Občas se z polabských rovinek vydáme do kopců. Abyste nebyli ochuzeni, uveřejňuji pár zkazek v popisu prázdninové akce za účasti několika vedoucích. Pro lepší efekt doporučuji při čtení cestovat prstem po mapě. Celá banda (Blonďák, Lucka, Míša, Prófa, Radek, Skyslo, Tom, Verča a Zuzka) se sešla v cukrárně u Labe, abychom se očuchali. Říkal jsem si, že devět lidí ve skupině je na hranici mé filozofie pohybu po horách, ale nakonec dík pohodovosti všech jsme se na sebe vydrželi smát už do konce.

Program
1. přejezd do Slovinska, vstup do Triglavského parku, nocleh v bivaku pod sedlem Luknja
2. Triglav, nocleh v zimní boudě u Tržaške koči
3. přes Kanjavec na Zasavskou koču, nocleh v zimní boudě
4. dolinou Trebiški dol do údolí Trenta, nocleh ve spodním kempu
5. výlet nalehko k prameni (izviru) Soči
6. přejezd k jeskyni Postojnska jama, prohlídka, nocleh na louce za městem
7. přejezd do Lublaně, prohlídka, relax v aquaparku, odjezd nočním vlakem
8. příjezd dom


1. den
Sobota 29. července 1:15 na nádraží ČD Kolín. To není ani ráno, to je spíš ještě minulý den večer. Už na nádraží si připisuji čárku do soutěže „blbec zájezdu“. Přišel jsem první, ale bez ešusu. Aby naše vařící trojice nebyla ochuzena o dvě nádoby, nacpal jsem kilo taxíku do chřtánu.

Rychlík Děvín 1:34. Před Vídní Zuzka pohotově vytáhla víkendovou přílohu Mladé Fronty DNES, kde psali, že Vídeň je čtvrté nejlépe hodnocené město pro život na světě (první je prý Zurich). Z vlaku teda vypadalo úplně normálně, nenormální bylo akorát nádraží Vien Meidling. Snažili se nás zmást různými cedulemi co odkud jede a tím, že některé peróny byly v rekonstrukci. Naštěstí Blonďák využil svých kvalit půlročního studia v Německu (ne že by studoval vlaky, ale vyzná se v tom germánskoidním ordungu) a vynašel správné nástupiště ve správný čas. Někde v půli Rakouska nás průvodčí upozornil, že dle informací na jízdence bychom správně měli změnit trasu a místo přes Záhřeb jet přes Villach. Problém byl s krátkým přejezdem před Chorvatsko. Naštěstí vlaky EC jezdí nahusto a nebyl problém počkat na náš spoj, akorát jsme si cestu o hodinu protáhli. Pro příjezdu do Jesenice jsme se jen rychle rozkoukali, vyměnili nějaké euro za slovinské tolary neboli šprlíky a našli autobus, co nás odveze do vesnice Mojstrana na okraji Triglavského národního parku. Mojstrana. Vidíme kopce, za kterými že masiv Triglavu. Při pohledu kam až máme dojít se Lucka jala v místním infocentru vyjednat nějakou dopravu. O pár minut později nás místní podnikavec naložil do dodávky a odvezl ke slavné chatě Aljažev dom. Byl to výhodný tah, protože bychom se museli plahočit po asfaltce v údolí zbytečných osm kilometrů. Až na jedno místo „rovné“ tak, že jsme museli dodávku tlačit, jsme si autoturistiku vychutnali. Aljažev dom. Poslední šance nabrat vodu.

