Na úvod
To, že mám rád hory je známo a že jsem chtěl v létě zase někam do hor nikoho nemůže překvapit. Ovšem, že se do plánu nechal zatáhnout Slon, překvapením být může. Spát na sněhu? Zima? Oči v sloup a hluboké povzdechy. Dostal jsem ho větou: „Slone, jestli tam nevylezeme teďka, tak už nikdy.“

Kam, že vlastně? Mont Blanc 4 808 m. n. m.
Hned z kraje musím podotknout, že cíle byly dosaženy první dva ze tří:
1. Akci si užít.
2. Ve zdraví se vrátit.
3. Vylézt na nejvyšší horu Francie.

Přípravu bych popsal asi tak, že ani jeden nemáme dům naplněný horolezeckým vercajkem. Teda vlastně oba nemáme ani ted dům, ale k věci. Všechny mačky, cepíny, helmy a tak jsme si popůjčovali od kamarádů, kteří mají. Zbývala ne nepodstatná věc – auto schopné ujet 2 300 kilometrů, které taky nemůžu počítat do svého majetku. Naštěstí Lucka s Blonďákem mají nejen dům, ale i slušné auto, které nám velmi rádi zapůjčili. Pro ilustraci stačí Blonďákova věta: „To není žádný problém. Jestli s tím něco uděláte, tak to zaplatíte.“

Po pročtení internetových deníků předchozích cestovatelů jsme nahrubo věděli, co nás čeká. Pro strýčka Příhodu bylo třeba zavolat do Francie a rezervovat si nocleh v chatě Gouter, ležící na úbočí Mont Blanku. Volat na chatu vysoko v Alpách se nám anglicky nechtělo. Do druhé světové války byla jazykem diplomatů francouzština a oni jsou na to dodnes hrdí. Zuzka nám ochotně pomohla a já musím zdůraznit, že hlavní vedoucí našeho klubu MLUVÍ francouzsky.

Jen si zkuste říci rychle a s akcentem: „Lev lezé do tramvajé, žere mandle loupe si jé. Že nežeré, že papá…“

1. den – Hlavně se nepředtěšovat (pátek – 14. 7.)
Heslo pro cestu tam bylo na světě. Když si malujete, co bude a nebude, mozek se začne radostně tetelit a tělo dostává zbytečně moc pozitivní energie. Maličkost může všechno převrátit, že se nestačíte divit. Štestí přeje připraveným, to my byli. Ale stejně, hlavně se nepředtěšovat a neutrálně překonat vzdálenost.

V pátek navečer byl zelený drakouš naplněn různými předměty. Balit do auta je rozhodně jednodušší než do batohu. Byly tam i lyže. To víte, polovina léta, ale ledovce jedou nonstop.
V čase Č vyrážíme na noční přejezd půlky Evropy. Z Kolína do Prahy a pak po D 5 (E 50) na Rozvadov. Slon vygůglil kompletní itinerář cesty, ale cestu přes Německo nemusím popisovat složitě: „Furt rovně a za Heilbronnem doleva“ a to po neskutečně nudných a rychlých dálnicích č.7nbsp;6 a 5, resp. E 50 a E 35. Na hranicích Německo – Švýcarsko nás přece něco zaskočilo. Dálniční známka. Na rok. Za 30 euro. S tím jsem nepočítal. Slonův mozek to spočetl, že objížděním přes Francii hlavně ztratíme čas, takže hurá Švajc. Basilej – Bern po č. 1, pak č. 12 k Lac Léman neboli Ženevskému jezeru. To jsme objeli zprava přes Lausanne a Ženevu. Švýrarské dálnice mají jedno neskutečné plus. Ty panoramata. Jedete si po dálnici a najednou se před Vámi zjeví celý hřeben Alp, který se táhne od nevidim do nevidim. Monte Rosa, Monch, Dom, Matterhorn, Breithorn. To doma nemáme.

