aneb celá akce z pohledu vítěze
O tom, že se o prázdninách chystá nějaký závod, jsme od Tomáše slýchali od Vánoc. Málokdo tomu ale věnoval větší pozornost a vlastně nebylo ani čemu. V jakých disciplínách se vlastně bude závodit zůstávalo zahaleno tajemstvím a dovolil bych si podezřívat pořadatele, že to nevěděli ani oni sami. S postupem času se začaly objevovat různé zprávy či fámy, ale jasno bylo až dva týdny před závodem. Čeká nás Cross triatlon. Tedy plavání, kolo a běh. To vše proložené střelbou ze vzduchovky, lehy sedy a bůhví, čím ještě. Den závodu byla jedna (po ránu) ospalá prázdninová neděle. Konkrétně 22. srpna 2004. Zhruba od osmi hodin se na tábořiště T. K. Průzkumník sjíždějí první závodníci. Nebo přesněji: přítomni jsou pořadatelé: Skyslo a Tom a rozhodčí, technická podpora, zapisovatelky a první pomoc v jednom: Katka a Zuzka. První závodníci Slon a Buggy pomáhají pořadatelům ještě s přípravou plavecké tratě a napjatě očekávají, kdo všechno vlastně přijede. Přítomni jsou již Jana G. a Verča, jisté je, že má přijet Lucka a Pavel spolu s kamarády. Na ty se těší snad každý. Okolo 11 hodiny přijíždí Janinka a já. Takže od teď už vím přesně, jak to bylo… Ti nejlepší na sebe nechávají čekat. Postupně se objevuje Víťa, Gogo a Martin. No a nám trne úsměv na rtech. Přeci jen, to už jsou opravdoví sportovci. Gogo, bývalý člen oddílu, přijíždí s e svou rodinou na kolech z Kolína. A my, kteří jsme se nechali přivézt Kosovou avií, jen tiše obdivujeme malou Janičku, jeho dceru, kterou znáte z Arsinoi. Martin přijíždí sice autem, ale zase s tříčlenným realizačním týmem. A ty kola! Kam se hrabem. I Buggy si vypůjčil nějaké rychlokolo. Vůbec tomu nerozumím, a tak zůstanu u ceny. Prý stalo 70 000… Napjatě čekáme na Lucku, neboť její nechuť k jízdě na kole je všeobecně známá. V půl dvanácté dává o sobě vědět. Že mají zpoždění. Nakonec přijíždějí tři. Lucka, Pavel a Tomáš. Zatímco je každému přiděleno číslo a převlékací místnost (tedy přesně – stan), připravuje si Tomáš proslov. Vypráví o 13 námořnících, kteří založili tradici slavného Ironmana. Z třinácti jich dokončilo osm…A potom už jen technické záležitosti. Co nás tedy přesně čeká? Zhruba 250 metrů plavání v Křížově rybníce, běh na louku, 20 leh sedů, dva zhruba 11 kilometrové okruhy na kole, střelba ze vzduchovky a závěrečný běh (odhaduji tak 5 km). Přípravy vrcholí. Buggy zjišťuje, že na vypůjčeném kole to nebude zas tak jednoduché, Skyslo mění duši u předního kola, Víťa omotává nedržící sedlovku lepící páskou…Ostatní si připravují hromádky s oblečením tak, aby se mohli rychle převléknout, a jsou rádi, že těch lehů sedů není sto, jak si původně Tomáš představoval. Podle rozhodčích (Zuzka a Katka) musí dres přesně odpovídat předpisům a tak s reptáním lepíme čísla na záda všech závodních souprav. Ostatně čísla máme i v depu na stanech. Abychom se třeba nespletli… Se zpožděním se převlékáme do plavek a vyrážíme k rybníku. Máme však na sobě mikiny. Je totiž opravdická zima a do vody se nechce ani těm největším otužilcům. Gogo má dokonce plavky s dlouhými nohavicemi až ke kotníkům. Po příchodu na hráz zjišťujeme, že bójky u kterých se máme otáčet, nejsou ideálně na svých místech, ale pokus o jejich přemístění se stejně nezdařil. Sundáváme mikiny a proklínáme fotografy, kterým trvá fotografování příliš dlouho. Klepeme strašnou kosu. Ale naštěstí si ještě neumíme ani představit, co nás čeká ve vodě… Ti zkušení nasazují brýle a čepky a ti, kteří nejsou s vodou kamarádi, jako třeba Slon, propadají panice. Ani se jím nedivím. Čekáme na povel. Od této chvíle však musím popisovat jen to, co se přihodilo na trati mně. O ostatních jsem neměl vůbec přehled. Jednak díky rudé barvě před očima, jednak mi dali náskok. A je to tady. Start! Třináct kamarádů na život a na smrt se na dvě hodiny mění na soupeře. Třináct zimou rozklepaných a promodralých těl se ve stínu všech olympiád a vzletných frází rozhodlo tuhle neděli stoupnout