Je pozdní odpoledne a mi začínáme stoupat stezkou k prvnímu plánovanému nocovišti do pod sedlem Luknja. Cestou míjíme největší skobu s karabinou na světě, která je na fotce v každém průvodci. Otvírá se nám nádherný pohled na severní stěnu Triglavu tvořící hradbu výšky 1,5 km. Vedle na ní nespočet cest na lano, které jsme si pro jistotu nevzali, aby nás nenapadlo někam lézt. Jak tak nabíráme metry začíná jemně pršet. Schody se stávají delší a delší, kameny kluzčí a kluzčí. Volíme taktiku mít na sobě co nejméně věcí, abychom to pak nemuseli sušit. K bivaku docházíme už za tmy a za nechutného lijáku. Používáme baterky k navigaci, protože v šeru se velmi špatně hledalo správné umístění chatky schované pod sedlem v lese asi 200 m napravo od cesty. Půdička pro deset lidí, kterou využíváme je otevřená, klíče od spodní části se dají sehnat zřejmě přes infocentrum dole ve vesnici. O takhle honoráckém bydlení se nám nesnilo. Sice všude mokré hadry, smradlavé ponožky, ale horké polévka vše spravila.

2. den
Něco jako vstát a odejít v plánovaný čas nám nějak nejde. Máme toho docela dost před sebou a tak jsem netrpělivě vyběhl napřed, protože první postupový cíl je těsně nad námi. Po pěšince v suti nabrat výšku 1758. První rozhledy v sedle. Nalevo se vypíná jištěná cesta směr Triglav. O její „vzdušnosti“ není pochyb.

Stačilo pár metrů na zkoušku. Už jsme tahle natěžko lezli na Alpspitze a není o co stát. Něco jako vylézt na hřeben a jít po něm tady moc nejde. Cesta vede buďto hodně nahoru nebo dolů. My se dáváme po pěšině k chatě Tržaška koča, která je daleko asi 3 hodiny chůze. Turistické značení tu sponzoruje Proctor&Gamble. Lucie se jako hrdý zaměstnanec nechá fotit – „gáblík“ nadevše. Na chodnících není nacpáno jak v Krkonoších, ale Čechy a Slováky potkáváme. Mezi 13 a 14 hodinou postupně docházíme. Vpředu chrtí skupina, vzadu šerpovská. Tak tomu bude skoro pokaždé. Každý má jiné optimální tempo, při kterém se unavuje nejméně.

Na KOPEC vyrážíme od chaty okolo 15 hodin. Trochu se obáváme obvyklé odpolední přeháňky. Naše výstupová trasa je asi nejlehčí a nejrychlejší z možných. Před námi 4 hodiny chůze. Počasí není ideální. Prófa je fantastickej. Co chvíli se mění ve vášnivého meteorologa a za pomocí svých obrovitých hodinek hlásí poklesy tlaku, teploty a chmurné prognózy. Ty se nakonec nevyplňují a nám je umožněno vyfotit se u bivakovacího válce na nejvyšším vršku Slovinska. Sluníčko, všichni lidi dávno dole. Přidanou hodnotou je větroň, který několikrát přelétá pět nebo sedm metrů nad našimi hlavami. Kdyby trochu fouklo, mohli jsme fotit rozšlehaného aviatika. Cesta dolů probíhá hladce s focením a úsměvy. Víme, že pro dnes není kam spěchat. Jen škoda, že to nemůžeme dát jako přechod, cesta k chatě z druhé strany kopce by byla dlouhá.

Zimní noclehárna u Tržaška koča (chaty) byla komfortní, taky 12 éček je rázný argument pro kvalitu. Zabrali jsme měkoučké postele v patře a ve štítu a jali se vařit. Pitná voda vedle v chatě oficiálně netekla, ale mi jí oznámkovali „pro nás OK“.

3. den
Ráno se Skyslo podíval do mapy a prohlásil: „Tenhle kopec nejde obejít.“ Někteří se až na cestě k vrcholu Kanjavce dovtípili, že obejít šel, ale je docela vtipné lézt přes to největší, co se postaví do cesty. Po cestě jsme potkali i nějaký ten sníh. Když jsme v triu VST opět vyráželi ostře vzhůru, vypadali jsme jak HI-TEC tým. Vzít si stejné běžecké šortky se často nepovede. Zbylá skupina (ta větší část) si metry vychutnávala s focením všeho. Zvlášť Radek neváhal pro dobrou fotku hledat ideální místo záběru. Zpříjemněním závěru výstupu na Kanjavec byla cesta po ocelových lanech, umístěných asi 5 minut pod vrcholem v koutě odkud by se dalo spadnout pěkně. Fotit Triglav z toho nezábavného kusu kamene nám ztěžovali honící se mraky. Cesta dolů vede sutí. Se sutí se člověk naučí žít. My v ní zkoušeli lyžovat.

