Mezi dvěma světy

Píše se rok 2 164, lidé se již dávno vydali za hranice našeho nebeského horizontu, aby, kvůli velkému počtu populace a nekonečné lidské zvědavosti, osídlovali nové a nové planety, prozkoumávali tajemný Vesmír a nám dosud skrytá tajemství. Dlouho jsme žili ve shodě, ale pak se lidstvo rozpadlo na dvě frakce- MadDogs a Eclipse, které se mezi sebou neustále přetahují o vládu. Teď se pozornost obou frakcí stočila k naší rodné planetě Zemi, jelikož si doposud zachovala svoji neutralitu, to díky organizaci Astreo, která Zemi chrání. Stanuli jsme přímo uprostřed války a budoucnost naší Země leží na bedrech týmu, který sestavilo Astreo za účelem důležité mise.

Den 1.
Uběhlo několik dní a vědci stále neposlali zprávu o svém postupu v projektu Aegis, který se stal nadějí obyvatel planety Země. Vláda začala mít obavy o dění na Vergonu 6, kde je projekt realizován a trvala na tom, aby byl na Vergon 6 poslán tým, který situaci vyřeší a ověří, že se obrané zařízení Aegis nedostalo do rukou našich nepřátel. Náš tým.
Jsem vědkyně z organizace Astreo a spolu s ostatními členy týmu, který byl rozdělen do čtyř divizí -technická, vědecká, vojenská a humanitární, míříme na planetu Vergon 6, kde máme obnovit ztracené spojení s vědci. Již za několik málo hodin opustíme mateřskou loď a staneme na povrchu nám cizí planety, kde se pokusíme co nejbrilantněji splnit misi.

Nikdo z nás to nečekal. Netušili jsme, co se zde mohlo odehrát. Neměli jsme nejmenší ponětí o tom, kde a v jaké situaci jsme se to ocitli. Na tohle jsme připraveni nebyli.
Pod vedením našeho velitele jsme přistáli na planetě Vergon 6 v táboře, kde měli přebývat vědci, ale již po vystoupení na pevnou půdu nám bylo jasné, že něco není v pořádku. Tábor, kde údajně měli být vědci, zel prázdnotou. Nikdo tu nebyl, nikdo… Z poházených věcí na zemi, z pootvíraných dveří, skříní a zásuvek jsme usoudili, že odtud vědci odešli velmi narychlo. Nechali tu spoustu plánků a jiných dokumentů spolu s dalšími věcmi. Po podrobnějším zkoumání věcí jsme nalezli kazetu. Co na ní je? Zanechali ji tu vědci jako vzkaz? Museli jsme ji slyšet, ale kazeta byla poškozena, tak byla svěřena do rukou technické divize.
Čekání bylo tyranizující. Záhadné zařízení, které jsme našli během průzkumu tábora, neustále pípalo. Píp! Píp! Píp! Ten otravný zvuk ve mně probouzel tíseň, která se hnala komůrkami mozku a vytahovala ty nejděsivější představy.
Kazeta byla opravena a my si směli vyslechnout její obsah. Chladná chapadla strachu se teď ovíjejí kolem našich těl a děsivě mrazí. Na kazetě byl záznam od vědkyně, která patřila ke ztraceným vědcům a mluvila o jejich výzkumu. První dny probíhali v klidu a podle plánu, ale pak začali z tábora mizet vědci, technika přestávala poslouchat a sypal se na ně problém za problémem. Na planetu přistály neznámé moduly. Vědcům bylo jasné, že je našlo Eclipse. Eclipse, které se chtělo zmocnit tajného zařízení a použít ho proti ostatním. To vědci nesměli připustit, a tak sbalili nejdůležitější věci a za doprovodu poplašného zařízení utekli pryč.
Někde tady stále jsou. Čekají na pomoc. Čekají na nás.