si s ostatními na start. Překonat sám sebe. Závodit s ostatními. Zúčastnit se závodu, který nemá jediného diváka, o kterém nikdo nikdy neuslyší. Prostě tak. Dokázat to. Sobě. Pro úsměv ostatních. Kdo skočí první? Žádné ostré lokty nečekejte. Vteřiny zatím nerozhodují. Nevím kdo byl první, každopádně byl odvážný. Ostatní jako jedno tělo za ním. Skvěle odstartoval Buggy. A neodpustil by mi, kdybych nezdůraznil, že prvních dvacet metrů to byl on, kdo vedl závod. V čele závodu. Skvělý pocit. Ale jedno Vám ale řeknu. Ta voda byla pekelně studená. Pekelně asi není dobré slovo. Křížův rybník je průtokový, stále z něj odtéká velké množství vody do mlýnského náhonu. A tak se voda nestihne pořádně prohřát. Zvláště když tři dny před tím hodně prší a je zima. Mně se plavalo velmi špatně. Zima mi byla převeliká a úplně jsem se těšil až budu moct při nádechu vynořit z vody alespoň hlavu. Předpokládaný boj u bójky se nekonal. Jen jsem se zapletl do kotvícího provazu…. Na zpáteční cestě k hrázi mi docházely síly, ale čekalo nás ještě jedno kolečko. 250 metrů není dlouhý úsek a tak nikdo neuplaval ani nezůstával pozadu. Vytvořila se taková dlouhá nudle. A já jen tušil, jak Slon někde zápasí. Vůbec jsem mu to v tu chvíli nezáviděl. Díky brýlím se mi podařilo plavat vpředu a vím, že za mnou plavala Janinka, Gogo a velmi dobře Pavel. Trošku jsem nechtěl poslechnout Tomáše, který na mě ze břehu křičel, že mám plavat ke schůdkům. Tam se mi vůbec nechtělo, zvlášť když boty jsem měl úplně někde jinde. Ale když už křičel asi po třetí, nedalo se nic dělat a změnil jsem směr. A věřte, že to byl krásny pocit, vylézt z vody. S mokrýma nohama to jde do botasek velmi špatně a tak chvíli zápolím a vyrážím mírným poklusem směrem k táboru. Na rychlý běh nemám ani pomyšlení ani síly. 20 leh sedů je ale hračkou a já se těším do stanu na cyklistický trikot. Alespoň něco. Nasedám na kolo a vidím, že skvěle se vede Verče. Je druhá a to čekal málokdo. Začátek trasy vede k rybníku a tak potkávám několik soupeřů ještě v plavkách. Vidím Slona a vím, že je to dobré. U Křížova mlýna zapínám tachometr. Chvíli zápasím s klipsnami, ale prokřehlé ruce vypovídají službu. Trasa je značena oranžovými puntíky a šipkami. Navíc tuším, kudy se asi pojede. Ty kolečka a šipky jsou sprejem, takže by mohly vydržet i do příštího roku. Okruh je vytyčen takto: Po silnici k hospodě, tam doprava a přes dvůr mezi poli k Letci. Tam je opět asfaltka, pro crossové kolo ideální. Jenže asfaltka odbočuje a značená cesta vede dál... A poté se ztrácí i ta cesta. Hrome! Navíc terén se svažuje k potoku. Velmi obtížná trať. Kličkuji mezi stromy a bojím se, aby se mi nezapletl klacek do kola. Na poslední obtížně brzdím, ale podařilo se a já nekončím hlavou v potoce… Slézám a potok (Skrvrňovský) přeskakuji raději s kolem na zádech. Později se dozvídám, že v těchto místech Pavel píchnul zadní kolo. Za potokem je krásná louka, jen se to po dešti trochu smeká. Odbočuji na cestu podél Bohouňovického potoka směrem ke starému tábořišti. Tam na nás organizátoři vymysleli malou zlomyslnost. Vyznačili malou smyčku do lesa a zpět podél Doutnáku. A tento úsek byl z celé trati asi nejtěžší. Je po dešti, takže je bahno a kaluže. Navíc jsou v poměrně vysoké trávě schované velké kameny. A je to docela sešup! Myslím, že jsem to projel dost odvážně a také jsem za to zaplatil osmou na zadním kole. Jediný kdo zabloudil byl Slon a tak se musel v těchto místech asi dvě stě metrů vracet, což ho na podmáčené louce muselo stát nějaké síly. A potom už je to jednoduché. Okolo Pečečáků do zatáčky do Hryzel. Sjezd po silnici k Davídkovu mlýnu a lesní cestou podél potoka na Buda. Jenže pak zas do kopce. A lesem. Tady potkávám Tomáše, který mi sděluje, že se jede ještě jedno kolo. Chci ho zabít. Jenže je tam taky Janička s mamkou a ty mě tak báječně povzbuzují, že s úsměvem přidávám. Jenže ve vnitř se to vaří. Už nemůžu. Myslel jsem si, že se jede jen jedno. A tak