Bodamské jezero jsme vlastně chtěli vzít zleva, abychom po silničce „přes kopec“ vlítli rovnou do francouzských Alp. Při „hledání odbočky“ najednou byla Ženeva. Za tou se na dálniční ceduli objevilo „Chamonix“ a přiznám se, srdce se zatetelilo. Tome, bacha na to. A jeden horor přišel. Cestou jsme minuli několik benzínek se slovy: „Tady ne“ „Tady se mi to nelíbí“ a tak. Jak si jedeme, ta ručička klesla podezřele nízko. Už to opravdu chtělo nějakou šťávu, čerpadlo nikde, když to toho přišli tunely. Při představě, že se stovky aut za námi zastaví nevědíc, že nám chybí asi litr benzínu, jsem se začínal na sedadle řidiče potit. V kopcích před Chamonix jsme marně vyhlíželi z okének. Tady někde přece být musí! Až konečně…

2. den – Chamonix (sobota – 14. 7.)
Sobota ráno. Sluníčko jasně svítí. V plánu je aklimatizace na l'Aiguille du Midi. To je ostrá špička nad Chamonix vypínající se do výšky 3 842 m. n. m. Nejrychlejší cesta tam je lanovkou, a proto v dolní stanici zjišťujeme, v kolik a za kolik nás tam hodí (€ 34 jednoduchá / € 37 zpáteční, zajímavé, že?). Platíme tedy celkem 74 euro. V sezóně chtějí nahoru strašné davy turistů a do těch kabin (celkem dvě na laně) se vejde, vždy jen několik desítek lidí. Místenky jsme dostali na jeden z „odpoledních spojů“ a tak máme čas podívat se trochu okolo. U Domu horských vůdců kontrolujeme počasí. To je většinou vyvěšeno také v outdoor obchodech. V jednom z nich Slon posiluje svou výzbroj a taky kupujeme nejlepší možnou mapu oblasti. Obhlídku okolí jsme vzali šmahem. Docela malebné to mají. Na ulicích můžete potkat kavárenské typy, načančané párečky a totálně zhumusené goretexové horaly. My jsme tu za lovce pěkných fotek a tím, že zhumusení budem až nakonec akce. Po nalezení místa pro auto, kde se neplatí a taky nehrozí odtažení, začínáme přebalovat. Do auta to šlo lehce, teďka z toho vybrat, co opravdu potřebujeme na jednu noc na sněhu. Na trávníku pod košatým javorem byla navršena obrovská hromada předmětů, ze které vyzobáváme něco na lezení, na spaní, na sebe a do sebe. Je to vždycky alchymie, vybrat co člověk opravdu potřebuje a co už je jen pro větší pohodlí.

Huuuííí. A lanovka nabrala slušné tempo. Celkové převýšení 2 800 metrů a terén, kde je postavena, jsou úctyhodné. Po chvíli máme všechno dole menší a menší. V horní stanici procházíme vyhlídkové terasy. Panorama, která se nám tu příroda nabídla, nutí zalapat po dechu. Po chvíli zjišťuju, že to nebude jen těmi rozhledy. Celá stanice je vlastně komplex vytesaný do skály ve stylu agenta 007. Ze stropu bočních chodeb prosakuje voda. Nad tím vším se plne ocelový tubus vysílače, do kterého se jezdí výtahem. Dál mě udivilo, jak malé batůžky mají místní borci. V objemu 35 litrů mají všechno a ještě to vypadá na zádech tak roztomile. Cítím se trochu zahanben tím, že jsme asi málo gramařili.

Slunce jde k obzoru dost rychle a tak se vydáváme na cestu. Cílem je na Col du Midi ve výšce 3600 m. n. m., kde postavíme na noc stan. Je to vlastně několik set metrů vzdálené sněhové plató zapuštěné mezi okolní vrcholy l'Aiguille du Midi a Mt. Blanc du Tacul. Startuje se z jedné boční chodby lanovky přímo na hřebínek, který ostře spadává do hlubin. Je to docela prudký si říkám, „chtělo to lyže“. Docela tríček na první kroky v mačkách. Všechno je jednou poprvé, a proto si první vykročení v mačkách budu pamatavat.
Trochu cepínem uhladit sníh a postavit stan nám netrvalo moc dlouho a se stmíváním si vaříme nějaký ten drink na dobrou noc. Vlastně jestli bude dobrá, jsme nevěděli. Příprava tkvěla v tom, se co nejvíce odizolovat od sněhu, tak pod karimatkou skončilo vše, co bylo po ruce. Ráno Slon hlásí „zima byla“ a já zas „nemůžu dýchat“, takže zkouška dobrý.