Den 2.
Napětí přetrvává a nám se neustále hlavou honí temné myšlenky, to nám však nezabránilo v tom, abychom tábor trochu zvelebili a odpoledne utužili vztahy v divizích. I když tu teď panuje klid, neustále mi běhá mráz po zádech, který mě nutí se rozhlížet a hledat vetřelce. Někde tu jsou. Vyčkávají jako pavouci zalezlí ve stínech.
Padla noc a my se odebrali do svých postelí, kde se každý oddal světu snů. Spali bychom až do rána kdyby noc neprořízl výkřik následovaný poplachem. Všichni vyletěli za cizincem, na kterého hlídka upozornila, avšak dohnat ho se nepodařilo, místo toho jsme nalezli jeho nouzový úkryt i s jeho věcmi, kterými jsme se začali prohrabovat. V prvním dopise byla zpráva o projektu Aegis a rozkaz k jeho získání, popřípadě ve stavu nouze zničení. Další dopis oznamoval nás přílet na planetu. V dalších papírech byly nějaké plánky.
Rozběhli jsme se do tábora přímo k tajemnému zařízení. Místo 99 dnů tam teď stálo pouhých 15 dnů. Všem bylo jasné, že ono tajemné pípající zřízení je bomba. Bomba, která nás za pár dní vyhodí do vzduchu. Nemohli jsme zmizet, jelikož kontakt s mateřskou lodí byl přerušen. Stali jsme se vězni.
Čas nám ubíhá před očima a nám je jasné, že musíme vytasit nějaký super plán, nebo… bum!

Den 3.
Od útoku v noci jiný nenastal a v táboře panuje poměrně klid doprovázený napětím.
Odpoledne jsme podrobili v noci nalezený plánek podrobnějšímu zkoumání. Starší členové týmu měli za úkol plán překreslit a pořádně ho prozkoumat. Mladší dostali seznam věcí, které tady vědci před námi měli a museli zjistit, co v táboře přebývá, nebo naopak chybí.
Den probíhal v klidu bez podezřelých akcí. Ale atmosféra v táboře je pořád pěkně hustá. V očích svých přátel spatřuji strach s nejistotou. Co s námi teď bude? Vrátíme se ještě někdy na naši milovanou Zemi? Naše naděje vkládáme do velitele mise.

Den 4.
Nervozita, strach a obavy spolu se špatným deštivým počasím udělali své, v táboře se rozlezla únava, avšak nemohli jsme zahálet, a tak se odpoledne v lese uskutečnil trénink. Musíme zůstat silní a neustále ve střehu. Eclipse je velmi blízko.
V lese každá divize dostala samolepky a strom, jejich úkolem bylo nalepit, co nejvíce samolepek na stromy ostatních divizí, ale přitom ubránit svoje území. Každý člen měl život, pro jehož obnovení se musel vrátit do Kempu mrtvých, kde byl oživen. Strhlo se několik drsných bitek, během kterých se hráči opravdu nešetřili a dávali do toho vše.
Upevňovat naše schopnosti je teď naší prioritou, aby, až nás napadnou, bychom nebyli neschopní, ale postavili se jim jako rovnoměrní soupeři.

Den 5.
Jsou zatraceně blízko. Ohrožují nás svými plynovými útoky, které nás čím dál více stresují. Tlačí na naši psychiku, chtějí nás zničit… Je pro nás stále těžší zůstat v klidu a přemýšlet chladnou logikou. Z toho napětí mám chuť si vytrhat všechny vlasy. Rozežírá mě to. Ale nesmíme podlehnout panice. Nesmíme!
V tu dobu nás u ohně bylo asi pět, když se na temné noční obloze rozzářily čtyři světlice. Volání o pomoc. Byli vzbuzení čtyři nejstarší členové, z každé divize jeden, kteří se měli za doprovodu jednoho z velitelů divizí vydat na místo, odkud byla světlice vypuštěna.
Všichni se vrátili s prázdnou, ale zjistili, že se na místech pohybovali nějací k nám nepatřící lidé a netvářili se zrovna přívětivě. Proto se radši všichni stáhli a vrátili se zpět k probrání nastalé situace.
Kdo to byl? Mohli to být ztracení vědci. Nebo také Eclipse. Zítra se dozvíme více…

Den 6.
Po divizích jsme se vypravili na místa, která byla objevena v noci. Šli jsme v tichosti zahloubaní do víru myšlenek neopouštějící naše hlavy. Z toho, co jsme nalezli, nám běhal mráz po zádech. Masakr. Na místě, kde jsem byla se svou divizí, byl masakr. Krev, šípy, cáry oblečení a temná atmosféra. Mohli jsme se jen domýšlet, co se zde odehrálo. Mučení? Bitka?
O nástupu v táboře jsme se shodli na tom, že došlo k potyčce mezi Eclipse a MadDogs. Zdá se, že kolem nás je více nepřátel než jsme si mysleli…
Co to pro nás znamená? Co od nás budou chtít? Strach opět vyplul na povrch. Uvěznění na cizí planetě s nepřáteli po boku.

