Putování proti proudu Lužnice

Jako každý rok, i letos byla na poslední víkend před prázdninami připravená výprava pro těch několik nejvytrvalejších Průzkumníků, kteří během školního roku přišli na nejvíc oddílových akcí. Netřeba asi připomínat, že tahle věc se jmenuje Velký tah. Ten letošní byl naplánován jako putování proti proudu řeky Lužnice z Týna nad Vltavou do Tábora a trval od 21. do 24.června. Nakonec se ho zúčastnila tahle hrstka statečných: Ted, Albín, Nikča, Struska, Kobra, Bill, Píďa a Bety.

Ve čtvrtek jsme se na nádraží sešli už před sedmou hodinou, jelikož jsme před sebou měli dlouhou cestu do jižních Čech, kam nás měly postupně odvézt čtyři vlaky. Na cestu do Prahy jsme ukořistili místa v uličce, kde jsme se svými batohy určitě dělali všem průchozím velkou radost. Nicméně jsme to nějak přežili, mimo jiné za pomoci Billových sušenek ve tvaru zvířátek, které nás přesvědčily o tom, jak málo stačí k radosti. Uteklo to rychle a už jsme vystupovali na hlavním nádraží v Praze, abychom jen elegantně udělali pár kroků přes perón do vlaku druhého, který nás měl přepravit do Zdic.

Po výjezdu z nádraží Teda napadlo fotit „speciální“ fotky, a tak vznikla série čítající třeba Kobru se záchrannou brzdou nebo Billa kdesi ve výšinách vagónu. Po chvíli Nikča při pojídání Lipánka zjistila, že ho nějak nemá čím zajídat, přičemž jí došlo, že si doma nechala všechny sušenky. Dost nemilá zpráva do začátku výletu, ale jak se později ukázalo, přežila to i bez nich, i když si na zapomenutý poklad často vzpomněla. Pár lidí ve vlaku začalo klimbat, přeci jenom ranní vstávání se projevilo. Struska s Kobrou se projevily jako milovnice jízdy vlakem, při koukání z okýnek je rozjásalo snad úplně všechno, co viděly, od lokomotivy našeho vlaku po jakékoli nádraží. Byly taky pořád v pohotovosti k vystupování, protože Píďa našla zalíbení v podávání matoucích zpráv ohledně stanic, kde máme vystupovat.

Naštěstí jsme do Zdic dojeli v plném počtu a po ujištění od pana výpravčího, že náš rychlík teprve přijede, jsme shodili batohy a oblehli trafiku ve snaze sehnat něco na čtení na další cestu. Ted s Albínem si nakonec pořídili Blesk a časopis Epocha, což posléze čtenářsky uspokojilo jak vyznavače senzací, tak výletníky vědecky založené. I když nutno podotknout, že některé informace z Epochy by se v Blesku ujaly taky. Takový článek o transplantacích hlavy…

Třetím vlakem jsem mířili do stanice Číčenice, což zase Píďu inspirovalo k podávání zpráv o tom, že vystupujeme v Kocourkově, Kočkovicích a podobně. Sama jsem po hodině nevěděla, jak se ta stanice vlastně jmenuje. Tahle etapa byla delší, takže se každý podle chuti oddával spánku, svačení nebo čtení čerstvě nakoupeného tisku. Krajina se začala víc blýskat hladinami rybníků a celkově tak nějak zkrásněla – přijížděli jsme do jižních Čech. Bill z otevřeného okýnka pozoroval dráhu a hlásil, kde už jsme, až najednou zavolal „Číčenice!“, tak jsme hodili batohy na záda a vyskákali z vlaku. Na nádraží byly zadarmo k mání časopisy českých drah, což si většina lidí nenechala ujít, takže zase bylo co číst. Struska tak započala svoji dráhu sběratelky letáků a tiskovin všeho druhu, která trvala až do neděle. O novinky ze světa české železnice chytřejší jsme pak nastoupili do motoráčku, jehož cedule hlásala, že nás zaveze do stanice Temelín.

Tenhle nenápadný vláček uměl dokonce mluvit jako pražské metro, znáte to: „Ukončete výstup a nástup…“. Taky nám hlásil budoucí stanice a na konečné se rozloučil: „Děkujeme, že jste využili služeb Českých drah.“. Ted na to: „Měli jsme snad jinou možnost?“

V plánu byl předvýlet do jaderné elektrárny Temelín, abychom si trochu rozšířili obzory, když už jsme byli tak blízko. Batohy jsme si po domluvě nechali na nádraží, vzali jen foťáky a vodu a vyrazili jsme. Sluníčko pálilo jak blázen a vedro bylo k padnutí, cesta do Temelína se podobala cestě karavany pouští. Naštěstí informační centrum na zámečku blízko elektrárny nás mile překvapilo. Expozicí o energii všeobecně, o fungování jaderné elektrárny i 3D filmem, k jehož sledování jsme vyfasovali apartní polarizační brýle, Struska si odnesla několik dalších úlovků do sbírky tiskovin (i když leták o jaderné energii v němčině jsem jí rozmluvili). Taky studenou vodou na WC, kterou jsme si před zpáteční cestou důkladně namočili hlavy a doplnili její zásoby v lahvích. Prostě karavana v oáze. Chvíle na cestě, kde jsme si připadali jak vajíčka smažená na pánvi, se Ted s Albínem a střídavě s Kobrou, Struskou a Billem snažili zkrátit během a následným čekáním ve stínu. My ostatní jsme šli svým tempem a po cestě aspoň posilovali ruce s lahvemi vody místo činek.