3. den – Tramvají do oblak (neděle – 15. 7.)
Nejpopulárnější a asi i nejjednodušší cesta na vrchol Mont Blanc (neboli Bílou horu) je The Voie des Cristalliers, známá taky jako Voie Royale. Tu jsme si vybrali.

Ráno po návratu z l'Aiguille du Midi autem přejíždíme 24 km do vesničky Saint-Gervais-les-Bains, abychom osedlali zubačkovou Tramvaj du Mont Blanc (za 24 € na osobu), která nás vezme do Nid d'Aigle (Orlí hnízdo). Opět nás čeká nemilé zjištění, že místa v ranních vlacích jsou totálné rozebrané. Auto uklízíme jakéhosi do sklepního parkoviště asi 10 minut chůzí od stanice a přebalujeme rance na tři dny v terénu.

Tramvaj po 12 km supění dosahuje Nid d'Aigle (2372 m. n. m.). Orlí hnízdo je konečná – tedy ne naše, pro nás je to startovní bod. Po kamenitém chodníku vyrážíme k chatě Tete Rousse, která je na u paty ledovce Bionnassay. Zatímco před chvílí supěla tramvaj, teď supíme my. Po 2 hodinách jsme na sněhu, takže nazouváme mačky, abychom dosáhli Tete, která je nedaleko. Je něco okolo páté a na místě pro stany se dohadujeme, jestli nejít rovnou na chatu Gouter vzdálenou přímou spojnicí nějakých 600 m. Znamenalo by to během 3–4 hodin vystoupat skalní koridor Gouter a ráno ve tři vstávat na vrcholový útok. Taky kvůli uvolněným kamenům, které kvůli ostrému sluníčku sáňkují v nedalekém kuloáru (zrovna kude vede výstupová trasa) to necháváme na ráno. Pro druhou noc stan trochu lépe ukotvujeme a tvoříme větrolam ze sněhu. Navečer vítr zesiluje a mě přinesl tu noc neklidné spaní.

4. den – Gouter (pondělí – 16. 7.)
Chata Gouter, refuge Gouter, Gouter cabin jak chcete, je náš cíl dne. Bezespěchu ráno balíme a od Tete směřujeme po ledovci k prvnímu vtipnému místu výstupové trasy – ledovému kuloáru, kudy občas prosviští kámen velikosti pohorky. Nejlepší je proklouznout tudy hnedka ráno, když všechny kameny spí usazené v ledu. Volíme taktiku: Jeden kouká z bezpečí nahoru, druhý upaluje přes kuloár (tak jak to jde s batohem a mačkama po čtvrt metru široké pěšině). Člověk by řekl, že ty šutry byly na sovím kurzu – vůbec nejsou slyšet. Buď ho včas zahlídnete, nebo…. Následuje výstup skalním terénem zvaným Gouter Corridor. Je to skoro přímá cesta vzhůru po skálním hřbetu v takových 50 stupních. Občas natažené řetězy, někde se lidi jistí vlastním lanem. Nebo se taky vůbec nejistí a ladými kroky to švihají vzhůru. Místní vůdci tu musí chodit denně. Každopádně jakýchkoliv lidí se tu pohybuje v obou směrech docela dost a tak se helma vyplatí. Každou chvíli je slyšet varovné volání na padající kameny. Já někde v půli cesty slyším nějaké hoja boja. Kouknu nahoru, když tu „huuuuvž“, prásk a mám na prsou poloprázdnou pet láhev. Půl kila a šleha slušná. Tome, bacha na to. Celý úsek od Rousse na Gouter nám trval asi 4 hodiny.
Na Gouteru prohlížíme chatu ve snaze trochu se ohřát a uniknout z větru. Zádvěří na batohy a boty, jídlena pro několik desítek lidí, kuchyň a nemnoho pokojíků. Všechno v jednoduchém, ale fukčním dřevěném stylu. Na nástěnce nejčerstvější meteo informace říkají, že další den nebude úplně top počasí a že rychlost větru bude vyšší než ideální.

