Existuje videozáznam z této akce [Police nad Metují]

Již se stalo tradicí, že o volných dnech koncem října vyrážejí Průzkumníci na vícedenní turistickou výpravu. Nejinak tomu bylo i letos ve dnech 27. - 30. října. Hlavním cílem bylo opět po letech navštívit adršpašské skalní město. Průzkumníkům se podařilo zajistit nocleh v klubovně skautů v Polici nad Metují. Organizace se ujala Kačka.

Na cestu se vydali brzy ráno ve čtvrtek před sedmou hodinou vlakem do Velkého Oseku. Shodou okolností stejným vlakem jede Sysel do práce. Určitě by raději jela s Průzkumníky. Ti ve Velkém Oseku nasedají do rychlíku, který je veze do Východních Čech. Kraj se halí do mlhy, ale předpověď počasí na následující dny je optimistická. Následují ještě dva přestupy, pak tříkilometrový pěší pochod a Průzkumníky vítá město Police nad Metují, na které čas od času proniknou nesmělé sluneční paprsky, ale mlha se nechce vzdát.

Klubovna skautů právě prochází rekonstrukcí, probíhá zateplení fasády. Řemeslníci jsou ještě v práci, a tak si zde Průzkumníci jenom složili batohy, vzali si s sebou něco k jídlu a vyrazili na první túru na stolovou horu Ostaš, která je nedaleko odtud. Označení stolová hora znamená, že hora má téměř kolmé stěny, tvořené v tomto případě pískovcovými skálami, a naopak vrcholová část je poměrně rozlehlá a plochá. Zdálky tedy tvar takovýchto hor připomíná stůl.

Kluci mají zatím velké roupy. Neúnavně si hrají na vojáky. Žeby se vracela léta minulá? Malý rozdíl tu přece jen je. Dříve se u toho pokřikovalo rusky, dnes je hlavním jazykem angličtina. A tak za neustálého pokřiku “Follow me!” zdolali výstup na úpatí stolové hory Ostaš. Tady našli další lákadlo, houpačky a kolotoč. Kdo by odolal? Tedy aspoň z dětí.

Teď ale konec radovánek a vzhůru do skal. Nejdříve navštívili Sluj českých bratří. Jedná se o úzkou puklinu ve skalách, jejíž zvláštností je zaklíněný velký balvan, který visí přímo nad vaší hlavou. Navíc je na jeho spodní části zřetelný šklebící se obličej s velkým nosem.

Další cesta vede po okraji skalních útesů po stezce místy velmi úzké, někde je to dokonce prolézačka otvorem mezi skálami. Na konci této cesty, která dál nevede, je skalní masiv plný úzkých chodeb zvaný Kočičí hrad. Kočky tu sice nebyly, ale Průzkumníci si vystačili sami. Nahrnuli se do hradu, prošli úzkými chodbami, vyšplhali na skalní římsy a pak zase slezli dolů.

“Vejdy, pojď tudy, to zvládneš. Když to slezla moje máma,” volá Bakara na Vejdy.
“No Baruno!” nevěří Káťa svým uším.

To je dneska drzá mládež. To za našich mladých let…

Průzkumníci se nasvačili, zahráli si několik vypečených her a vydali se zpět. V čele jde Gagarin, který to tady zná, jeho babička má nedaleko odtud chalupu. Je však příliš rychlý, takže místo pochvaly za správné vedení dostává vynadáno, že se mohli ztratit.

Průzkumníci teď pokračují na druhou zdejší atrakci - skalní bludiště. Cesta je tudy vedena opravdu rafinovaně. Proplétá se mezi skalami tak důkladně, že některým místem projdete třeba i čtyřikrát a stále jdete správně po značce. Na konci bludiště dalo docela práci opět všechny sehnat dohromady. To už začíná sluníčko vítězit nad mlhou a na vyhlídkách se otevírá impozantní pohled na hřeben Broumovských stěn.

Cestou zpět se ještě zastavili u pramene zvaného Samaritánka s obrazem vytesaným do skály. Mlha se definitivně rozplynula a nastal krásný slunečný podzimní večer. Průzkumníci dorazili do skautské klubovny a začali se zabydlovat. Klubovna byla celkem dobře připravená na případné nocležníky. Kuchyňka vybavená elektrickým sporákem a dřezem s malým bojlerem plně dostačovala pro uvaření večeře. Z půdy se snesly desky a velká molitanová lehátka, ze kterých se pak na zemi udělalo velké ležení. Jedinou vadou na kráse bylo to, že se nepodařilo nastartovat plynové topení, takže byla citelná zima. Ale pořád lépe, než spát pod širákem.