Naší cestu k Zelenému jezeru zpříjemnila všudypřítomná stáda kozorožců, kteří dokázali neuvěřitelně balancovat na skalních výběžcích. Bylo super pozorovat s jakou lehkostí se pohybují v náročném terénu.A tu se obloha zatáhla a začala padat voda, náš elán také. Zkrátka dobré počasí je polovina morálky. Z té letargie skloněných hlav nás dostala přítomnost rozcestníku k chatě Zasavska koča. Čaj v přeplněné chatě přišel k duhu stejně jako informace o noclehu v zimní nocležně. Tentokrát byla nocležna dost přeplněná, takže nic moc.

4. den
Člověk by neřekl, jak může být cesta z kopce zdlouhavá a namáhavá. Ještě navíc když prší.
Ještě ráno to vypadalo nadějně, ale štrádujíce po pohodlném kamenitém chodníku nám bylo jasné, že déšť nás nemine. Neminul. Z výšky přes dva kilometry jsme postupně klesli o 1400 metrů níže sevřenou dolinou Trebiški dol do údolí Trenta. Na mapě je to červená čárka s několika zavlněními (rozuměj serpentinami) a my to měli na celé dopoledne. Po cestě byla jedna budova - seníkoskladněčeho, která by se dala použít jako nouzovka a velmi příjemné zpestření bylo překonávání potoka po kládách, které tady snad natírají sádlem. Dole v údolí nás přivítalo sluníčko. Zaběhli jsme pozevlovat do místního nového infocentra. Člověk taky lépe uschne když na něj neprší a ještě se dozví něco o místních zajímavostech a dopravě. S variantou spaní v lese mě ostatní hrubě vyhnali, tak nastal kemp (na mapě ten „spodní“). Ale nebyl to obyčejný kemp, byl s horkou sprchou, Čechy ve stanech, Němci v karavanech a za šest vočí. Poblíž infocentra v jakémsi středu Trenty jsme objevili obchod nesmíšeným zbožím a paní, která mluvila jinou řečí než mi, ale když vyslovovali zřetelně nebyl problém se s ní bavit česky. Každý sáhl po tom co mu nejvíce chybělo ty dny v horách. Banány, sladkosti, chleba. Nechal jsem se Skyslem zlákat na originální místní pivo Zlatorog v plechu. Jen Prófa se moc neměl k nákupům, ty šišky uheráku, chleby a konzervy co si schovával v batohu stále nezelenali. Sluníčko mezi těmi obrkopci tady zachází rychle a tak po chvíli u ohně….

5. den
Čekací den, co počasí vyvede. Nabízela se nám nenáročná procházka podle Soči, která se protáhla na celodenní pochod. Zdržoval nás déšť a dost se fotilo. Vlastně jsme se hned u kempu napojili na jakousi naučnou stezku a pokračovali proti proudu po pravém břehu Soči vzhůru. Voda studená a čistá tak, že v ní nic neroste a neplave kolem nás proudila bystře. Ne nadarmo se raftaři vypravují dále po proudu vyzkoušet svůj um. V poslední fázi cesty od parkoviště k prameni se jedná o výstup zakončený řetězy. Když se tady potkáte s autoturisty v kramflecích a s apartními deštníčky je to paráda. Samotný pramen vyvěrá z nitra skály a jeho vydatnost velmi kolísá. Dostat se co nejblíže jede po kluzkých kamenech. Když jsme se na nich fotili, měli všichni usměv, že by kolemjdoucí chtěli kondolovat. Ale nic. Zpáteční cestu pro změnu volíme po silnici a míjíme Alpinum Julijana, což je jakási zahrada nebo lesopark vzácných dřevin. Dále na cestě malebný hřbitůvek padlým ve 2. sv. v. Nedaleko odsud probíhala fronta italská fronta.