Odcházíme rozbít tábor a postavit stan. Stanoviště se tu nachází na plošším terénu několik desítek metrů nad chatou. Jsme jedni z prvních a tak máme možnost volby místa. Po chvíli je stan sestaven. Ale nestojí. To, co je normálně našponovaná kopule působí jako plachta a dělá neuvěřitelné věci. Nic nepomíhají vypínací lanka a to jsme v relativním závetří. Náhle se ozývá suché – lup a je jasné, že v tomhle stanu spát nebudeme. Rád bych tedy shrnul, že tyčka oddílového Hannahu NEVYDRŽELA a my si nemohli užít další noc na sněhu.

Vracíme se k chatě, která mimochodem při pohledu odshora není vidět. Jdeme na plynu připravit něco teplého do žaludku. Jak tak kuchtíme je vidno osm lidí, jak se spěšně rychtuje do sedáků a odhodlaně vyráží. Na dotaz odpovídají ve smyslu: „To počasí zejtra bude blbý, dem na vršek teď.“ Koukám na hodinky. Dvě odpoledne. To je trochu proti pravidlům, jít nahoru tak pozdě. Koukám na Slona. Ten: „Ty jo, dem.“

O pár minut později šlapem po pěšině navázaní na lano a mně se v hlavě se mi mísí dva proudy myšlenek. Z jedné stany – „takhle“ by se to nemělo, jsem trochu nachřáplej, výška není můj kámoš. Naproti tomu cítím Slonovo obrovské chtění dosáhnout cíle a nechci být ten, kdo to pokazí. Po půlhodině chůze to obracíme nazpět. Alespoň jsme si prohlédli, kudy půjdem za tmy ráno.
Noc trávíme nakonec v chatě za 50,80 € (podlaha v jídelně). Díky ostatním padesáti spáčům je v noci opravdu teplo.

5. den – I kus plechu může hořet (úterý – 17. 7.)
Pátý den našeho výletu je budíček časně. Ve tři ráno. Zabalit, najíst a ven. Snídani dáváme místní, poměrně bohatou, pro dvě osoby za 15 euro. Kupujeme taky nějakou vodu s sebou. Lahev za 15 euro je brutal, ale rozpouštějte si sníh venku v ešusu, když máte mazat nahoru.

Vítr nad poměry, mráz nad poměry. Vyrážíme jako jedni z posledních, což je patrné po chvíli. Na hlavě každého chodce se nalézá čelovka a ty dohromady tvoří světelného hada. Až mysticky působí ticho, tma a ty světélka. Máme možnost vidět celého hada před námi. Zanedlouho předcházíme první světélko, pak několik dalších světlušek a tak to pokračuje celou cestu, kterou známe odvčera.
První část výstupu od chaty Gouter vede na Dôme du Gouter. To je rameno vlastního Mont Blanku. Po svahu podobném široké sjezdovce cikcak stoupáme ve stylu dvacet kroků a vydýchat, dvacet… Zprava nám pěkně fičí vítr, takže místo normálně dopředu koukáme doleva, ve snaze si obličej chránit kapucou a Slonova pravá ruka ten vítr taky nemá ráda.

Druhý kus cesty je z Dôme du Gouter na Vallot refuge. S malým převýšením nejdříve trochu z kopce, pak po rovině a pak trochu do kopce. Skutečně se jde kus z kopce. To je morfologií terénu, kde Dôme du Gouter tvoří na mapě zaznamenaný samostatný vrchol. Je to ovšem vrchol na svahu Mont Blanku, takže si ho nikdo nevšímá. Začíná svítat a nám se z temna postupně vynořuje naše cesta a nejbližší záchytný bod na ní. Hliníková krychle ve svahu. Je to nouzová bouda Vallot pojmenovaná po Josephu Vallotovi, francouzském meteorologovi, který zde prováděl svá pozorování. Uvnitř není vůbec nic, vyjma gumových protiskluzných rohoží. O to víc nás zaujímá rozsáhlé pojednání co dělat v případě požáru. Asi i kus plechu může hořet.