Den 7.
Tik-tak! Tik-tak! Tik-tak! Čas běží… Už jen 11 dní a bum! Nechci zemřít… Ne tady obklopena nepřáteli, daleko od domova a rodiny. Tady na místě, které mě naplňuje hrůzou a pocitem tísně. Chci pryč, ale kontakt s mateřskou lodí se stále nepodařilo obnovit.
Dnes jsme se pokusili zlikvidovat bombu. S pomocí několika nápověd jsme museli rozšifrovat kód, který nesl naše obrovské naděje. Snažili jsme se. Dali jsme do toho všechno. Ale pomůže to? Máme ještě vůbec nějakou naději? To se dozvíme, až bude kód zpracován a vpraven do toho monstra. Do té doby můžeme jen doufat…

Den 8.
Eclipse a MadDogs jsou blízko. Nezahálíme a po pracovním dopoledni následuje tréninkové odpoledne.
Naše schopnost bojovat je výborná, ale někdy se holt nemůžeme spoléhat na své dovednosti a prchnout. Někdy je potřeba se skrýt před krvelačnými zraky. Proto jsme dnes v lese trénovali schopnost se schovat. V zápalu hry jsme si dovolili zapomenout na dění kolem sebe, zapomněli jsme na blížící se nebezpečí a smáli se. Náhle jsem se cítila tak uvolněně a svobodně.
Dnes jsme se nabyli pozitivní energií, která nám dala novou sílu. Musíme přežít! Musíme vytrvat, splnit misi a vrátit se domů! Po tom teď toužíme. Toužíme žít.

Den 9.
Do tábora se vrátil zvěd prozkoumávající okolí tábora a přinesl zajímavé novinky. V našem okolí našel opuštěné příbytky, ale neodvážil se je prozkoumat sám kvůli možnému výskytu pastí, proto přišel do tábora pro posily. Komu asi patří?
Po divizích jsme se vydali směr příbytky. Miny. Kolem příbytku bylo rozloženo nespočet min. Co teď? Nemohli jsme se vrátit s prázdnou. Existuje jen jediná správná cesta, ostatní nás roztrhají na krvavé kousky. I přes možnou smrt jsme se vydali do chřtánu nebezpečí. Mnoho z nás bylo zraněno, ale díky týmové práci se podařilo dostat až k příbytku, kde byl nalezen cár papíru s nějakým nákresem. Tekla krev, křik neskutečné agónie prořezával vzduch a bolest nám tepala v hlavách, ale my se nevzdali a splnili dnešní úkol.
Každá divize našla kus nějakého plánku, po jehož spojení jsme si mohli jen lámat hlavu nad tím, co to je…

Den 10.
Pomalu nám docházejí zásoby jídla. Nemůžeme komunikovat s mateřskou lodí, jsme sami na cizí planetě v objetí nepřátel. Byli jsme nuceni opustit bezpečí tábora a vydat se do terénu pro nějaké jídlo. Potraviny se mnohdy skrývaly na opravdu nebezpečných místech-stěna skály, strmý kopec, vysoké stromy, ale my to i tak zvládli a uvařili si výtečná jídla. Planeta je pro nás neznámá, my ji však pokořili a hlady neumřeli.
Čas nám utíká před očima a smrt nám dýchá na záda. Chtěla bych se rozloučit s rodinou a přáteli, které jsem opustila, ale nemohu. Jsme úplně odříznuti… Jediné, co nám teď zbývá, je bojovat!

Den 11.
Dnes jsme si procvičili orientaci v terénu s pomocí buzoly. Někteří i bez buzoly. Běžel se azimutový závod. Běhat v cizím terénu, který se vůbec netváří přátelsky, není jednoduché, ale všichni doběhli celiství. Sice se ne všem zadařilo splnit celou trasu azimuťáku, ale i tak jsme si to užili.