6. den
Ráno jsme málem nestihli autobus do sedla Vršič, kde bylo dost nevlídné počasí. Přesto jsem donutil ostatní vystoupit a kochat se okolím (v dešti a mlze). Po krátké návštěvě nejvyššího bodu okolí a zralé úvaze, že dneska se žádná turistika nekoná, všichni okusili palačinky v místní knajpě. Další autobus už nás hodil do Krajinské Gory, kde nastaly lapálie s měnou. V horách je Euro bez problémů a dole v údolí bazírujou na „šušňáních“, jak Blonďák překřtil tolary. Odpoledne jsme v Postojne. Akorát stíháme prohlídku jeskyně – jedné z největších v Evropě. Stojí to za ty prachy, protože nikde jinde neuvidíte zvíře podobné drakovi, které umí žít ve studené vodě a absolutní tmě. Déšť při večerním hledání místa na spaní nás nepřekvapuje. Kousek od obrovských parkovišť byla taková pěkná loučka…

7. den
Lublaň je malá. Prófa a Míša už tady byli před několika lety na kole přes Alpy! Po příjezdu proto nebylo tolik co řešit, kam půjdeme. Národní muzeum, které je na naše měřítka mrňavé a polovina artefaktů má dost provinční formát, takže těch 1600 tolarů je na pováženou. Nad městem se pne hrad momentálně přestavovaný a modernizovaný na multikulturní centrum. Ten jsme tedy také dali a potom se trochu prošli po centru, kde jsou stavby architekta Plečnika, který zřejmě dostal jméno po slovinském rychlíku (nebo to bylo naopak?).

Opravdovým bonbónkem byla lázeň. V nákupní zóně na severovýchodě města, kam nám cesta trvala skoro hodinu v dešti, se skrýval příjemný aquapark. Mimo nějakých těch skluzavek a vodotrysků obsahoval páru, horké lázně, solárko a další. Neskutečné labůžo smýt špínu a prohřát naše regmaklacky. Myslím, že to bylo ideální zakončení dne. Vlastně celé akce, protože večer jsme se stihli naložit do docela zaplněného vlaku (Lisinski 23:42) a odfrčet dom. Kus cesty nám znepříjemňovali svými projevy náctiletí fanoušci, ale čo robiť.

Ceny vlak
Kolín – Jesenice (SLO) – 1140 Kč/os (přes Vídeň)
Lublaň – Kolín – 1232 Kč/os (přes Salzburk)
Jesenice – Postojna – 5,5 €

Ceny jsou na osobu a zlevněné naší devítičlennou skupinou.

Nejlevnější vlak do Lublaně je EC Jose Plečnik za 29 €. Jede ale hloupě přes den a je třeba si ho rezervovat s dostatečným předstihem. Slevy jako City Star nejsou tak výrazné jako skupinová sleva.

Ceny autobus
Jesenice – Mojstrana – 1,5 € (asi 15 km)
Linkový bus po Lublani – 1,3 € (300 SIT)
Trenta – Krajinska Gora – 10,1 € (přes sedlo Vršič)
Krajinska Gora – Jesenice – 10 €

Ceny auto
Mojstrana – Aljažev dom – 2 € (asi 10 km)

Ceny noclehů
Tržaška koča – 11,5 €
Zasavska koča – 12 €
kemp v údolí Trenta – 6 €

Ceny kultury a popkultury
Postojnska jeskyně – 13,27 € (3180 SIT)
Národní muzeum – 3,34 € (800 SIT)
aquapark v Lublani – 7,51 € (1800 SIT)
běžná pohlednice – 0,9 €
šejk u pana Meka – 1,46 € (350 SIT)
božské palačinky – 3 €
pivo v plechu – 1 €

Použitelné zdroje
Mapa - freytag&berndt WK141 Julische Aplen

Publikace
Dušan Němec: Slovinsko kapesní průvodce, Computer Press, ISBN 80-7226-778-7 (Slovinsko obecně)
Ivo Petr: Slovinské a chorvatské hory, Mirago, ISBN 80-86617-13-0 vyloženě o cestách po horách)