přes hrozné kořeny do zatáčky, nebezpečný sjezd k latrínám a ještě jednou. Alespoň vím co mě čeká. Už se nemusím bát, že zabloudím. Je to hrozný pocit nevidět nikoho před sebou ani za sebou. Jen sám a líné nohy. Jisté je, že na kole se rozhodovalo. Podle tabulky můžete vidět, kdo zajel dobře (Gogo, Skylo, Slon) a komu se příliš nedařilo. Možná však na první pohled nepoznáte, že Lucka, Janinka, Jana a Víťa si vytvořili vlastní skupinku a na těžkém terénu bojovali společně. Já už mám v tu dobu nohy a obličej plný bahna. Roztrhnutý trikot od ostružiní nepočítám. Je to boj. Ještě že padám do měkkého – do bahna a kaluží. Ale to už je tu tábořiště. A kolo mám za sebou. Konečně. Jsem zvědavý na střelbu. Ale celkem to jde. Minul jsem jen jednou. A to je ještě v limitu. Pro jistotu jsem si vybíral ty největší terče. Střelbu podle výsledných tabulek zvládli všichni, jen Verča odcházela s trestnou minutou. Na tři zásahy bylo deset diabolek. Za každou další minuta navíc… A je tu běh. Už se těším. Znovu se převlékám a branou s nápisem Sluneční zátoka vyrážím na trať. Pro dnešek se to opravdu hodí. Nikde nikdo (kromě všudypřítomných rozhodčích) a to mě znervózňuje. Začínám si myslet, že na mě ušili všichni nějakou boudu a teď se někde válí v lese. To jim nedaruji. Trasa je poměrně obtížná. Hodně převýšení. Po cestě na Vavřinec až na louku. Potom mírně skopečka dolů na Veverov, kde Stopaři právě bourají tábor a Kosa tahá traktorem v bahně zapadlou avii. Od Stopařů přes mostek a zase do kopce. Poté trochu po poli nad statkem a po asfaltce směr zastávka. Odsud dolů podél skály přes Gabčíkovo a aby toho nebylo málo tak ještě jednou. Při druhém okruhu na mě u Stopařů dotírá Bak, což je pes pro mě neznámého plemena, ale upřímě: velký jako tele. A když pozná, že si s ním momentálně nechci hrát, tak mě chytá za zadek. Krev neteče, tak běžím dál. S Jaruškou a Kesťou (majitelé psa) si to vyřídím později. Snažím se zrychlovat, ale vůbec to nejde. A tak síly zbývají jen na závěrečný sprint po louce. Padám do cíle. Cíl? Konečně. Ale není to tak hrozné. Druhé kolečko se běželo lépe než první. V prvním si nohy nemohly nějak zvyknout. I při běhu jsem na trati nikoho nepotkal. A tak jsem se orientoval jen podle čísel z dresů, které byli různě poztrácené po zemi. Zejména cyklistický okruh jimi byl posetý, a tak si říkám, tady jela trojka, tady šestka… V cíli mám možnost vidět, jak to jde ostatním. Přibíhá Pavel, který musel pro defekt vzdát, ale přesto běžecký úsek absolvoval. Jako druhý se objevuje Skyslo a za ním Gogo. Po nich společně, ruku v ruce protrhávají pásku Martin se Slonem. A za nimi, teď se držte Verča. Potom Buggy, Víťa a Tomáš. A nakonec společně holky - Lucka Jana G. a Janinka. Obdivuji je. Musely zvládnout to co kluci. Bez jediné úlevy. Stejná trať, stejné podmínky. Jsou vážně dobré. Prostě skvělý závod. Chtěl bych poděkovat pořadatelům Skyslovi a Tomášovi, kteří si splnili, co si předsevzali, rozhodčím Kátě a Zuzce, které se o závodníky skvěle staraly a během závodu jim se vším pomáhaly. A hlavně soupeřům. Bez nich by nikdo nemohl vyhrát. Bez nich by nebyl ani závod, ani nic. Vzpomínám na jejich srdečné a bezprostřední vypravování zážitků po právě skončeném závodě. Obdivuji čtyři statečné holky, obdivuji Verču, která se vyrovnala těm nejrychlejším klukům. Obdivuji Slona, který, přestože nesnáší vodu, závod podstoupil. Obdivuji Buggyho, který vše absolvoval s obrovským zápalem a nadšením. Obdivuji cizince, že se k nám přidali. Obdivuji Skysla, že mě nechal vyhrát. A pak už jen smýt bahno ve vyhřáté koupelně, zatleskat vítězům i poraženým a nezbývá nic už, co nerozdáno. A hurá domů. Zase za rok. Já se těším. Jsem vděčný, že mám takových dvanáct soupeřů. Neměnil bych je za žádného Frederickse ani El Guerrouje natož Phelpse. A tak za rok určitě přijeďte i vy. Závodit, to je jasné. Tady nezáleží na svalech ani na tréninku, vždyť ten opravdový sval tluče dvakrát do vteřiny. |
