|
Do půl osmé došli všichni zúčastnění, tedy celkem 14 dětí a 2 vedoucí. Vlak vyrazil ve slibovaných 19:40 směr Starý Kolín, ze kterého jsme vyšli už jen za pomoci svých vlastních sil.
S vypětím všech sil se nám podařilo vyhnout se všem autům a došli jsme, za zvuku vtipů o Chucku Norrisovi, k železničnímu přejezdu, kde jsme silnici opustili a dali jsme si první čůrpauzu. Z ní stojí za zmíňku snad jen dotaz Vojty, nejmladšího účastníka (7 let), který mě překvapil, zněl asi takto: „Už tam budem? Mě už začínají bolet nožičky“. Během této pauzy jsme se přeměnili jako mávnutím kouzelné hůlky na partyzánský oddíl za nepřátelskou linií. Opustili jsme cestu a rojnicí jsme překonali pole, ve kterém nebyl nikdo ukryt. Mezi dětmi se začali šířit názory, že opravdu někoho hledáme a začali být ostražití. Až později zjistili, že tento předpoklad byl mylný.
Poté co jsme si vyzkoušeli formaci rojnice, jsme ji znovu využili a to k obsazení vyvýšené železniční trati (na Kutnou Horu). Na hvizd píšťalky jsme vyrazili jako jeden průzkumník skrze hustý porost a vstříc strmému náspu. Trať jsme úspěšně zajistili a po kontrole situace jsme na další hvizd píšťalky překonali i koleje a téměř neprostupným terénem jsme se dostali dolů. Zatím byla naše výprava beze ztrát, což nemělo vydržet do konce výpravy, ale o tom až za chvíli.
Během toho co poslední z nás dokončovali náročný sestup z železničního valu, již ti první zabezpečili okolí a našli cestu, po které jsme pokračovali na lesní mýtinu, kde jsme si zahráli pár her, které pro jistotu nebudu jmenovat, jen vás ujistím, že se nikomu nic vážného nestalo a všem se to moc líbilo.
Když jsme se dostatečně vysílili a vyblbli, přišel čas na kontrolu zranění, sváču a pití. Řádně posilnění jsme si dali ještě jednu hru, po které jsme sešli z cesty a vyrazili podél kolejí v přísném utajení směrem na Kolín. Jsem si jist, že nás nikdo z vlaků nemohl vidět, neboť jsme se maskovali při každém průjezdu. Byli jsme nuceni opustit pohodlný příkop vedle trati protože zkončil a vydali jsme se do neprozkoumané divočiny.
Cestou jsme narazili na spousty odpadků, 3 jámy, jednu kostru a jedno živé zvíře, keré jsme naštěstí blíže nepoznali, neboť bylo zahnáno na ústup.
Když jsme se prodrali hustým podrostem až k podchodu, měli jsme napůl vyhráno. Zahráli jsme si pod rouškou tmy ještě sardinky, překonali oplocení a pokračovali v cestě do Kolína. Při cestě jsme se vyhýbali autům zběsilými úskoky do škarp, protože bylo nutné vyhnout se pohledům zvědavých řidičů, aby bylo naše utajení zachováno.
Po cestě jsme sklidili uznání, že jdeme v noci, jinak až na Kmochův ostrov nebylo nic, co by stálo za zmíňku. Na ostrově jsme obsadili altánek a zahráli si svíčku. Náš pobyt na ostrově jsme zakončili hrou na upíry, které měla úspěch, ale bohužel vystrašila všechny civilisty na ostrově.
Během cesty z ostrova do Tesca jsme, jak jsem již dříve avizoval, utrpěli jedinou ztrátu, a to tak, že jsme přišli o ducha Vojty, jeho tělo však statečně pochodovalo poslední úsek cesty nedbaje toho, že jeho mysl spinká. Přiveden mezi živé byl tajným rituálem, který spočíval v zakoupení brambůrků. Před Tescem jsme potkali Pátka s kamarády a kamarádkou, která mě a Áťu označila jako skvělé vedoucí. Využili jsme nových členů výpravy a zahráli jsme si sardinky ještě v Tescu. Zaměstnanci to vzali s humorem. Blecha díky své mluvě dostal šanci okouzlit sličnou zaměstnankyni svými kliky, odměněn byl úsměvem oné slečny.
Rozloučili jsme se s Pátkem a jeho partou a vydali jsme se přímo do klubovny, kde jsme povečeřeli a šli na kutě.
Worky, který musel na závody, vstal již v osm a vyrazil domů, ostatní vstávali až v devět. Nasnídali jsme se, uklidili jsme, řekli jsme oddílový pokřik a rozpustili jsme se domů.
|