Den 12.
Bojím se… Tak neskutečně se bojím. Právě teď se krčím ve své posteli pod peřinou celá propocená a sedřená. Bolí mě celé tělo, ale stále žiju. Ještě pořád mám naději…
Dnes jsme se setkali s nepřítelem tváří v tvář. Když padla noc, nebe plné hvězd s jemnými temnými mráčky, z ticha se ozval bojový pokřik. MadDogs. Velitel jejich mise vylezl na kopec nad naším tábořištěm a smál se nám. Chtěl nás rozmáznout jako šváby. Chtěli nás zabít. Vtrhli do našeho tábořiště s krvelačným křikem. Pořád slyším tu touhu v jejich hlase, chtěli se nás zbavit… Zavládl chaos. Popadli jsme první, co nám padlo pod ruku a bili se hlava nehlava. Všude krev. Křik raněných. Nenávistný řev nepřátel. Chaos, zmatek, peklo. Po nekonečné době se veliteli konečně podařilo sjednotit tábor a v rychlosti nám vysvětlil taktiku boje.
Vrhli jsme se na nepřátele. Ještě dlouho odporovali, ale po zabití jejich šéfa se poraženecky stáhli do temnoty lesů.
Je mnoho raněný, ale přežili jsme. Mrtvolu nepřátelského šéfa, jsme nechali shořet v plamenech.
Začínáme být zoufalí… Jak dlouho to ještě vydržíme? Děláme vše, co můžeme, ale mám strach, že to stačit nebude… Avšak náš velitel je pořád tady! A dokud tu bude s námi, naše naděje neuhasne.

Den 13.
Po těžké bitce, která se odehrála v noci, jsme vyčerpaní jak psychicky, tak fyzicky. Proto jsme se dnes zaměřili ta zpevňování vztahů v kolektivu. Někteří z nás se vydali skolit nedalekou skálu. Jiní hráli hry, nebo stavěli lesní příbytky. V táboře panuje klid a pořádek.

Den 14.
Opět plynový útok. Tentokrát byl silnější než ty útok předešlé. Několik hodin jsme museli chodit v maskách, které zamezují pořádnému nadechnutí. Velitel lokalizoval místo, kde stojí zařízení vypouštějící plyn. Neváhali jsme a vydali se k němu za účelem zničení.
Místo bylo silně zamořené, a tak než jsme se přiblížili přímo ke stroji, jsme si museli navlíknout ochranný oblek a jiné pomůcky, a i přesto náš pobyt v blízkosti zařízení nesměl přesáhnout půl minuty. Trvalo to dlouho. Museli jsme rozvázat smotanice drátů a všechny je zlikvidovat. Smáčel nás pot a bolela hlava z nedostatku vzduchu.
Podařilo se. Zařízení bylo zrušeno a my se mohli v klidu nadechnout čerstvého vzduchu. Jaká slast… Teď máme od plynových útoků pokoj. Už se nemusíme bát, že bychom se v noci otrávili.

Den 15.
Dnes se nám na velmi krátkou chvíli podařilo získat kontakt s rodinami a přáteli. Těch pár slov, slz radostí a sladkých rozloučení v nás vzbudilo pocit štěstí. Sice jsme stále uvězněni na Vergonu 6, ale směli jsme se rozloučit s těmi, které milujeme. Možná to přežijeme, možná ne, ale teď můžeme být klidní. Oni pro nás budou plakat, ale my budeme vědět, že jsme jim dali sbohem. A v tuto chvíli to pro nás znamená hodně.
Stýská se mi. Chci zase vidět svoji kočičku, ještěrku, své kaktusy, chci zase obejmout svou rodinu. Proto se chci vrátit domů. To je má motivace. To je motivace nás všech.

Den 16.-17.
Z plánků a různých dokumentů velitel zjistil možný způsob zastavení odpočtu. Naše naděje vzrostla na maximum, obzvláště teď, když nám zbývá tak krutě málo času. Musíme se vydat nalézt moduly a vzít z nich kartu. Každá divize dostala svůj směr, kterým se má vydat pro záchranu.
Vydali jsme se na dvoudenní misi, která nám může přinést spásu. Cesta byla vyčerpávající a neskutečně dlouhá. Ale my se plní energie drali vpřed. Chtěli jsme žít. Museli jsme žít! Naší nadějí jsou teď karty v modulech Eclipse. Pokud ani to nezabere je náš čas u konce.
Přespávali jsme v lese. Poslouchala jsem houkání sov, cvrkotu cvrčků, kvílení větříku v korunách stromů. Bála jsem se, ale ve mně hořela naděje. Celá divize se tiskla k sobě. Byli jsme jednotní.
Druhý den jsme získali kartu. Cestou domů jsme ji opatrovali jako oko v hlavě. Nesměla se zničit. Nesměla se ztratit.
Všechny divize se vrátili do tábořiště i s kartami. Čtyři divize, čtyři karty, jedna bomba a jeden jediný den.

