Existuje videozáznam z této akce [Lipnice nad Sázavou]

Na víkend 26. až 28. října se Průzkumníci vypravili na základnu ČTU u Lipnice nad Sázavou. Po strastiplné cestě ze Světlé nad Sázavou potmě a za chladného větru dorazili na základnu. Ubytovali se a rozehřívali se u krbu. Slon ovšem okamžitě pookřál, protože objevil kulečník. Začal předvádět své exhibiční kousky, ale není to ono.

“Je to prostě křivý, ten stůl, je to jasný,” stěžuje si Slon.
“To neokecáš,” provokuje ho Blonďák.
“Tak sleduj, jak zahraju rovně a ta koule zatočí,” přesvědčuje ho Slon.
“Teď jde o to, jestli zahraješ rovně,” popichuje ho Zuzka.

Slon šťouchl tágem a koule se ladným obloukem vydala k levé straně. I zaujatý pozorovatel musel dát Slonovi za pravdu, protože stůl stál viditelně šikmo. Slon se snažil vyrovnat podkládáním, až ho dostal do jakž takž přijatelného stavu. Pak si hru vyzkoušeli všichni. Kdo ví, kdy se jim to bude hodit.

U jednoho stolu se hraje mikádo. Verča nejdříve předčítá návod a pravidla.

“Uděláme to trochu jinak,” konstatuje hned po přečtení návodu, protože jí přišel příliš složitý.

Hra začíná. Verča pouští tyčinky, některé padají pod stůl.

“To nevadí, ty jsou nehrací,” prohlašuje Verča a hra probíhá.
Všichni si postupně vytahují tyčinku tak, aby se ostatní nepohnuly.

“Takže to je něco jako záchod,” pochopil Chody.

Slon už se patřičně rozehrál a troufá si předvést svůj kouzelný trik. Staví na jednom konci stolu tři koule do pyramidy, tedy dvě dospod a jednu na ně, a celá tato pyramidka se opírá o stěnu kulečníku.

“Tuhletu horní kouli trefím, těchhle spodních se nedotkne a žádná nespadne na zem,” vysvětluje Slon.

Nikdo mu nechce věřit, nejhlasitěji Zuzka.

“Vsaď tatranku,” vybízí ji Slon.
“Nemám,” odpovídá Zuzka.
“Já mám tatranku,” na to Slon.
“Tak ji vsaď.”
“Kdo se ještě vsadí? Kdo si myslí, že to nedokážu?” láká Slon.
“Já mám marokánky,” říká Zuzka.
“Marokánky beru. Trefím jenom tu horní kouli.”
“Já myslím, že se vůbec netrefíš,” provokuje Zuzka.
“Tak co je?” obrací se Slon na ostatní. “Zatím je tady jen moje tatranka. Marokánky na stůl.”
“Ještě mám mrkve,” hlásí Zuzka.
“Mrkve na stůl,” souhlasí Slon.
Postupně se sešly ještě dvě jablka a jedny oplatky.
“Hele, my vyhrajem jen jednu sušenku, jo?” diví se Blonďák.
“No protože je to pravděpodobnější, že se netrefím.” vysvětluje Slon.
“Tak máš ale jen jeden pokus,” upřesňuje Blonďák pravidla.

Slon se soustředí a posílá kouli nízkou rychlostí k pyramidce. Potom bouchl pěstí do stolu. Nastala však zrada. Vlastně dvě zrady. Zaprvé pohybující se koule kopírovala zakřivení stolu a uhnula stranou. Zadruhé pyramidka i po úderu pěstí do stolu zůstala stát na místě, což byla chyba. Podstata triku totiž spočívala v tom, že předtím, než koule dorazí k pyramidě, se po nárazu do stolu spodní dvě koule rozjedou do stran a uhnou tak přibližující se kouli, která trefí jen tu prostřední, co byla původně nahoře.

“Ještě jeden pokus,” smlouvá Slon.
“Rušíme sázky,” hlásí Zuzka a jablka, mrkve a oplatky okamžitě zmizely.
“Vy jste měkký, já za to nemůžu, že ten stůl je křivej,” nadává Slon.

Zkouší druhý pokus. Tentokrát se pyramida správně rozjela, ale koule jde opět stranou. Slon bouchl naštvaně pěstí:

“Blbej stůl!”

Až třetí pokus z opačné strany stolu a s mířením šikmo se jakž takž podařil.

Sobotní dopoledne bylo již tradičně zasvěceno návštěvě Lipnického hradu. Šli známou cestou až k silnici. Před vesnicí je odbočka do lesa.

“Tudy jsme ještě nikdy nešli,” prohlásil Marian a zahnul.

Stoupali vzhůru a nahoře našli zatopený lom, jakých je tu v okolí nepočítaně.

Sešli do vesnice a na jejím okraji našli cíl orientačního závodu. A tak si zazávodili. Marian jako nejstarší dostal náskok. Aby jim udělal radost, předstírá stařeckou nepohyblivost hraničící s obrnou. Záhy se tedy okolo něj přežene smečka. Ne všichni se však do cíle dostanou snadno. Blonďák padá k zemi, Míša ho táhne po zemi do cíle.

Na hradě ještě před zahájením odborného výkladu si Průzkumníci prohlížejí maketu hradu v jeho bývalé slávě a fotografie z rekonstrukce, které Slon zasvěceně komentuje:

“Zde vidíte rekonstrukci věže…,” (Blonďák bleskurychle zakryl popisku obrázku.) “…laskavě tu ruku pryč, ať ostatní vidí…,” (Slon odstrčil Blonďákovu ruku z popisky.) “…věže Samson. Zde je střecha podle původních kreseb restaurována a tady již vidíme, jak naši zkušení řemeslníci, tesaři, truhláři i lešenáři dostavují vrátnici. Na tomto panelu tedy vidíte to nejkrásnější, co tady bylo - tady se pracovalo!”

