|
Ač předpovídali chladný a deštivý den naprosto nestvořený pro výlet, s pořádnou dávkou dobré nálady jsme se sešli v počtu 22 osůbek ráno 22. 2. 2020 v 8.20 na nádraží v Kolíně pod hřejivým úsměvem ještě ospalého sluníčka, plně připraveni na šestnáctikilometrovou túru po Posázavském kraji.
Vystřídala se spousta veselých pozdravů a letmých rozloučení a plně odhodláni skolit naplánovanou cestu se Průzkumníci vyřítili směr malý vláček, jenž zavrzal pod náporem jejich radosti. Ne všichni naši spolucestující byli nadšení naší rozjařenou a poněkud hlučnou atmosférou, ale všichni jsme cestu přežili ve fyzickém i psychickém zdraví. Následoval přestup v Ledečku, kde mládež přepadla ještě menší vláček než byl ten předcházející, avšak i ten přežil Průzkumníky, které nechal v Sázavě na nádraží a dále vesele brousil koleje.
A tak se konečně po hodině a půl dlouhé cestě vlakem Průzkumnicí ocitli na půdě města Sázavy, kde započala jejich pěší výprava. A že to tedy byla štreka… Nejdříve se s menšími obtížemi, kdy asi třikrát sešli z naplánované trasy, vymotali ze Sázavy a zalezli do kopcovitých lesů, kde zdolávali kopec za kopcem kochajíce se dílem zdomácnělého čerta, který kdysi vyoral Čertovu brázdu. Již zde, v kopcovitém startu, se začaly ve vzduchu vyskytovat nepěkné narážky na naplánovanou cestu, ale poté, co byl zdolán nejvyšší bod a následující cesta vedla plynně z kopce, nebyl nejmenší problém přeskakovat spadané stromy, hrabat příkopy v kalužích a pobíhat všude okolo. Tímto poměrně vtipně vypadajícím způsobem se Průzkumníci dostali k řece Sázavě, podél níž dále pokračovala jejich cesta.
Kilometry pomalu ubíhaly, ale že by na mladé Průzkumníky padala byť jen sebemenší únava se říci nedalo; zato jejich vedoucím se začínaly nohy motat a ukočírovat divokou mládež se stávalo stále obtížnějším úkolem. Ovšem nevzdali se a dovedli je schopně až do zdárného konce. Cestu vyplňovaly nesčetné přestávky, ale ta, která nejvíce ulpěla v mysli, se odehrála u Vodopádů pod Hájenkou, ke kterým vedl strmý, kamenitý kopec na jehož konci čekal uchvacující pohled na, v zimě tedy skoro vyschlé, vodopády.
Čas se pomalu chýlil ke konci, a tak se Průzkumníci museli odtrhnout od krás vodopádů a pokračovat v dobrodružství. Nohy spíše vláčejíce za sebou dorazili do Chocerad, kde jim vedoucí neustále předhazovali slastnou představu blížících ze Hvězdonic a opětovného sezení ve vlaku. A ač nejmenší členové horlivě prohlašovali, že dál již nejdou a že zůstávají na místě, tak všichni dorazili do naplánovaných Hvězdonic, kde se poplácali po ramenech a řekli si, jací jsou pašáci.
No a co bylo dále? Cesta vlakem zpátky do Ledečka a hurá do Kolína. Již v půli cesty vedoucí tajně spřádali plány, jak si hezky odpočinou při zpáteční cestě vlakem, kdy děti padnou únavou, avšak nic z toho se nedělo. Děti se nějak zázračně opět dobily novou energií, a tak zmožení vedoucí museli své povinnosti plnit svědomitě až do chvíle, kdy se děti vrhli do náručí rodičů.
A tak za sebou Průzkumníci mají další úspěšnou výpravu. Poznali krásná nová místa, prošlapali další drahé botky a rozcupovali pár dalších nervů vedoucím. Ale i tak si to všichni užili a již připravují výbavu na další výpravu.
|