Po zmrzlině jsme z Temelína pokračovali vlakem do Týna nad Vltavou, kde mělo začít naše putování. Po extrémním horku přišel déšť, takže v Týně jsme oblékli pláštěnky a vyrazili. U rozhledny nad městečkem jsme se rozhodli nejít na nedaleký soutok Vltavy a Lužnice, ale pokračovat dál po červené značce (která nás pak vedla další tři dny) najít si nějaké obstojné místo na postavení stanů a přenocování. Takové místo jsme celkem nečekaně objevili asi o hodinu později v Kolodějích nad Lužnicí, v kempu, který vedli Holanďani. Paní se na nás ze začátku pokoušela mluvit česky, ale rychle sklouzla k angličtině, takže jsme si mohli i trošku potrénovat jazykové dovednosti. Kemp to byl dalo by se říct luxusní, hned vedle řeky, se vším, co jsme potřebovali. Po postavení stanů jsme se šli vykoupat do Lužnice. Počasí se k večeru zase vylepšilo a voda byla skvělá. Následovalo ještě sprchování a vaření a posezení u ohně, který se přes všechny jazykové bariéry podařilo Albínovi s Tedem usmlouvat a připravit. Vykoupaní a najedení jsme po nejdelším dni v roce usnuli hned.

Ráno jsme vstali a vyrazili opravdu brzy, protože jsme se chtěli vyhnout pochodu v poledním žáru. Počasí se během dne sice dost zásadně změnilo, ale ten ranní časový náskok se i tak hodil. Po cestě jsme potkali pár zajímavých míst, jako třeba visutou lávku na skále a skalní převis, kde jsme tak mohli strávit nějakou dobu. Do Bechyně, kam jsme mířili, jsme dorazili brzy před polednem a usadili se na náměstí. Kdo potřeboval, doplnil zásoby jídla v místním „supermarketu“, někdo zavítal do cukrárny na zmrzlinu nebo dobroty podle vlastní chuti, někdo si dokonce stihl vylepšit výletní šatník nebo se seznámit s hasičem Pepou z místního hasičského muzea. Pak jsme se naobědvali, kdo chtěl, vyrazil na malou procházku městem, kdo ne, chytal zatím bronz na náměstí a hlídal batohy.

Z Bechyně jsme pak vyrazili hledat nějaké místo na koupání. To jsme našli zanedlouho a usadili se tam. Ted s Albínem tam na nás vybalili překvapení, které spočívalo v zakoupení dvou přelivů na vlasy, a to odstíny Rubím a Tizián. Na nic nečekali a dali se do vylepšování svých hlav. Úspěchy jejich snažení jsou dodnes viditelné. Albín tím sice přišel o svoji přezdívku, protože blond vlasy se staly minulostí na stala se z něj „Zrzka“, ale oba nakonec vypadali docela spokojeně. Naneštěstí začalo asi ve dvě hodiny pršet a ne a ne přestat, takže další nevyhnutelný postup naší trasou se odehrával v dešti. Navíc cesta vedoucí po břehu řeky se začala víc a víc podobat džungli, kde kopřivy výšky dospělého člověka nebyly výjimkou. Cestička se zúžila a déšť neustával. Prostě celkem náročný kus cesty.

Před šestou hodinou jsme se promočení dostali do vesničky Dobronice, kde jsem si v hospodě dali výbornou gulášovou polévku (a nepočítaně rakviček a trubiček se šlehačkou), která nám vlila zpátky život do žil. S Píďou jsme se pak vydaly na obhlídku místní zříceniny hradu, která se po bližším prozkoumání ukázala jako ideální místo na přenocování. Vrátily jsme se do hospody, ale radši ostatním řekly, že jdeme dál do asi 2 km vzdáleného kempu, aby se o nás moc nevědělo. Až u hradu jsme jim řekli, že je pro tuhle noc náš a začali s přípravami na nocleh. Počasí se zase umoudřilo, takže jsme mokré věci rozhodili po zdech a zábradlích nebo usušili u ohně. Strávili jsme pak večer na krásné zřícenině a usínali v jedné z hradních síní.