Sedíme, čekáme co počasí. Tak jako dalších několik borců okolo se nám nechce myšlenka na vrchol zahodit. Naopak vůdci s klienty to rychle balí a stahují se dolů. Tři čtyři hoďky bez větru by bodly. Z ranního šera se stal den a my přes plexisklo boudy vidíme poslední díl výstupové trasy. Ta vede z chaty Vallot příkře do kopce na pahrbky L'arrete des Bosses z nich po úzkém hřebeni na vrchol Mont Blanc. Tou poslední větou popisuji to, co nám pro tentokrát zůstává zapovězeno a kde naše pohorky stopu nezanechají. Protentokrát. V čase, kdy se normálně dosahuje vrcholu výstupu (okolo sedmé ráno) vstáváme a odcházíme z Vallot dolů, protože kvůli silnému větru a mrakům, co se valí přes vrchol, nejde pokračovat vzhůru.

Na Gouteru jsme zpět za hodinu a půl a po cestě stíháme i nějaké fotky. Při slézání koridoru mezi Gouterem a Rousse na vlastní oči vidíme, jak si lze přivodit úraz. Chlapík v jedné vteřině jde, a ve druhé, ruka pochroumaná, hlava pochroumaná. Z našeho bezmyšlenkovitého sestupu je v tuto chvíli stává podívaná, protože na záchrannou akci přilétá vrtulník. Zatímco pokračujeme v sestupu, máme možnost vidět Den záchranářů naostro. Od Tete Rousse už se neženeme, cestu nám zpříjemňují horské kozy, které naháníme s foťákem. Sluníčko, které v nižších polohách vylezlo, se do nás začíná nemilosrdně opírat tak, že v Orlím hnízdě se musíme komplet vysvléct z goretexu do triček.

Auto stojí na parkovišti, jak bylo námi opuštěno – sláva. Balení je v letu a jsme na cestě z Chamonix. Padá na nás trochu únava ze sportovního výkonu a trochu deprese, že to nevyšlo úplně. Na jednom odpočívadle polehávajíce na karimatkách kujeme plán, co podniknout, abychom přišli na jiné myšlenky. „Byl jsi někdy v Ženevě?“ „V Ženevě?“

6. den – Cesta domů (středa – 18. 7.)
Ženeva, ženeva, že to nevadí. Jdeme na podvečerní prohlídku Ženevy. Předtím ale unikáme z pasti placeného parkoviště, které jsme náhodně navštívili a nechtěli tam parkovat. Jak obstát bez franků by byl námět na reportáž. Na procházce po centru metropole už nám všechno přijde krásné. Od nábřeží s vodotryskem, přes banky a kavárny po snad největší zavírací nůž, co jsme kdy viděli. Z pocitem dobře stráveného večera hledáme (používajíc jízdu autem) správnou cestu domů. V jedné z ulic nás staví dopravní hlídka a vypadá to na nějakou šťáru. No nás snad nehledají, říkáme si a Slon brzdí u červené baterky. Když je auto skoro v nulové rychlosti, Slon mimoděk prošlápne plyn. V tom motor vydává „vrauu“ zvuk a policista sebou reflexivně škubne – sahá po kvéru. Stojíme na flaku a ani se nehýbeme. Být zastřelen v zahraničí není naše vysněná smrt. Přece jsme zas tolik… Naše pasy zmizely v policejním voze. Po deseti minutách je máme bez jakéhokoliv vysvětlení zpět. Alespoň máme potvzrené, že ve Švýcarsku nejsme hledaní. Neptáme se na nic a jedem.

Cesta dom, byla už jen povinnost. Za volantem jsme se prostřídali, tak že každý dal nějakých 6 hodin jízdy. Tož dobré to bolo v te Francii na Bile hoře.