Den18.
Je to tady! Celý tábor se shromáždil kolem bomby, na které je jen několik málo hodin do vybouchnutí. Jsme napnutí. Velitel opatrně přinesl karty a obřadně je začala zasouvat do otvorů jim určených. Ticho… Nikdo nedýchal… Karty jsou na svých místech. Náhle se odpočet začne bleskovou rychlostí snižovat. Sakra! Všichni se s jekotem rozutekli pryč, i když smrt je již jasná… Neunikneme. Chce se mi brečet, ale nedokážu to. Jsem ochromená strachem a jen stojím nad bombou, když tu náhle čísla zmizí.
Stojím jako přikovaná a pak se začnu smát. Všichni se smějeme a objímáme. Jsme zachráněni! My neumřeme! Jsme živý! Vidím, že někteří pláčou. Ano, dokázali jsme to.
Kontakt s mateřskou lodí byl obnoven. Teď můžeme dokončit misi a letět domů! Velitel zalezl k sobě, aby se spojil s mateřskou lodí a získal souřadnice laboratoře, ve které je zařízení Aegis.

Je krátce po obědě a v táboře panuje panika. Velitel byl unesen Eclipse.
Spojili jsme se a s vypětím všech sil se dali do hledání našeho velitele. Hledali jsme celé odpoledne. Prolézali jsme všechna zákoutí. A našli jsme. Na místo zajetí byli vysláni lidi z vojenské divize. Přestřelka byla slyšet až v táboře, ale když jsme spatřili svého velitele živého, i když trochu pochroumaného, strach z nás opadl a všichni se mu vydali vstříc.
Bomba zrušena, kontakt obnoven a velitel je tu stále s námi! Zdá se, že se na nás usmálo štěstí.

Den 19.
Jako oslavu jsme uspořádali 10boj. Běhali jsme v okolí tábořiště, kde bylo rozmístěných deset stanovišť s úkoly. Byla to zábava. Prozkoušeli jsme své znalosti a ověřili fyzické dovednosti v neskutečném horku.
Zdá se, že vše je na lepší cestě.

Den 20.
Naše cesta do laboratoře vědců. Byl objeven tunel plný překážek, které musíme překonat, abychom se dostali do laboratoře. Do tunelu jsme se vydali po divizích.
Bylo to neskutečně těžké. Překážky byli velice promyšlené a životu nebezpečné. Mnoho z členů týmu přišlo ke zranění. Chybějící noha, ruka, zlomenina a další zranění. Cesta trvala dlouho, ale my ji živý překonali. Zraněné členy jsme nenechávali na pospas smrti, ale společně jsme je dostali s ostatními k cíli. Pot z nás tekl a celé tělo bylo jako v ohni, ale zvládli jsme to. Dokázali jsme to! Stanuli jsme před vchodem do laboratoře.
Je to tady. Konec naší mise. Plní radosti jsme se nejistě vydali dovnitř. Bylo to tam. Naděje Země. Ochranné zařízení Aegis. Zařízení, kvůli kterému mnoho vědců přišlo o život, kvůli kterému nás chytala smrt za vlasy, je teď tady před námi.
Se vší opatrností jsme ho odnesli do tábora, kde bylo naloženo do lodi. Která nás měla zanést na mateřskou loď.
Pojedeme domů!

Den 21.
A je to tady. Tak vytoužený den! Myslela jsem, že se ho nedožiju a teď tady stojím před lodí, která mě zaveze do mateřské lodi a ta domů! Jsem šťastná. Všichni jsou šťastní. Splnili jsme misi a všichni živí se vracíme domů. Nikdo nám teď nemůže říct, že jsme slabí, protože to čím, jsme si prošli, z nás udělalo silné lidi. Lidi, kteří si váží svého života a svých milovaných. Vracíme se domů se vzpomínkami na Vergon 6. Nikdy nezapomeneme na strach, tíseň a krev. Nikdy. Teď, když jsme se dotkli smrti, si budeme vážit toho, co máme. Tahle mise nám ukázala, že nikdy nebudeme tušit, co nás čeká za dalším rohem. Proto si musíme užívat a dělat vše co chceme, protože ne vždy na to je dost času. Nebát se života je umění, které mnoho z členů naší mise ovládlo. Žít život na plno! To je ode dneška moje heslo. Jaké bude to vaše?