny důležité věci jako jsou mačky, cepín či sněžnice sehnat. Uznávám, že vyrazit na tuto túru v listopadu není obvyklé.

Ve čtvrtek se scházíme již v kompletní sestavě na bojové poradě. Přes Čechy se zrovna žene větrná bouře a my začínáme pochybovat, zda má v tomto počasí smyl někam jet. Kontrolujeme věci - vše máme, a rozhodnutí odkládáme na druhý den.

Páteční poledne rozhodlo. Jedeme. Rádio sice hlásí popadané stromy a střechy různě po Čechách, ale z dalších zdrojů, především internetu, dospíváme k závěru, že v Rakousku by mělo být mnohem lépe. Uklidňujeme se tím, že v nejhorším si uděláme hezký výlet okolo halštatského jezera.

V podvečer v klubovně nakládáme věci do auta a chvíli po 19 hodině vyráží naše čtveřice (Kroky, Tom, Sáťa a já) směr jih. V Kolíně trochu silněji fouká vítr a poprchává. Rádio hlásí něco o zabitém člověku, na kterého spadla střecha. Shodujeme se, že největším problémem bude cesta na hranice. Domněnka se stává pravdou. Cesta od Českých Budějovic více připomíná místo vhodné pro organizaci světového poháru v běhu na lyžích než hlavní tah k rakouským hranicím. Jedeme asi tak 30 km v hodině, silně sněží. Čas od času nás předjede nějaký kamikadze. Jsme na pochybách, má-li cenu pokračovat v cestě. Zčistajasna se silné sněžení uklidňuje. Pokračujeme tedy. Do Rakouska vstupujeme přes hraniční přechod Dolní Dvořiště. Pár kilometrů za hranicemi jako mávnutím kouzelného proutku přestává sněžit. Za Lincem Tom střídá Krokyho za volantem a relativně klidně dojíždíme do zimního Halštatu.

Několikrát městečko projíždíme tam i zpět a hledáme místo k přespání. Nakonec se nám zdá jako nejvýhodnější kryté parkoviště uvnitř jednoho z tunelů, které vedou k centru města. Tom a Sáťa si stelou mezi dvěma vozy, Kroky a já v autě, které nás sem bez problémů dovezlo.

Budík nás v sobotu probouzí v sedm hodin do zataženého rána. Mírně sněží a vítr je prakticky nulový, což je příjemné. Jen toho sněhu na silnicích leží poněkud mnoho. Balíme věci a autem popojíždíme na okraj Halštatu na parkoviště, kde začíná značená cesta číslo 601. Náš plán je dostat se na Simonyhute přes Wiesberghaus. V průvodci se píše, že by nám to mělo trvat něco málo přes šest hodin. Zde chceme přespat a druhý den vyrazit k vrcholu.

První menší rozrušení přichází v momentě, kdy se dáváme do hovoru se skupinou jeskyňářů, kteří se převlékají vedle nás. Jejich šéf nás uvádí v pochyby tvrzením, že chata, kde chceme spát, je v tuto dobu zavřená a jemu že se nezdá příliš rozumné tam chodit. I přesto po Krokyho a Tomově ujištění, že průvodce píše: „chata je celoročně v provozu“, vyrážíme. Kolem půl jedenácté se dostáváme k nákladní lanovce na Wiesberghaus a cedulka na ni jasně hlásí zavřeno.

Shodujeme se na tom, že tam tedy zkusíme dojít, zjistíme situaci a v případně se vrátíme. Určujeme 15 hodin jako časovou hranici pro nejzazší okamžik na návrat.

Ani ne 300 metrů od lanovky odbočuje naše cesta ze silnice, po které do teď jdeme. Leží na ní 30 cm krásného, člověkem nedotčeného sněhu. Připínáme sněžnice v místě, kde podle našich původních plánů vůbec žádný být neměl. Sáťa se chlubí, že má z chůze na sněžnicích zápočet. My ostatní chvíli sněžnice zkoumáme, neb jsme doposud nic podobného na nohou neměli, ale po chvíli také celkem bez problémů šlapeme do mírného kopce.

Je poledne začíná mírně sněžit a my stále šlapeme vzhůru. Cesta je stále strmější a ten kdo jde první, což bývá nejčastěji Kroky, si to pořádně užívá.

Kolem jedné hodiny děláme krátkou pauzičku na čaj a nějakou tu tatranku. Podle mapy to zatím vypadá dobře v následujících chvílích bychom měli procházet jedním z prudších úseků naší cesty. Slovo „měli!“ je zde důležité neboť místa, kde vede cesta jsou naprosto odlišná od míst, kde v létě roste překrásná horská květena. Za dalších 45 minut, kdy se boříme ve velmi hlubokém čerstvém sněhu, jsme neurazili ani kilometr. Znovu nad mapou přehodnocujeme naše možnosti a rozhodujeme se pro návrat dolů s tím, že následující den zkusíme z druhé strany vyjet lanovkou pod ledovec a podnikneme cestu k vrcholu odtud.

Cesta z kopce je na sněžnicích mnohem méně namáhavá a díky tomu máme čas si ji pořádně užít. Myslím, že 40 centimetrů prašanu by nenechalo klidným nikoho. Nemalý čas věnujeme taky fotografování panoramat v okolí, ale pravdou je, že počasí není pro tuto činnost ideální. Digitální fotoaparát v hliníkovém provedení má jednu nevýhodu - velmi studí.

Chvíli před setměním přicházíme k autu, kde se převlékáme, a jedeme se podívat k lanovce do Halštatu, zda zde nevyčteme, jak jede ta druhá z jižní strany. V dolní stanici lanovky je pusto a prázdno a cedule oznamuje, že letní sezona skončila 26. října a ta zimní začne až 17. prosince. Takže i zde máme smůlu. Uchylujeme se tedy k poslední variantě nedělního programu, a to návštěvě solných dolů.

Poslední ranou osudu je pro nás rozhovor s obsluhou u benzínové pumpy, kde se dozvídáme, že i doly jsou v listopadu zavřené. Chvíli nadáváme na tři různé průvodce, ve kterých se píší informace, jímž se nedá zas tak úplně věřit. Na parkovišti, kde jsme spali, večeříme a po té balíme věci. Kolem osmé vyrážíme zpět do Čech. Zpáteční cestu si lehce prodlužujeme zajížďkou do Salzburgu, kde zastavujeme na malou procházku nočního města a hradu. Zajímavostí je veřejné kluziště uprostřed náměstí.

Pokud někdo nyní nabývá domněnky, že naše strasti končí, není tomu tak. V Čechách je samozřejmě lehce pod dešti se sněhem a pod nulou. Cestáři na situaci nijak nereagují a u Načeradce došlo ještě na sněžné řetězy. Kolem páté hodiny ranní přijíždíme do Kolína s několika poznatky.

- nevěřte stoprocentně tomu, co píše průvodce
- listopad je jeden z nejhorších měsíců pro návštěvu hor