|
Ještě do středy před výletem to s počasím vypadalo opravdu všelijak, ale ve čtvrtek už bylo jasné, že ve sněhu se určitě brodit nebudeme. Roli organizátorky na sebe tentokrát vzala převážně Míša a cíl cesty se díky poloze jejího domova nabízel snadno – krásné sousední město za kopcem: Kutná Hora. Bylo v plánu, že si mimo jiné půjdeme zaskotačit na zdejší bobovou dráhu, ale den před výletem bylo Míše sděleno, že dráha ještě není v provozu, i když počasí by vhodné už bylo. Škoda, snad příště. Ale alternativní řešení slečna organizátorka vymyslela skvělé, brzy se dozvíte jaké.
Sešli jsme se v sobotu 20. března dvacet minut po osmé ráno v příjemně hojném počtu – 15 dětí, 9 vedoucích. Opravdu! A to jsme nikoho k účasti nenutili násilím! Kéž by to tak vydrželo. Počasí slibovalo krásný den. Chvilku před devátou jsme nasedli do rychlíku směr Kutná Hora, kde jsme jen pár minut poté přestoupili do motoráčku směrem do centra města. Ve vlaku nás tým děčínských korfbalistů považoval za své soupeře, ale tuto domněnku jsme jim bohužel vyvrátili.
Hned na nádraží se děti rozdělili do čtyř skupin, z nichž tři byly genderově jednotvárné. Zatímco klučičí skupiny byly nenápadné a v krizové chvíli při dešti se vyznačovaly nedostatkem pláštěnek (Rodičové! Pláštěnka není žádný zcestný pravěký výmysl, je to praktická věc!), dívčí útvar jménem Čudlíci zářil do daleka optimistickou záplavou růžové barvy včetně jejich vedoucí Bety. Skupiny dostaly tangram (rozstříhaný hlavolam s šifrou, kterou měly vyluštit), z nějž se dozvěděli, že se mají dostat na náměstí Národního odboje. Díky ochotným domorodcům a spoustě informačních tabulí to pro děti nebyl žádný problém. Toto náměstí se stalo na následující hodiny důležitým centrem, protože právě začínala hra po městě. Každá skupina dostala seznam otázek, mapu města a papír s křížovkou, do které děti doplňovaly správné odpovědi na zjištěné otázky, aby dostaly tajenku. Po každých pěti zjištěných otázkách si chodily překontrolovat správnost odpovědí právě na náměstí k Míše a Verče.
Hra byla vcelku náročná, spoustu otázek by nedokázal zodpovědět ani zkušený kutnohorský domorodec, ale soutěžící si většinou skvěle poradili. Z tajenky se dozvěděli, že mají jít na terasu kaple Božího těla (nikoliv Terezu, která má boží tělo). Tam na ně čekala poslední část úkolu – podle indicií poznat cíl cesty – z terasy dobře viditelný vysochaný portrét českého literárního velikána 19. století Jaroslava Vrchlického. U něj jsme se na památku společně vyfotili a vydali se po Královské cestě směrem na kutnohorské předměstí Žižkov na lov bizona. Díky skvělým manažerským schopnostem Míši nebyl lov bizona nijak těžký. Společnými silami jsme nasbírali dřevo na oheň a bizon ve tvaru buřtů se stal dobrou mastnou odměnou za skvěle zvládnutou hru. První letošní buřt! Už jsem myslela, že se nedočkám!
Po té dobrotě jsme se ale už museli vydat zpět do města, odkud nám ve 4 hodiny jel vlak domů.
Byl to krásně klidný a příjemný výlet, snad se líbil všem účastníkům. Na jeho konci vypadali všichni spokojeně. Díky, Míšo! Myslím, že všichni zúčastnění už nikdy v Kutné Hoře nezabloudí a budou se tam rádi vracet.
|
