|
Tentokrát se to začalo na nádraží v Kolíně hemžit Průzkumníky poměrně pozdě – až v 10 hodin dopoledne. Byla trochu zima, ale vypadalo to na krásné počasí, což potom taky bylo. Sešla se nás pětatřicetičlenná parta, takže když jsme naskákali do autobusu směr Skvrňov, moc místa už tam pro ostatní cestující nezbylo. Ale uskromnili jsme se, cesta utekla a za pár desítek minut od nalodění už jsme se rozkoukávali v na zastávce v lese nad naším nouzovským tábořištěm. Nabrali jsme směr přibližně západní, to znamená na Buda, podívat se, jak se letos vodáci perou s nespoutaným živlem Vavřineckého potoka. Po cestě se zahrálo pár her, ale pak už byl čas se dívat. Bylo na co. Zašli jsme zkouknout i obtížnější úseky směrem k Hryzelům, kde se část výletu jala obdivovat sportovní výkony v peřejích, část měla oči pro stánek s párky. Pak jsme to otočili a, mnozí poprvé od tábora, přišli na naše milé tábořiště. Vypadalo, pravda, trochu jinak než v létě – všude lodě, vodáci, cizí i známí lidé. Není divu, že se malá Lucka s pláčem na krajíčku bála, že nám tábořiště někdo sebral… Žádná krádež se samozřejmě nekonala, to jen Staří páni tu už poněkolikáté rozbalili stánek s občerstvením. My jsme se tu taky na chvíli zdrželi, najedli se, napili, pozdravili se se známými a po nějakém čase zamířili do Hatí na vlak. (Díky hře „na kurýry“ jsme, myslím dosáhli rekordního času v překonání trasy Vavřinec – Hatě.) Na nádraží jsme pár minut počkali na vlak a mezitím si rozlouskli pár oříšků a nechali se vyfotit Mejlou, aby byl důkaz, že jsme tam byli. V 15:18 jsme nastoupili do vlaku a po cestě krásnou podzimní krajinou jsme si dali na nádraží ve čtyři hodiny pokřik a rozešli se domů, užít si zbytek víkendu.
|
