|
9.2., pátek: Den první – Netradiční cesta z Chmeliště
Na nádraží jsme se sešli v nevelikém počtu pěti lidí (tři vedoucí převahově drtili pouhé dvě děti). Hned ve vlaku se Čuník s Albínem, prozatím jediní zástupci z řad dětí na výpravě, pustili do luštění první zapeklitě složité šifry. Tak moc jsme byli všichni zaměstnaní luštěním a zvědaví, co ve zprávě bude, že jsme zapomněli vystoupit v cílové stanici (v Hatích) a dojeli jsme až do Chmeliště. Tuto nehodu jsme však posléze všichni hodnotili pozitivně, protože cesta z Chmeliště přerušila stereotypní přesun z Hatí na Nouzov a z Nouzova do Hatí zavedený u běžných výprav na srub. Zpráva obsahovala část příběhu o dvou trpaslících, Sobíkovi a jeho sousedovi Lakotíkovi. Oba trpaslíci se navzájem nenáviděli, hádali se a podezřívali jeden druhého, že mu krade zásoby. Nastala zima a trpaslíci byli stále hladovější, protože se ze své nekonečné podezřívavosti báli dojít si pro zásoby, aby neprozradili své skrýše. Ve zprávě dále stálo, ať Čuník s Albínem sestaví seznam deseti nejpoužívanějších slov. Učinili tak. Čuník se stal Sobíkem a Albín Lakotíkem. Dozvěděli se, že tato slova je mohou přivést na stopu ke skrýši druhého trpaslíka. Z toho vyplynulo, že se musí těchto deseti slov vyvarovat a pokud by např. Lakotík vyřkl jedno z těchto slov a někdo jiný by ho uslyšel, mohl by mu vzít jeden bombón, představující část jeho zásob na zimu. Hra nám vydržela až na Nouzov, kam jsme to vzali oklikou přes Církvici, protože jsme si nebyli jistí, jak by mohla vypadat úzká lesní cesta z Vavřince po lednové vichřici. Nejhůř dopadl Lakotík Albín, který zimu přežil jen s jediným bombónem. Na tábořišti jsme se potkali s Mončou, Nikčou a Kozlem a zasvětili jsme je do příběhu o trpaslících. Potom jsme se znovu rozdělili na trpaslíky Sobíky a Lakotíky – Sobíci: Čůňa, Nikča, Kozel (později ještě Aleš); Lakotíci: Albín, Lucka, Monča (později Jencek). Večer jsme ve srubu hráli pár trpasličích her, např. jsme vymýšleli, k čemu by nám mohly sloužit určité věci ve srubu, kdybychom byli trpaslíci nebo naopak obři. Tak třeba stůl by trpaslíkovi posloužil jako rozběhová dráha na paragliding a obrovi jako stolička, kliku by trpaslík použil jako skokánek do vody a obr jako párátko... Později jsme se chvilku bavili hrou Uno a ostatní hráli Záchod. Avšak nejdéle nám vydržela hra „Co by to bylo, kdyby to bylo?“ a potom také „Žouželení“.
10.2., sobota: Den druhý – Boj s potokem a Kyklopem Polyfemem o zásoby i holý život
Ráno jsme se budili v poklidu, beze spěchu jsme se nasnídali. Klid nám však vydržel jen do té chvíle, než byla trpaslíkům doručena další zašifrovaná zpráva. Začátek vyzněl radostně: „Zima skončila a trpaslíci ji ve zdraví přežili. Konečně přišlo jaro.“ Za to další část zprávy byla zdrcující: „S jarem však přišlo i jarní tání. Obrovský potok, u kterého trpaslíci žili se rozvodnil a strhl je oba s sebou. Uvízli na kameni uprostřed potoka.“ Pro dvě skupiny trpaslíků, Sobíky a Lakotíky, to znamenalo jediné, musí se všichni dostat suchou nohou na břeh (závod v přenášení: ohniště - mostek přes náhon – Křížova louka). První se na břeh dostali Sobíci, ale zachráněni byli nakonec všichni. Aby Sobíci i Lakotíci získali další informace, museli podstoupit vyčerpávající úkol - jeden po druhém vybíhali několik desítek metrů, aby zpátky přinesli jen jediné písmenko zprávy. Písmenko následovalo za písmenkem, až byla nakonec zpráva kompletní. Dozvěděli se, že ačkoliv se zachránili, potok jim odnesl všechny jejich zásoby a chtějí-li se dozvědět, jak je dostat zpátky, musí dát dohromady vše, co mají.
(Za splněné úkoly dostávaly obě skupiny části jedné velké zprávy, nyní ji musí složit, aby se dozvěděly víc.) Vzájemná nenávist Lakotíků a Sobíků však byla natolik silná, že nebylo jednoduché je přimět se protentokrát spojit, až když zjistili, že jim opravdu nic jiného nezbývá, upustili od svého nepřístupného postoje a zprávu složili a společně rozluštili.
Zásoby se dostaly do rukou Kyklopa Polyfema, který přišel o své jediné oko a nyní nic nevidí.
Jestliže by mu trpaslíci přinesli oko, kterým by mohl znovu pohlédnout na svět, je určitá možnost, že jim Kyklop výměnou vrátí jejich zásoby. Musí to však být oko přežvýkavého tvora, oko barvy slunce. Trpaslíci hnedle pochopili, co musí udělat. Vydali se na malou skálu, kde hnízdí obrovský sup, aby mu uzmuli dvě vejce a usmažili z nich volská voka. Nepoužili k tomu však nižádné nádoby, jen kameny, nasbírané dříví a krabičku zápalek. Do Polyfémova sídla U Velkého ohně vstoupili Sobíci i Lakotíci společně a na tácech mu nesli dvě žluté oči.
Kyklop byl zpočátku velmi nevrlý, ale nabídka výměny očí za zásoby (bombóny) se mu zalíbila. Když se mu vrátil zrak, dal trpaslíkům to, co jim patřilo, avšak nechtěl je pustit ze svého domu, pokud si nenajdou cestu ven poslepu. Určil podmínku, že jediný, kdo bude vidět, je navigátor. Ten bude stát na místě a pouze dohodnutými zvukovými signály všechny slepé trpaslíky vyvede z Kyklopova sídla. Trpaslíci si dopředu promysleli signály, např. signál pro povel jdi vpřed – „drrrrn“; stop – „íííí“; vlevo - „lálá“; vpravo „pápá“;... Navigátorem byl Čuník, později Albín. Po dlouhé temné cestě se konečně dostali ven a rázem opět spatřili denní světlo. Trpaslíkům už nestálo nic v cestě, aby se podělili o své znovuzískané zásoby bombónů. Den skončil v takové pohodě, jako začal, všichni si dali večeři, dokud bylo světlo, hrálo se frisbee, a večer u ohně „Co by to bylo, kdyby to bylo“ a „Stupído“ (slovní fotbal založený na principu popisování dané věci, místo toho, aby se řekla). Jencek zahrál na kytaru, a když byli už všichni unavení, šlo se spát.
11.2., neděle: Den třetí – Návrat ke stereotypu (balení, úklid, přesun z Nouzova do Hatí)
Šlo to rychle. Pozdní vstávání nám neumožnilo se dlouho rozkoukávat na ranním slunci. Rychlá snídaně, rychlé balení a úklid srubu a tradá na vlak, tentokrát však ne do Chmeliště, ale tradičně do Hatí.
|