Výprava ještě nebyla kompletní. Z Kolína v podvečer vyrazila skupina čtyř opozdilců, kterým školní a jiné povinnosti zabránili v tom, aby jeli už ráno s ostatními. Míša, Aleš, Tom a Slon si cestu opravdu užili. Při cestě z Pardubic do Hradce Králové v téměř prázdném patrovém vlaku nepostřehli, že už dorazili do cílové stanice, a když konečně chtěli vystoupit, zjistili, že vlak je zamčený. Teď nastalo to správné dobrodružství. Kluci se vydali po vlaku vypátrat, kde nechal tesař díru. Míša, když na chvíli osaměla, s překvapením zjistila, že není daleko hysterickému stavu. Nejdříve to vypadalo, že budou muset vylézt škvírou mezi vozy skrz tzv. harmoniku. Nakonec se jim povedlo otevřít jedny dveře směrem do kolejí, které zřejmě nechal odemčené strojvedoucí, a uniknout tudy. Plánovaný přípoj už jim samozřejmě ujel, takže museli počkat na další vlak. Do Police dorazili až před půlnocí.

Druhý den se vydali na největší túru, na hřeben Broumovských stěn. Obloha byla už od rána vymetená, po mlze ani památky. A tak to vypadalo až do neděle. Prostě podzimní nádhera. Nad Hlavňovem nalezli pozoruhodné místo. Stál zde veliký patrový srub a u něho totemový háj. A nebyly to totemy ledajaké. Byly velmi pěkně vyřezané a ten hlavní byl extrémně vysoký, odhadem okolo osmi metrů. Však také byl zalitý do betonu.

Po této zajímavé inspiraci pokračovali dále do Kovářovy rokle, kde začíná skalní město. V jedné skalní puklině si udělali přestávku na svačinu. Menší děti objevily prolézačku, malý otvor mezi balvany, kterým se dalo jednu menší skalku podlézt. Pak si na prolézačce testuje svoji linii Míša. Dopadlo to úspěšně. Prolézací mánii zakončil Tom, který když se jen tak tak protáhl, vyhlásil soutěž:

“A teď kdo to proleze bez dotyku skály.”

Pokračovali dále a postupně Kovářovou roklí stoupali až na hřeben Broumovských stěn. Všude kolem skály leckdy bizarních tvarů, barevné stromy, k tomu modrá obloha a sluníčko, prostě nádhera až kýč.

Došli až na místo zvané Hvězda s kaplí a vyhlídkovým ochozem. Hned vedle je samozřejmě turistická chata. Zde byla přestávka na oběd. Slon dělá nábor na turistickou skupinu, která by dosáhla polských hranic. Argumentuje jednak tradicí, která byla zahájena loni v Krkonoších, a když to nepomáhá, tak láká děti na pizzu v pizzerii, která tam prý určitě je. Kdo by odolal, když má před sebou rohlík se salámem.

Průzkumníci teď pokračují po hřebeni směrem na východ. Cesta je poměrně náročná, časté střídání prudkého klesání a stoupání vysiluje a už je jasné, že celý hřeben nezvládnou projít. Aspoň ne všichni. A tak se rozdělili na dvě skupiny. První vedená Slonem vyráží s jasným cílem, dosáhnout polských hranic. Druhá, kterou vede Kačka a tvoří ji především mladší Průzkumníci, pomalu zamíří zpět do Police.

Slon nasadil tempo a první skupina vyrazila. Zastavili se na chvíli až u ohrady s dobytkem. Slon hází po jednom mladém býčkovi trávu a stěžuje si:

“Já mu to házím až na hlavu a on si toho nevšímá.”

Po chvíli ale už byl spokojený:
“Hele, teď to dal!”

Ostatní zkoumají, jestli je v ohradníku elektřina. Byla.

Pokračují dále Zaječí roklí do prudkého kopce a pak z kopce a zase do kopce až se zmoženi zastavili u odbočky na poslední vyhlídku. To už je jasné, že nelze stihnout všechno. Nastává válečná porada. Šéďa má obavy, že přijde příliš brzy tma a budou mít problémy s orientací. Slon přiznává, že na polských hranicích žádná pizzerie není, ale že je to otázka prestiže. Je rozhodnuto, že vyhlídka se vynechá, protože už jich dnes viděli dost a jsou pořád stejné. Půjdou tedy dál a uvidí se podle času. Cesta teď z kopce a po rovině ubíhala rychle, a tak se 2 km od hranic většinovým hlasováním rozhodlo o dobytí Polska.

