Existuje videozáznam z této akce [Tolštejn]

Už počtvrté jeli Průzkumníci na jarní prázdniny na svůj zimní tábor na hrad Tolštejn v Lužických horách. Poprvé však bez lyží. Jednak za to může pozdní termín jarních prázdnin, 10. až 16. března, jednak zima, která udeřila plnou silou už v listopadu, to začátkem února zabalila, takže v březnu už byl souvislý sníh jen okolo 1000 m nad mořem. A to Lužické hory zdaleka nedosahují. Jarní prázdniny tedy byly opravdu jarní.

Další premiérou byla účast Mariana, který se obsadil především do role kuchaře. Ještě před odjezdem se postaral o internetové sněhové zpravodajství, protože téměř každý den (někdy i dvakrát denně) hlásil pomocí mailů stav sněhu na Jedlové. Díky němu tedy všichni přesně věděli, že:
- 1. 3. byly 2 cm sněhu,
- 3. 3. hlásí Starosta 10 cm sněhu, sjezdovka vydřená,
- 6. 3. správce Tolštejna potvrzuje informace s tím, že vlek jezdí,
- 7. 3. vlekaři hlásí, že už nejezdí, protože prší a sníh roztál

V neděli ráno se tedy účastníci zájezdu sešli vyzbrojeni jen. Přesto se našel jeden zoufalec, který si s sebou lyže vzal, a nebyl to nikdo jiný, než hlavní vedoucí Tom. Když se mu s nimi chtělo tahat…

Cestou vlakem se objevil nový fotograf. Gagarin se vytasil s fotoaparátem a začal pálit jednu fotku za druhou. Pak usoudil, že je potřeba zkontrolovat, jestli všechno funguje, otevřel fotoaparát a podíval se na film. Film byl kupodivu celý černý a jak pobavení okolosedící Gagarinovi vysvětlili, už černý zůstane. Takhle to dopadá, když rodiče svému nešťastnému dítěti ani nevysvětlí, jak se s tímto aparátem zachází. Není však třeba mít obavy, protože fotoaparátů bylo ve výpravě víc než dost.

Veliké překvapení čekalo na Průzkumníky, když dorazili na Tolštejn. Marian, který vezl autem jídlo, už byl zde a oznámil jim, že došlo k chybě a že jsou očekáváni až v pondělí. Pokoje jsou zabrané, něco se tady slavilo a ještě slaví. Stačí ale vypustit dětičky do chaty a účastníci párty se bleskově balí. Během půl hodiny byli Průzkumníci v chatě sami.

Se sněhem to bylo opravdu velice slabé, a tak hned odpoledne vyrazili s pekáči na kopec se zbytky sněhu, aby si ještě zajezdili, dokud to jde. Kupodivu to jezdilo až moc dobře. Pekáče rozjeté na mokrém sněhu klouzaly velice dobře i po namrzlé a mokré trávě. Bylo zajímavé sledovat jak jezdec s pekáčem opouští sníh a s nezmenšenou rychlostí pokračuje po trávě a okolo něj stříká voda. Však také byli brzo všichni mokří. Nejvíc Ted a spol., kteří jezdili jen po kombinéze jako lachtani.

Po hodině řádění se šli vodníci sušit a zbytek šel okružní cestou zjistit, jak to vypadá na sjezdovce. Zde byly podle očekávání jen zbytky sněhu, takže by ani nemělo smysl sem s pekáči chodit.

Když už tedy nebyl sníh, bylo aspoň krásné počasí. Průzkumníci se hned v pondělí vydali na celodenní túru na Klíč, což je třetí nejvyšší hora Lužických hor po Luži a Jedlové. Klíč se jmenuje proto, že je nepřehlédnutelnou součástí vstupní brány Lužických hor.

První zastávkou byla Jelení skála. Cestou ale nejdříve navštívili jeden z mnoha bunkrů. Zejména Ted byl ve svém živlu a bojoval s nepřítelem, zatímco Jeník promýšlel dobývací strategii.

“Stačil by jeden granát do střílny a bylo by to,” tvrdí zkušeně.

Pak vylezli na Jelení skálu. Zde byl krásný výhled, sluníčko hřálo, zkrátka blížící se jaro už bylo znát. V takových podmínkách vytráví, a tak je čas na svačinku. Nechybí ani vrcholová fotografie.

