Jak jsem běžel azimutový závod

Vypráví Šéďa

Azimutový závod na táboře roku 1994 připravovali Ještěr a Pavel, kterého pak v polovině vystřídal Starosta. Trať měla dvě smyčky. První, tzv. lehčí, vedla přes tábořiště Stopařů zpět do tábora, kde byl konec pro nejmladší táborníky, a na vlajkokládě připíchnutá cedule zahajovala druhou smyčku určenou pro ty zkušenější, ta měla být těžší. Ve skutečnosti tomu však bylo právě naopak, protože některé úseky první smyčky byly vyloženě zákeřné. Zásadní chyba však nastala na jedné ceduli u Stopařů, kde si Pavel na buzole spletl sever s jihem. Chyba se stane, horší je, že si to chlapci po sobě nezkontrolovali. Když se zde nahromadilo asi 15 startujících, šel Ještěr chybu opravit. Závod však už zachránit nemohl. Mnozí rozlícení táborníci se po doběhnutí pokoušeli Pavla hodit do vody, ale ubránil se jim. Nelze se jim divit. Někteří u té cedule ztratili až hodinu.
O to tu ale nejde. Zajímavostí tohoto závodu byla především účast vedoucích, kteří si to mezi sebou rozdali. A tak se očekávané těžké boje rozpoutaly až na konci startovního pole, které tvořilo 10 vedoucích. První šel na start Čert, potom Káťa, Slon, Kuba, Tom, Buggy, Šárka, já a pole uzavírají Jaruška a Ještěrka, které budou sbírat cedule. Startovalo se po pěti minutách, můj startovní čas byl 18:45. To znamená před večeří na lačno.
„Vezměte si s sebou baterku,“ říkám Jarušce a Ještěrce. „Jakmile se sešeří, čekám na vás.“
„Neboj, bereme ji,“ ujišťují mě.
I to už se jednou stalo, že poslední táborníci dobíhali azimuťák za tmy. Snad nám v kuchyni schovají večeři.
V 18:41 probíhá táborem Slon s fantastickým mezičasem 21 minut. 3 minuty po něm Čert a Káťa. Oba Slon předběhl. Čert nadává na stavitele azimuťáku a pokračuje s Káťou dál.
Je 18:45, vyrážím na trať. Už se ani nepamatuju, kdy jsem běžel azimuťák naposledy. Asi ještě v Hryzelích. Snad jsem to nezapomněl. První cedule je hned za lávkou na rozcestí k latrínám. 270°, tak tedy Go West, jak se zpívá v jedné populární písničce, hurá na západ. Do maliní se mi zatím nechce, a tak si nacházím orientační strom, který samozřejmě po chvíli zase ztrácím (v lese jsou si stromy tak podobné), a roští obcházím po cestě. Druhou ceduli nacházím snadno. Mamutí stezka vede neomylně. To je výhoda těch, co startují ke konci. Přede mnou již touto stezkou běželo celkem 33 buvolů a člověk nemusí být nijak špičkový stopař, aby nedokázal následovat takové stádo. Pokračuju dál v dobré náladě, i když kroky mi nevycházejí ani náhodou a azimut má určitý rozptyl s převažující odchylkou doprava.
Z tábora se ozývá hluk. Je 18:50, Jaruška a Ještěrka silně povzbuzovány vybíhají na trať. To už postupuju nad skálu a slyším opět zvýšený ruch z tábora. Tom probíhá s mezičasem 25 minut.
Pomalu ztrácím náladu, protože víc jak 100 kroků přes nepřehledné houští a dolíky je už příliš velká škodolibost. Navíc je cedule otočená bokem a opět vpravo od směru. Od této chvíle azimuty koriguju trochu napravo. Tato část je vůbec pěkně vypečená. Čím nepřehlednější terén, tím delší úseky. Začínám bloudit. Vrcholem je víc jak 300 kroků přes pole. Tam doháním Šárku a Buggyho, kteří bezvýsledně pátrají nad statkem.
„Tady to nebude,“ říkám, „já bych hledal na kraji lesa nad Stopařema.“
Přesouváme se tam a po chvíli Buggy nachází ceduli na stromě maskovanou větvemi. Od této chvíle tedy běžíme ve třech. Přebíháme lávku u Stopařů. Voda je po velkých deštích vysoká, ostrůvek částečně zaplavený a lávka je těsně nad vodou. Pokračujeme dále okolo oné nešťastné cedule až na cestu od Vavřince. Zde v podstatě první část azimuťáku končí, protože následuje běh do tábora. To je tedy něco pro mě.
„Přidej!“ povzbuzuje Šárka.
Plíce už tahám někde za sebou, Šárka si stěžuje na nohy. Ještě že běháme na lačno. Přibíháme k vlajkokládě s nijak oslnivými mezičasy (34, 39, 44 minut), také nás nikdo moc nepovzbuzuje. Pokračujeme na druhou půlku. Korekce azimutu vpravo je pořád nutná (zřejmě vada buzoly při stavbě azimuťáku, protože na tohle si stěžovali téměř všichni), nicméně trať je sice tvrdá, ale ne tak záludná. Netrvá dlouho a do cesty se nám staví potok. Cedule bude určitě na druhém břehu. Buggy má kraťasy, a tak obětavě brodí na druhý břeh. Skutečně, cedule je na stromě na druhém břehu a azimut vede někam dál. Šárka zkouší najít lepší místo k přejití potoka po proudu.
„Starosta říkal, že přešel po dvou kamenech.“
Oba kameny vidím, ale jen jako siluety pod vodou. Hladina stále stoupá.
„Tak to ani náhodou,“ prohlašuje Šárka a vrací se zpátky k tůni, přes kterou brodil Buggy.
Podle Mártyho hesla „Za námořní pěchotu kupředu!“ skáče doprostřed potoka a je nemile překvapena, že má tepláky celé mokré až po pás. Brodím potok za ní, kalhoty mokré po kolena. V botách mám naštěstí díry, takže voda zase rychle vytéká ven. Pokračujeme dále po silnici z kopce. U Církvice potkáváme nějaké lidi, kteří po nás dost udiveně koukají. Trasa odbočuje po silnici na Buda a ti lidé se na nás dívají, jako bychom utíkali obráceně, tedy z Bud. Za námi zůstávají na silnici mokré stopy a azimut nás vzápětí vede do prudkého kopce. Buggy se pokouší o únik. Pod cedulí v kopci sedí jako maják Holcmoš (Obelix) a tváří se, jako když mu ulétly včely.

