|
Jednoho krásného, leč chladného rána na konci listopadu jsme se sešli v 9:00 u klubovny. Z výrazů některých dětí jsme usuzovali, že ani svit slunce, ani fakt že jdou na výpravu nepřekazí jejich spánek. Po tradiční ujišťovací pauze (cca 15 minut), kdy dorazil i zbytek dětí, které z různých důvodů nestíhali začátek přesně, jsme se vydali směrem k vodárně. Mohlo by se zdát, že nižší teplota sníží i naší náladu, avšak za pomoci dobře míňených vtipů se nám dařilo držet úsměv na rtech. Bez problémů jsme se dostali probouzejícím se městem až k mohutné vodárenské věži, která se tyčila nad námi. Poslední desítky metrů se nesly v duchu vybalování draků. Poté co jsme došli k onomu hledanému poli, si draky vyndali i poslední z dětí. Napili jsme se a lehce jsme se občerstvily, abychom měli sílu na vypuštění draků do oblak. Naneštěstí se neopakovalo počasí, které jsme pozorovali několik dní před výpravou, kdy foukal mocný vítr, až jsme měli strach, abychom při výpravě o nějaké draky nepřišli. Ačkoli nefoukal takový vítr, který jsme očekávali, tak některé z draků (hlavně ty kupované) létaly tak vysoko, jak jim to dovolily jejich provázky. Mohu vám říci, že nejvíce srandy jsme si užili s draky neposedy. To byli draci, které se nám čas od času podařilo s vypětím všech sil dostat do letícího stavu, po několikaminutovém letu ovšem vítr ubral na své rychlosti a než jsme se nadáli, začínali jsme od znova. Po nějaké době, když si pouštění draků vybralo svou daň v podobě únavy jsme se rozhodli požít něco k snědku a vydat se do klubovny, abychom si odpočinuly u her. Cesta zpět do klubovny se nesla v duchu hodnocení letů jednotlivých draků, jejich výkonů a tanečních kreací, které předváděli na obloze. V klubovně jsme zatopili, udělali si čaj (ještě štěstí, že nás bylo méně než hrníčků). Abychom se rychleji zahřáli, zahráli jsme si pár her na prokrvení končetin. Než jsme se nadáli, byl konec naší výpravy a rodiče si přišli pro svá dítka. Výpravu jsme zakončili oddílovým pokřikem. Po odchodu dětí se v klubovny zhostilo smutné ticho.
|
