Přináším pár příhod z prázdninového týdne u sousedů v Polsku. Zúčastnili se Káča, Lucka, Petra, Ještěrka, Blonďák a já.


1. Víte, co je nihiíui, šššši, bum?
To je polský panťák. Charakteristický zvuk dveří. Každých 15 minut. Cesta s ním je snad pomalejší než u nás. Tím jsme se dostali do Zakopaného. To je polský Špindl ovšem velikosti Kolína. Hned na nádraží nám několik lidí podnikavě nabízelo nocleh. Z letních atrakcí, když pominu skoky na lyžích, lze upozornit na veliký aquapark a centrální jarmareční ulici.


2. Velký Vont
Cílem našeho druhého dne byl vrcholový kříž na hoře Giewont. Tato dominanta ve výšce něco pod 2000 m je vidět z velké dálky a obvykle se sem plahočí obrovské zástupy lidí, protože hora je považována za poutní místo. Cestou jsme mohli zhodnotit skokanský styl mladých lyžařů na tréninku a také nakoupit všudypřítomný ovčí sýr. Naše výstupová trasa patřila k těm „obtížnějším“ a tak alespoň první část dne byl relativně klid od lidí. Poryvy větru pod vrcholem nás docela slušně přepadly, až to Katku sfouklo k zemi. Ráno bylo na teploměru 12.5 °C, v noci ještě méně, takže ve spojení s větrem a našimi propocenými oděvy nic moc. Odpolední slunečno při sestupu vše napravilo. A pozor, Giewont je v „Tatranskem parku národovém“, do kterého se za vstup se platí 4,4 zlotých.


3. Opravdové Tatry
Cesta přes sedlo Zawrat, vyhlídka na populární Orlí stezku a panoráma celých Tater bych nazval opravdovou turistikou (i řetězy byly). Náš plán byl dojít k chatě u Pěti ples a tam přespat. Brali jsme jen věci na dva dny a tak dva batohy se stany a proviantem zůstaly v zakopaném kempu. V Pětistawovském schronisku (chatě) jsme potkali horalku Šárku, která nám podala zajímavé informace. Čekala nás noc v jídelně s dalšími padesáti nocležníky. Člověk si mohl vybrat zem, lavici, stůl, což byla volba asi jako zima, smrad z bot, vedro. Kouzelné. Pokoje tu bývají zamluvené dlouho dopředu.


4. Medvědi nevědí, že tůristi nemaj zbraně
No ale vědí, že mají jídlo. Takže naše medvědí historka po pořádku. Výše zmíněná Šárka nám říkala, že den nazpět narazila na značené cestě na medvěda. My se stejnou cestou chystali vydat. Ze silnice, která vede k plesu Morske oko jsme odbočili na červenou skrz les. Na jednom rozcestí jsme se usadili k odpočinku. Blonďák po chvíli říká: „Tak asi tady někde potkala Šárka toho medvěda.“ Všichni se tomu zasmáli, ale také si nervózně poposedli. Najednou hrua. Vteřinu nic. To je medvěd?! Hrruáááá. To fakt je medvěd! Ještě jsem neviděl, tak rychle sbalené věci a opuštění prostoru (a to jsem byl u brigády rychlého nasazení). Když jsme to zpětně probírali, tak ten huňáč mohl být ve stráni nad námi tak 150 metrů od nás a holt jsme narušili jeho teritorium.


5. Gubalowka Hill
Tak nazývá jeden cizí server hřeben severovýchodně nad Zakopaným a pondělní slunečné počasí nás vytáhlo na malou dopolední procházku na místí sjezdovky. Petra a Ještěrka odjely do práce a tak jen ve čtyřech jsme vystoupali do osady Gubalovka. Na centrální ulici byly přítomny stánky s pochutinami, zaručeně pravé ovčí kůže a nemohly chybět atrakce od houpaček, přes poníky konče slušným lanovým centrem. Přestože okolo poledne začaly silné přeháňky, místní zubačková lanovka bezustání chrlila další a další polské pionýry vybavené rozlišovacími šátky okolo krku. A to byl pro nás signál k ústupu. Částečně po značených pěšinách a částečně po místním Hannenkamu jsme pod dohledem lanovek sestoupali až do města. Procházka dobrý, langoš na Gubalovce dobrý, ski resort dobrý, turisti nedobrý. Navečer nás čekalo – již v Krakově – ubytování v hostelu, do kterého nás z nádraží přivezl hosteltaxi.


6. Kostel, hostel, postel, co jsem to chtěl
Krakov je královské a historické hlavní město. Za den se celé nedá. My tu stihli takový okruh, na kterém byl královský hrad Wawel, Jagelonská univerzita, která je o 16 mladší než Karlova a její první budova by dnes nestačila ani na základku a pak další spoustu kostelů, muzeí, paláců soustředěných okolo rinku glowného.

Večerní příjezd do Osvětimi byl to stylový. Tma, déšť jen lampy lágrů nám žlutavě svítily.

Po troše hledání, kam hlavu složíme, jsme dorazili do ubytovny mládeže říznuté křesťanským duchovním centrem. Od recepce znělo: „Ne, stany si tady postavit nemůžete.“ „Ale my bychom si je postavili na zahradu, k těm, co už tam stojí a zaplatíme to.“ „Ne, tam už se nic nevejde, jedině pokojík.“ Chápeme, byznys je byznys. Dle mapy zbývala druhá možnost, kde také nabízeli ubytování. Ovšem velký komplex budov s nápisem „Místo setkání“ nás nenechal na pochybách, že to budou taky křesťani. A byli. Je pravda, že nám bylo líto dát peníze za noc v regulérním hotelu, ale že se ani nezkusili tak nějak zamyslet a trochu nám to usnadnit… Holt, když jsou křesťané všichni dokola, musí příslovečná pomoc k bližnímu za dveře, protože už se nevejde, není místo.

7. Osvětim a dom
Nemuseli tam stavět pomníky, pouze stačilo nechat vše jak bylo. O tom se nedá psát to je nutno vidět. Ze čtyř táborů jsme navštívili ten nejzachovalejší pracovní a pak s pomocí kyvadlového autobusu vyhlazovací v Březince.

Po celodenní prohlídce hrůz jsme řešili cestu z Osvětimi domů. Jak to nejlépe vymyslet. Unaveni debatou jsme sedli na lavičku v místním Bronxu nedaleko nádraží. Kde se vzal, tu se vzal nějaký autobus. Co? Jedem, nejedem? Buďme spontánní, na chvíli strašně spontánní nasedáme. Po hodině stání v narvaném buse na krakovském nádraží vidíme, že první zastávka našeho rychlíku domů je (Ne!!) Osvětim. Syčáci, nikde nepsali, kudy to jede. Do odjezdu vlaku zbývalo dost času na to vyzkoušet polská tradiční jídla…hm, dobré.


Suma sumárum
Jednou větou jde Poláky charakterizovat jako religiózní, militantní a zdatné obchodníky. Jako k takovým je nutné k nim přistupovat. Je dost možné, že Češi rozumí polštině více než Poláci češtině. Tak schválně jak jste na tom: Uwaga = Pozor, Droga = Cesta, Namiot = Stan, Počiong = Vlak, Schronisko = Chata, Staw = Pleso.