Čest práci. Opravdu rozený pedagog.

Po prohlídce hradu se Průzkumníci zastavují u sochy Jaroslava Haška. Tom fotografuje, jak Zuzka a Míša dávají pusu Haškovi.

“Tváříš se, jako když se líbáš s mrtvolou,” říká Slon Zuzce.

“Vždyť je taky tak studenej,” odpovídá Zuzka.

Na zpáteční cestě se stavili v dalším lomu. Tom si hledá vhodné místo pro fotografování a zkouší nohou kámen těsně u břehu jezírka. Pak si na něj stoupl.

“Dívejte se, jak Tomáš bude dělat podvodní fotografie,” dobírá si ho Slon.

Pak se vrátili na základnu a po obědě následoval zlatý hřeb dne. Celá tato oblast díky četným opuštěným lomům je vyhledávaná zájemci o lezení po skalách. Kolmých hladkých stěn je tu spousta. Tom vybral pro slaňování jednu z nejatraktivnějších, přímo proti základně. Specialitou bylo také to, že skála tvořila břeh jezera, takže horolezci se nespouštěli na zem, ale přímo do záchranného člunu.

“Tohle asi slaňovat nebudu,” pochybuje Zuzka při pohledu na monumentální přírodní scenérii.

Slon, Tom a Blonďák přivazují šestici lan pro tři sestupové dráhy (jedno lano nosné a jedno přídržné). Pak se přivazují a mohutnými skoky se spouštějí po lanech. Marian přijíždí s lodí, aby je vyzvedl. Slon má roupy a houpe se na laně do stran.

“Hele, já jsem viděl film Vertical Limit. Odřízni ho!” křičí repliku z filmu a rukou naznačuje přeříznutí Tomova lana.

Tom se spouští do lodě, Marian Blonďáka odmítá. Loď má ve špičce díru a nabírá vodu, takže ji Marian nechce příliš zatěžovat. Blonďák zůstává viset metr nad hladinou a naříká, že spadne. Nahoru to totiž tak jednoduše nejde. Slon má dobrou náladu, prozpěvuje si “Čtyři stěny věznice jen má,” a skáče po skále do stran, co mu gravitace dovolí. Marian odváží Blonďáka, ale pro Slona se nevrací.

“Vy mě tady necháte? Aha!” pochopil Slon.
“To neumíš vylízt nahoru?” dobírá si ho Marian.
“Obávám se, že to nejde,” říká Slon.
“My nemáme ty šplhátka?” ptá se Marian Toma.
“Máme, ale nahoře,” odpovídá Tom a dobře se baví.

Marian tedy zajel pro Slona a na stěnu jdou další zájemci. První jde Myšák, vede si výborně. Druhá jde Verča. Zpočátku je hodně nejistá.

“Lana je dost, ještě je metr pod hladinou,” povzbuzuje ji Slon.

Verča už slaňování zvládá a vesele se pohupuje na laně. Slon se pohupuje vedle a dává Verče bodyček. Chvíli se šťouchají, pak se Verča spouští do lodi a odjíždí. Leze Míša, jenže uprostřed stěny zjišťuje, že dole na ni nikdo nečeká. Chvíli musí viset, než ji vysvobodí Blonďák. Pokračují další, Gagarin, Chody, Bětka a Zuzka.

Doposud všichni slaňovali zavěšeni zády k vodní hladině. Z pohledu stěny tedy vlastně couvali. Zkuste to ale obráceně, tedy popředu. To už tuhne krev v žilách, protože vidíte, do čeho se řítíte, ale vypadá to velice efektně.

“Já mám strach,” přiznává Slon a nikdo se mu nediví.
“Hlavně se neutopte,” obává se Marian.

První vyráží Tom a počíná si velice zkušeně. Doslova běží po stěně. Vypadá to jako v animovaných groteskách, kdy hlavní hrdinové na kolmých stěnách běžně porušují zákony gravitace.

Teď je na řadě Slon. Překonává strach a překračuje hranu stěny. Stále jistějšími kroky se spouští k Tomovi. U něj se zastavuje a zhluboka dýchá.

“Chlopeň,” vyjadřuje Marian Slonův stav blížící se srdečnímu šoku.
“Tomu říkám adrenalinový sporty,” uklidňuje se Slon.

Protože však visí břichem dolů, dochází mu síly a přivolává Blonďáka na lodi. Tom se spouští až k hladině a namáčí si hlavu, Slon to zkouší po něm. Je úspěšný, ale už nemá sílu se zvednout, loďky se zachytává z posledních sil. Marian si oddechne:

“Mám z toho chlopeň já.”

Pak ještě leze Blonďák, Tom je zavěšený s fotoaparátem a fotografuje Blonďáka a Slona. Obzvlášť fotografie Slona visícího nad vodou je působivá.

“Hele, já dohodnu panelák,” říká pak Slon nadšeně, když už je v bezpečí na lodi.

Na závěr si ještě slanil Marian, ale ten si vybral skálu ve vedlejším lomu, protože nekončila ve vodě, ale na souši. Marian pokořil stěnu a byl nadšen.

Podobně na tom asi byla i většina účastníků této neobvyklé výpravy.