|
Cesta neobyčejná a jedinečná a doufám, že i neopakovaná. Cesta pěšky s batohem plným jídla, pití, oblečení, stanu a dalších věcí, které jest potřeba. Odkud kam? Z Kolína – našeho rodného města, až na nejvyšší kopec naší milované vlasti, Sněžku. Tedy přibližně z výšky 200 metrů nad mořem do 1602.
Kde vznikl takto pošetilý nápad? Jednoho dne se dostali k pramenu Labe a cestou je napadalo těchto nápadů spousta. Co třeba jet podél Labe od pramene k ústí do moře, či jít z Kolína na Sněžku či obejít hranice České republiky? A tak tedy nastal čas na Kolín – Sněžka.
Z Kolína přes Jelen, kde potkaly vlko-pso-srnčí štěňata, a Němčice. V Ohařích je napadlo, že se budou fotiti u cedulí obcí, kterými projdou a tak se i stalo. Polní Chrčice a Žehuň. Zde nákup v místním samoobsluze a cesta dál. Ale moc daleko jsme nedošli, jenom k hrázi rybníka, kde jsme si dali oběd na jedné z lodiček. Samozřejmě následoval polední klid, který se protáhl na jeden a půl hodiny. V další vesnici, Dlouhopolsko, nalezli krám se starými věcmi, který museli prošmejdit. Jejich hudební duše byla nadšena, saxofon a housle. Běrunice, Běruničky, déšť, večeře u rybníka, strašidelné mraky a les, v kterém se nám opravdu spát nechtělo. Nakonec jsme se utábořili na louce pod jediným velkým stromem.
V šest hodin vstávat a v sedm vyrazit, to byl další plán. Povedlo se vyrazit v osm. Osek, Sekeřice, Sběř, Vysoké veselí. Polévku, kterou tu inzerovali, neměli a tak nám zbyl jenom oběd na náměstí. Kde se nás pochybná slečna snažila dostat na internet zadarmo, čtvrthodinový spánek a cesta dál. Veselská Lhota, Stříbrnice, Kovač. Musím podotknout, že cesta z Kolína až sem nebyla příliš příjemná. Chudý kraj a cesta po silnících není to pravé ořechové. Konecchlumí, kde mají krásnou restauraci a česnečka byla výborná. Před Novou Pakou první pořádný kopec. Po osmé hodině jsme hledali spaní, tentokrát v lese na mechu, krásné.
Ráno, Nová Paka se snídaní. První kopce a příroda. Krása, sluníčko už nám také přeje. Teď nevím, kde to bylo, ale šli jsme po červené, a ta se nám z ničeho nic ztratila ... Nikde ji nebylo k nalezeni, my jsme Klub českých turistů přejmenovali na Sektu českých turistů. Protože už jednou, před Žehuní, nám zmizela. Mrcha jedna! Následovalo tolik očekávané Vrchlabí. Nákup, večeře a cesta dál. Vydali se do kopce, do Strážného. Kdo to někdy šel, chápe. Ve Strážným kofola, zmrzlina, zima a chuť spát. Prošli jsme okolo hospody, kde vyhrávala cimbálovka, zatancovali jsme si a postavili stan kousek za Strážným v lese na jediném alespoň trošku rovném místě.
Ráno cesta ke studánce u Kříže, přejmenovanou u Krize. Výrovka, Luční bouda, chodníčky. Zástup polských dětí, běžící na Sněžku, některé jsme předběhli. A a ... Sněžka! Oblékli jsme si bundy, snědli vrcholovou Studentskou pečeť, vyfotili jsme se a zase hurá na Luční boudu. Sníst všechno co nám zbylo a ještě běžet přes Kozí hřbety. Poprava našich kolen. Špindlerův mlýn. Tradiční kremrole. Autobus do Poděbrad. Vlakem do Kolína. Nádherný západ slunce nad Kolínem a domů.
Foto z vesnických cedulí
A další foto a ještě jedno.
|