„Ty ses ztratil, nebo co?“ ptám se ho.
„Ne, je mi špatně,“ odpovídá.
„Tak běž do tábora, odsud trefíš,“ posílám ho pryč.
„A vem mi s sebou tepláky,“ zbavuje se Šárka mokré přítěže.

Lezu na kopec podle azimutu už málem po čtyřech. Zase to nevychází. Korekce doprava a na zemi leží jeden terč, ale ten už je hodně starý. Leží tu od loňska.
„To nebude ono,“ říká Šárka, která hledá o pár metrů vedle.
Buggy zatím kamarádsky utíká k další ceduli. Zvedám hlavu a vidím na stromě, u kterého stojím, ceduli.
„Šárko, tady!“
Jdeme dál. Buggy zabloudil. Ceduli nachází Šárka a Buggy se poslušně vrací.
Vtípek s dvojím azimutem na jedné ceduli jsme vyřešili vzornou spoluprací. Šárka si samozřejmě vybrala variantu se slepým koncem. Počkali jsme na ni a jdeme dál. Trasa vede cestou necestou přes mlází (Šárka lituje, že si nenechala tepláky) až k zatáčce nad latrínami. Odtud už je to zase sprint do tábora. Buggy dobíhá s patnáctisekundovým náskokem před námi, zatímco my se navzájem podporujeme. Šárka mě povzbuzuje slovně, já ji tlačím rukou před sebou. V cíli zjišťujeme, že jsme druhou polovinu zvládli za neuvěřitelných 21 minut. Je 19:40, nepřišli jsme dokonce ani o večeři.
Nepřišly o ni ani Ještěrka s Jaruškou, které doběhly ve 20:03. Vzhledem k tomu, že sbíraly cedule a neběhaly, kromě nejbližšího okolí tábora, je jejich čas výborný.
„My myslely, že tě někde potkáme, když jsi říkal, že se nikam nepoženeš,“ řekla mi Ještěrka.
To jsem sice říkal, jenže když se sejde víc lidí pohromadě, každý se snaží udržet tempo, které udává ten nejrychlejší. A to byl náš případ.
V tabulce výsledků uvádíme jen vedoucí, protože výsledky dětí byly díky chybné ceduli neregulérní. Nicméně i po odečtení ztrátových časů by se někteří pouze přiblížili časem zhruba na úroveň Jarušky a Ještěrky.

Výsledky