Čas ale běží a Průzkumníci pokračují dál lesem, až přicházejí k silnici do míst nazvaných Nová Huť. To by nebylo příliš zajímavé, kdyby se zde nepásli koně a ve vedlejší ohradě neběhali vepříci různých barev a velikostí. O koně byl zájem velký, ale i prasátka se těšila velké přízni. Někteří se k nim dokonce vloudili do ohrady. Zajímavé bylo, že ohrada byla spíš symbolická, a tak co chvíli se některý čiperný vepřík vydal ven na obchůzku až k frekventované silnici. A nebyli to vepříci jen tak obyčejní. Podle toho, jak vypadali, to byli to asi nějací kříženci s divočákem, takže projíždějící řidiči se asi dost divili.

Kůň je zvíře trpělivé, ale když se kolem něj nahrne tolik povykujících dětí, není divu, že je trochu nervózní.

“Lucko,” povídá najednou poněkud pobledlý Gagarin. “On mi stojí na noze.”

Lucie už nějaké zkušenosti s koněm má, a tak se jí povedlo koně trochu popostrčit a Gagarina vyprostit. Naštěstí to nebylo tak zlé, kůň mu asi jen přišlápl botu.

Průzkumníci opět pokračovali lesem, občas se brodili sněhem, někteří (a stále ti samí) šlápli do bahna (nebudeme Teda, Gagarina a Janičku jmenovat).

Konečně po dlouhém putování přerušeném přestávkou na oběd dorazili až na úpatí hory Klíč. Přestože je Klíč o zhruba 20 metrů nižší než Jedlová, budí větší respekt jednak svým špičatým tvarem a hlavně pak převýšením s jakým ční nad okolním terénem.

Závěrečné metry výstupu navíc ztížené o zmrzlý sníh byly opravdu vyčerpávající, takže se nahoře zdálo, jakoby kyslíku ubylo. Odměnou jim byl překrásný rozhled po celých Lužických horách a širém okolí. Na východním obzoru se tyčil Ještěd a na jihu byl patrný Bezděz.

Pak už následoval sestup do Svoru, limonáda a odjezd vlakem do Jedlové.

I následující den se šli Průzkumníci projít, ale tentokrát kratší trasu k Jedlovským rybníkům. Tam byl ještě překvapivě silný led. Ovšem Kačka na to doplatila. Neprobořila se však do vody, jak by se dalo očekávat, ale na okraji rybníka do bahna, což bylo snad ještě nepříjemnější.

Odpoledne se vydali za posledními zbytky sněhu pod Ranč vyzbrojeni pekáči a dokonce i jedněmi krátkými lyžemi, které Aleš s Jeníkem našli ve sklepě. Mnozí tedy mohou tvrdit, že na Tolštejně lyžovali, dá-li se to tak nazvat.

Středa už je tradičně zasvěcena výstupu na Jedlovou spojeným s dobrým obědem ve zdejší hospůdce. Ani letos tomu nebylo jinak. Protože nebyl sníh, vraceli se Průzkumníci zpátky přímo po sjezdovce. Slon cestu zpestřil zorganizováním sjezdového závodu. Každý si vzal dva klacky jako hůlky, běžel s nimi dolů z kopce a v cíli projevoval velkou radost.

Den byl zakončen v Jiřetíně, kde někteří utratili celé svoje kapesné od rodičů za neuvěřitelné nesmysly.

Ve čtvrtek se zkazilo počasí. Teplota klesla k nule, zvedl se vítr a okolí zahalila mlha. Průzkumníci se odpoledne vydali na Hornickou naučnou stezku, kde se toho sice hodně dověděli, ale moc toho neviděli, protože veškeré pozůstatky po hornické činnosti byly buď zasypány, nebo zamčeny. Na průzkum podzemních prostor je tento předjarní čas nevhodný, protože zde zimují chránění netopýři.

V pátek se počasí příliš nezměnilo, jen stoupla vlhkost, takže Marianovi přestalo startovat auto. To už je asi tolštejnskou tradicí, že v pátek je nejhorší počasí z celého týdne. Dopoledne tedy proběhl turnaj v piškvorkách a odpoledne se vydali na tradiční zakončení týdne, na zmrzlinový pohár do Slovanu.

A v sobotu už zbylo jen sbalit, uklidit a vyrazit k domovu. Marian usušil rozdělovač, nastartoval a nic tedy nebránilo návratu. Tak zase za rok, tentokrát už 2. - 8. února 2003, takže snad zase s lyžemi.