Letos se účastníci tábora dostali na zapomenutý, z atlasů a map smazaný ostrov Levantum, který má svou vlastní historii, současnost a jazyk. Tajemný filosof a vynálezce Marihon si právě onen ostrůvek vybral ke svým experimentům a díky tomu měli Levanťané možnost vyzkoušet funkčnost stroje času. Jak to dopadlo? Čtěte v reportáži.
Po přivítání na ostrově si jeho obyvatelé vytvořili vlastní identitu. Zjistili, že jsou příslušníky čtyř osad, které žijí svým životem a zaujímají rozdílné postoje při řešení rozličných problémů. Osady nesly jména Blikee santee santee (v levantštině nejsvatější světlo), Galuboj šárik (v ruštině modrá kulička, Levantumu laku (archaismus; v levantštině levantský lék) a Ovulee nibumble (vejce natvrdo). Osady byly rozlišovány barvami, typickým znakem Levanťana byl barevný šátek na čele.
Kapitola o jazyce připomínala školu – obyvatelé ostrova se posadili do lavic a naslouchali výkladu o gramatice. Tak se např. dozvěděli, jakou funkci mají v levantštině jaké slovní druhy, jak se tvoří, jaká je jejich pravidelnost (stoprocentní, až na archaismy, jak jsme se dozvěděli později) a podobně. Příklad: větu „mám motorovou pilu“ přeložíme do levantštiny „mogo fiki motóri.“ Během pobytu nechybělo ani poučení o levantské literatuře a umění, ale o tom snad někdy příště.
Důležitý byl postup levanťanů v získávání stroje času. Jak již bylo prozrazeno, tajmený vynálezce Marihon dal obyvatelům možnost stroj sestavit. Jak toho dosíci? Jednoduše, pravilo se v dopisech, které museli napřed složitě získávat: najít potřebné součásti. Kde? To již bylo zakresleno na přidělených mapkách a popiscích. A tak se obyvatelé vydali na výlet, sice krátký, ale nečekaný. Všichni nalezli jakýsi klíček, kterým byl odblokován stroj již vystavený uprostřed ostrova. V noci to zaskřípalo…
Výbuch, oheň, výkřiky! Všichni se oné noci vzbudili zděšeni, vidouce Kozla, jak poskakuje popálený kolem stroje. Zase si hrál a nedopadlo to dobře. Když však zahlédli lovce mamutů, jak se ženou za obrovským řvoucím zvířetem, opustila je i poslední kapka naděje. Ano, stroj pod neodborným zásahem vykonal své. Objevili se v pravěku.
Nebylo to jednoduché. K obědu bylo bezmasé jídlo, což se mnohým nelíbilo, a tak došlo ke vzpouře. Kuchařský personál ovšem argumentoval nedostatkem masa, tudíž bylo třeba nějaké dodat. Byl tedy uspořádán lov na mamuta. Mladí lovci si vytvořili účinné, rychlé a krásné zbraně. Nejprve proběhla jejich přehlídka a pak se vyrazilo na hon. Mamuta nalezli skrytého u skály, i jali se naň házet oštěpy, všeliká kopí či střílet lukem, nakonec se jim podařilo jej udolat, ale nebyl to žádný med. K večeři byla vynikající, masem oplývající čína.
Další zastávkou v čase, tentokrát nezpůsobenou Kozlem, ale vyšším zásahem, byla antika. Levantum se rozdělilo na dva tábory: přívržence římského impéria, které se mělo stát na ostrově hegemonem a sympatizanty s Koranem, odbojářem, který nechtěl dovolit Scipiu Africanovi, aby Levantum obsadil. Skončilo to samozřejmě bitvou, která měla znamenat další budoucnost ostrovního státu. Vyhráli římané, učebnice dějepisu se tedy mohly začít přepisovat, oficiálním jazykem se stala latina (pozdější obrozenecké snahy ji však stejně nakonec vytlačily a opět nahradily levantštinou).
Nebylo tomu však dlouho a levantští byli ne3chtěně přesunuti do renesance. Zde je navštívil známý florentský básník, politik a všetranně nadaný člověk, Dante Alighieri. Připlul na lodi (rád cestoval a objevoval) a na Levantu se rozhodl vyučovat poetice. Uspořádal tedy básnickou soutěž. Obyvatelé tvořili, psali ve stínech stromů opojeni múzou a večer proběhla slavnostní recitace všech kusů. Vítězné básně vydal Dante ve své sbírce Speranza della Vita (italsky; Naděje života).
V renesanci se zastavili ještě jednou, tentokrátn v její vrcholné fázi, kdy došlo k objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem. Tři roky poté, tedy 1495, se o tom dozvěděli i na Levantu a napadlo je, že i oni by si mohli zabrat nějaké kolonie. Vždyť kolonie skýtají netušené bohatství a moc. Postavili si tedy plavidla a plavili se přes Atlantik do Nového světa. Rozhodovala nejen rychlost, ale i životaschopnost lodí či bojovnost při udolávání indiánských obyvatel.
Další cestou, kterou stroj vykonal, byl výlet do osmnáctého století, do doby osvícenství, které z Francie spolu s myšlenkami Voltaira, Russeaua či Charlese de Montesquiea přineslo i zprávu od Denise Diderota. Ten poprosil levanťany, aby spolupracovali na jeho slovutné Encyklopedii (na které se mimochodem podíleli i výše zmiňovaní pánové). A tak učinili. Každá osada stvořila publikaci, kterážto byla dodatkem zabývajícím se tábornictvím a tábornickými pojmy.
Posléze se na stroji času objevil rok 1941 a strašil tam celý den. Mělo přijít něco velkého a děsivého, ale nikdo netušil, co to bude. Až v noci začalo bombardování a invaze německých vojsk. Ano, byla to Druhá světová válka se všemi jejími hrůzami. Levanťané se museli evakuovat a spát v krytu před bombami, v lese na valu.
Zanedlouho přijely návštěvy, všude pulzovalo bujaré nadšení. Až večer proběhl briefing: Prezident Aleš představil nadcházející hrozby. Marihon byl shledán vinným z pokusu použít stroj času ke zničení světa. Průchod válkou byl toho vážným důkazem. Proto byl povolán nejlepší vědec a odborník na stroj času Jencek, který se pokusil předimenzovat jeho obvody a to se podařilo. Levanťané se dostali do paralelní dimenze, kde měli Marihona zničit.
V tomto alternativním světě se měli vydat na strastiplnou cestu, neustále ohrožováni zlými přisluhovači Marihonovými. Ty se jim podařilo jednak hodinovým mlčením a jednak nalezením svatého místa zastrašit, potom však přišel hon na zloducha. V noci se objevil. Svým křikem všechny vzbudil, a ti se za ním neohroženě vydali do temných lesů. Chytili ho a on jim předal své srdce: „Dostali jste mě, odhalili jste můj strašlivý záměr, umírám. Odpusťte tedy mojí duši…“ zněla jeho poslední slova.
Při návratu do reálného světa již nezbylo nic jiného, než stroj času zničit. K tomu taky došlo a jeho části, které by pořád mohly být nebezpečné, byly nevratně spáleny. Obyvatelé Levanta již netoužili po cestování v čase a raději si užili posledních pár dnů tábora v klidu a pohodě.
|