Tady nás ráno vzbudilo sluníčko, ale i budík, protože bylo potřeba vydat se dál. Po sbalení a uklizení jsme vyrazili. Po cestě jsme u jedné paní doplnili zásoby vody a seznámili s její bláznivou labradorkou Bárou. Naše další cesta vedla například přes řetězový most ve Stádlicích, který, jak jsme se potom dočetli v jedné z mnoha Strusčiných brožurek, dřív vedl přes Vltavu, ale před stavbou Orlické přehrady ho celý přesunuli sem. Obědvali jsem asi po deseti kilometrech pod zříceninou hradu Příběnice, která se ale našemu nocležišti nemohla vůbec rovnat. Zase se trochu rozpršelo, ale hodili jsme batohy na záda a šli dál. Cestou nám Píďa začala zpívat všechny šlágry, co ji napadly, až se dali do zpěvu skoro všichni. Po chvíli se Struska ozvala: „Píďo, můžu mít otázku?“, čímž uvedla do chodu velkou lavinu dotazů, které se na Píďu sesypaly ze všech stran, a tak nám po cestě objasnila všechno od důvodů, proč ta voda v řece smrdí, až po smysl života nebo jak se seznámit s desetibojařem. Cesta tak příjemně utekla a už jsme svačili u mostu na Harrachovce.

Odtud jsme se vydali po zelené značce na poslední úsek cesty, který ležel mezi námi a cílem naší cesty – městem Tábor. Vedla kolem poutního místa – klokotského kláštera, který jsem si taky prohlédli a odkud už byly vidět táborské věže. Při našem odchodu začala zvonit zvonkohra, protože bylo právě šest hodin a Strusce jsme tvrdili, že to je klášterní poplašný systém kvůli tomu dalšímu stohu letáků, co si tam nabrala. Ale myslím, že nám nevěřila. Za pár chvil už jsme se ocitli v ulicích města. Podle mapy jsme se dostali až k Suchomelovu ostrovu, na kterém měl být podle mapy kemp, ve kterém jsme chtěli strávit noc. U mostu na pustý ostrov jsme ale našli jen ceduli, že je k mání za 2,5 milionu. U jedné z rozpadlých restaurací, které na ostrově stály, nás pozdravila skupinka bezdomovců, všude křoví a kopřivy, co sahaly do pasu a po kempu ani památky. Museli jsem se tedy vzdát vidiny nocování na ostrově a situaci nějak vyřešit. V nedaleké restauraci nás všichni poslali na tábořiště Harrachovka, tedy směrem, ze kterého jsme přišli. No co naplat, někde jsme spát museli, tak jsme zamířili asi 3 km zpátky po proudu a došli na hezké místo s restaurací a spoustou prostoru na postavení stanů. Postavili jsme stany, kluci se postarali o oheň, kdo chtěl, koupil si nějakou předvečeři v restauraci a pak si každý uvařil něco podle svého na ohni. Poseděli jsem si u ohně a postupně se rozešli do stanů vyspat se po náročném dni, kdy jsme ušli kolem 25 km.

Neděle byla od začátku odpočinkový den. Ráno mohl každý vyspávat, do kolika se mu zachtělo, pak se zájemci mohli vykoupat v řece, každý posnídal, co mu zásoby poskytly, opalovali jsem se, jedli nanuky, no prostě havaj. Před polednem jsme zabalili stany a batohy, zaplatili za pobyt a odešli vstříc Táboru a jeho krásám. Nejdřív jsme se stavili na Kotnovské věži, odkud jsme se rozhlédli po kraji. Pak jsme si na náměstí zjistili časy prohlídek podzemí a přešli do jednoho z jeho rohů, kde lákal nápis CUKRÁRNA U ZLATÉHO SLUNCE. Protože peněz jsme ještě měli dost, vzali jsme cukrárnu skoro útokem. Každý si mohl dopřát, na co měl chuť, od točené zmrzliny po výborné kremrole. Po téhle sladké hodince jsme se přesunuli ke vchodu do staré radnice, kde začínají prohlídky táborského podzemí. Ve tři hodiny se nás ujala slečna průvodkyně a už jsme se ocitli pod zemí, daleko od horka a sluníčka na povrchu. Pohlídka to byla zajímavá, tím spíš, když člověk slyšel, že takové chodby vedou pod celým městem. Protože nás ale čas tlačil, nebylo žádné velké zdržování, po skončení prohlídky rychle pro batohy a hurá na nádraží. Ve čtyři hodiny vlak cuknul a už jsem se vezli domů. Jedno kupé jsme proměnili v ložnici se zataženými záclonkami, ve druhém se Kobra, Bill a Struska náruživě věnovali psaní zpráv a dopisů, které nám pak posílali dírkou ve stěně. Čekal nás jen jeden přestup v Praze a pak zase jako na začátku několik desítek minut v uličce, než náš vlak zastavil v Kolíně a my se vysypali na perón. Dali jsme dohromady stany, rozloučili se, oddílovým pokřikem se pokusili překřičet přijíždějící vlak a každý se s lízátkem ještě z táborské cukrárny vydal domů. Tak skončil za hezkého nedělního večera Velký tah roku 2007.