Za půl hodiny tam byli. Tom se postavil ke kamennému kříži a předvádí, že je chvíli v Polsku, chvíli v Česku, dokud není jemně upozorněn, že hranice jsou o pár set metrů dál. Stála tam dřevěná celnice, která byla zavřená, a zábrany proti pašeráckým autům. Následovalo společné fotografování u hraniční cedule a u hraničního patníku.

Do Police se vrátili za tmy. Většina cesty však probíhala po asfaltových cestách a silnicích, takže s orientací nebyl problém. Trochu vzrušení přinesl jeden úsek cesty, který absolvovali uprostřed stáda krav jdoucích z pastvy domů. Ve skautské klubovně je čekalo příjemné překvapení. Plynová kamna už topila, takže zimou nikdo netrpěl.

Na sobotu bylo naplánováno vyvrcholení celé akce - průchod Adršpašských a Teplických skal. Průzkumníci vyrazili do Žďáru nad Metují na vlak, který je odvezl do Teplic nad Metují. Zde chtěli přestoupit do vlaku do Adršpachu, jenže ouha. K odjezdu byl připraven jen samotný motoráček a zájemců o svezení bylo tolik. Na dotaz, proč nepřidají ještě jeden vůz, průvodčí omluvně odpovídá:

“Když my bychom ho v těch kopcích neuvezli, my tam sotva jedeme sami.”

Nicméně průvodčí se projevil jako odvážný muž, když pustil deset Průzkumníků na zadní stanoviště motoráčku.

“Ale běda jak něco zmáčknete,” varoval, “taky byste mohli zastavit vlak.”

A to samozřejmě nikdo nechtěl. Motoráček se dal do pohybu a po dvou zastávkách dorazil do Adršpachu. Průzkumníci zde už byli dvakrát v letech 1994 a 1996. Jak Šéďa konstatoval, první výprava se konala koncem září, druhá začátkem června, teď je konec října, ale lidí je tu bezkonkurenčně nejvíc. A polovina jsou Němci.

Slon dělá velký dojem na paní pokladní a vyjednává slevu. Průzkumníci vstupují do skal a nejdříve se vydávají na okruh kolem jezera. Ten zde posledně ještě nebyl, turisti k jezeru chodili načerno a dokonce se zde i koupali, pokud je nechytil a nepokutoval některý ochránce přírody (prý se tu pohybovali dva). Teď se tu koupou jenom kachny, ale ta panoramata… Ještě větší kýč než včera.

Pak se vydali do skal. Jak se dalo čekat, Slona nadchlo Sloní náměstí, což je místo uprostřed vysokých skal, které vypadají jako stádo slonů. A jde se dál. Kačka vzadu nadává, že Slon vpředu hrozně žene a výprava se trhá. Ještě před vodopády si udělali malou odbočku, protože Kačka se chtěla podívat na Milence. Jak velké písmeno napovídá, jednalo se o dvě k sobě se tulící skály. Aleš razí teorii, že ženská je ta silnější skála, děvčata samozřejmě tvrdí pravý opak.

Pak se vrátili zpět a vydali se do jeskyně k Velkému vodopádu. Šéďa učí Průzkumníky známé zaklínadlo a v duchu se modlí, aby byl Krakonoš doma. Sotva se ozvalo sborové: “Krakonoši, dej nám vodu!”, shora se do jeskyně začala valit voda. Krakonoš byl dobře naložen.

Jak se ukázalo nahoře u jezírka, Krakonoš si polepšil. Místo můstku se stavidlem stojí dřevěná bouda, kde se schovávají převozníci a odkud se stavidlo, nyní také schované, ovládá. Na vodě je připravená velká pramice a na ní starý známý převozník s kamennou tváří Chárona, převozníka duší zemřelých. Jeho humor je však na rozdíl od jezera velice suchý.

“Toto jezírko nám v zimě nezamrzá,” oznamuje, “protože ho na podzim vypouštíme.”

Na jezeře jsou známé atrakce jako utopenec, vodnická rodina a trosky Titaniku. Novinkou je předvedení, jak ztroskotal Titanic.

“Asi takhle,” prohlásil převozník a najel s pramicí do skály.

Když se povozili, přešli několik skalních hřebenů do Vlčí rokle, kde byla pauza na oběd. Pak pokračovali roklí až došli na okraj Teplických skal k místu zvanému Ozvěna. Čelo výpravy opět letí jako o život, ovšem tentokrát není v čele Slon, ale Káťa.

“To mě teda překvapuje,” kroutí hlavou Kačka. “Vypadá to, že jsem to já, kdo to tady zdržuje.”

Na Ozvěně si opět dávají přestávku. Chris a další zkoušejí, jestli má toto místo správný název. Ještě v roce 1994 zde ozvěna opravdu fungovala, ale v roce 1996 už ne a teď to není o nic lepší. Problém je asi v tom, že skály na protější stráni jsou zarostlé a tudíž neodrážejí zvuk. Asi by se to tady mělo přejmenovat.

Následuje výstup po 312 schodech na skalní hrádek Střmen, ze kterého dnes zůstala jen vyhlídka. Výstup je náročný (je zde o několik schodů více než na petřínské rozhledně), ale rozhled stojí za to.

Průzkumníci postupují dále do hloubi teplického skalního města. U cesty jsou rozmístěny cedule, že vstup je povolen jen s platnou vstupenkou. Vedoucí se dohadují, jestli to dodržují i turisté, kteří přicházejí odjinud, než z Adršpachu nebo z Teplic nad Metují. Míša nelenila, odchytila jednu dvojici, která právě přišla po boční cestě, a zjišťuje, jestli mají koupené vstupenky. Dvojice se všelijak vykrucuje, je jasné, že neplatili.

Na cestě Teplickými skalami je odbočka do jeskyně. To se musí prozkoumat. Kačka a Káťa opět lamentují, že někteří moc ženou a že není čas si všechno v klidu prohlédnout. Šéďa vchází do jeskyně a zjišťuje, že je tady taková tma, že nevidí na krok. Technika je mocná, Šéďa nečeká, až si oči na tmu zvyknou, a zapíná kameru do režimu infračerveného světla. Rázem v hledáčku vidí, jako kdyby si do jeskyně svítil světlometem. A také vidí, že jeskyně není prázdná, a získává tak výhodu, kterou v příštím okamžiku obě Katky nemají, když na ně Slon a další ze tmy vybafnou. Vyděsily se pořádně. Nervy si uklidňují o něco dále pohledem na horolezce zdolávající kolmé pískovcové stěny.

Průzkumníci obešli okruh skalním městem a sestoupili do údolí Metuje na okraj Teplic. Času bylo dost a tak se zde zastavili na občerstvení. Pizzerie tu sice nebyla, ale po náročném dni plném zážitků i párek přijde k chuti. Pak odjeli vlakem do Police.

V neděli byla v plánu už jen cesta do Kolína. To ještě nikdo netušil, že nebude jednoduchá. Průzkumníci uklidili klubovnu a odpoledne se vydali na vlak. Program IDOS nabídl jako nejrychlejší spojení trasu přes Choceň. Důvod je jasný. Choceň leží na hlavní trati Praha - Česká Třebová, která byla rekonstruována na rychlost až 160 km/h, a tak zde vlaky mají krátké jízdní doby. Až do Chocně všechno klapalo podle plánu, respektive podle jízdního řádu. Zde to ale začíná skřípat. Rychlík do Prahy má zpoždění, které z původních 10 minut roste až na 30 minut. Když konečně rychlík přijel, byl tak narvaný, že nebyla šance se do něj dostat. Tedy jednotlivec by to určitě zvládl, ale 27 lidí ne. Průvodčí vlaku hlásí kamsi vysílačkou:

“Je to hrozný, vlak je tak narvanej, že lidi padaj z oken.”

Pár šťastlivců bere vlakvedoucí do zavazadlového prostoru služebního vozu. Být to v Indii, zbývá už jen střecha, jenže to by se nesmělo jezdit na elektřinu. Průvodčí omluvně krčí rameny:

“Za půl hodiny jede další rychlík.”

Průzkumníci čekají tři čtvrtě hodiny na další rychlík. Přijíždí také plný, ale přece jen hustota lidí není taková, takže se jim daří vmáčknout dovnitř, i když je potřeba pár lidí požádat, aby se v uličce posunuli (někteří reagují až na silnější nátlak). Důležité je, že nakonec jsou všichni ve vlaku a vlak se vydává na cestu. Z toho plyne poučení pro příště - vyhnout se vlakům, kterými Pražáci táhnou domů.