Existuje videozáznam z této akce [Český kras]

Na dny 7. až 9. června 2002 připravila Lucie výpravu do Českého krasu. Dokonce vyjednala oficiální povolení k přespání uvnitř chráněné krajinné oblasti. Všechno tedy bylo připraveno, jen to počasí se ne a ne umoudřit. Předpověď počasí není příliš optimistická, i když jakous takous naději dává. Ještě během pátku se vedoucí přes internet domlouvají, jestli se pojede. Lucie, sledující v Praze v práci, jak venku více méně celý den prší, nechápe optimismus většiny ostatních vedoucích podpořený zejména tím, že v Kolíně okolo poledne vysvitlo sluníčko a svítilo i hřálo až do večera.

Ve 14:35 se na nádraží scházejí účastníci zájezdu a podle očekávání je dost odpadlíků. Pod dojmem předchozích deštivých dnů rodiče nechtějí děti pustit ven, obzvlášť ne ty, které jsou po nemoci. A tak se na nádraží objevují pouze čtyři stateční - Lucka, Krtek, Myšák a Lenka. Posuďte sami, jestli ze strany rodičů šlo o statečnost nebo snahu se dětí zbavit. Z vedoucích tu byli Kačka, Šéďa, Honza a Aleš.

Odjezd byl celkem optimistický. Sluníčko hřálo, vlaky jezdily na čas a cesta do Prahy v nové patrové soupravě byla docela příjemná a odpovídala století, ve kterém se právě nacházíme. Ovšem nad Prahou se stahují mraky a objevují se první kapky deště. Nálada je všelijaká a zlepšuje ji pouze komická vložka při vystupování cestujících v Praze, která se v těchto vlacích odehrává s železnou pravidelností. V horním patře, kde Průzkumníci jeli, je snížený strop. V důsledku toho platí, že pokud cestující sedící u okna vstane, aniž by současně sehnul hlavu, bací se do hlavy o polici na zavazadla. Je zajímavé sledovat, jak se postižení snaží zachovávat ledový klid a tváří se, jakoby se nic nestalo. Uvnitř však zuří.

V Praze na Masarykově nádraží už čeká Lucie oblečená neoblečená, tedy přesněji řečeno vybavená napůl do přírody, napůl do kanceláře. Boty a batoh turistické, bunda zimní, kalhoty do práce. Prý proto, aby udělala čáru přes rozpočet zvědavým kolegům z práce, kteří chtěli vidět, jak vypadá, když jde na noc do lesa.

Průzkumníci se přesunují za drobného deště na hlavní nádraží a občerstvují se u stánků v hale u pokladen. Honza je už z Kolína mírně nervózní, že ztrácí přehled o stavu utkání na mistrovství světa ve fotbale, a tak bloumá po hale a hledá, kde by se něco dozvěděl.

“Tady mají houby informace,” stěžuje si později. “Vůbec nevědí, jak hrála Argentina.”
“To sis splet kancelář,” konstatuje Šéďa. “Tady ti spíš řeknou, kdy to do Argentiny jede.”

Průzkumníci nastupují do rychlíku, který je odváží do Berouna. Déšť sice ustal, ale těžké mraky nevěstí nic dobrého. V Berouně Lucie telefonuje panu magistrovi ze správy CHKO Český kras, aby se domluvila, kde jim předá úřední listinu s razítkem a povolením k táboření v CHKO. Dozvídá se, že pan magistr právě jede autem z Prahy a že jim dokument předá cestou. Průzkumníci se tedy vydávají do lomu Kobyla u Koněprus, kde mají přečkat první noc. Cestou dělají oddílové značky pro Slona a Káťu s Bárou, kteří měli přijet o 2 hodiny později.

Asi 3 km za Berounem u lomu Kosov začalo pršet a aby byla situace ještě zapeklitější, ztratila se jim zelená značka, po které měli dojít do Koněprus. Lucie se konečně odhodlala obětovat mapu a vytáhla ji na déšť, aby zjistili, kde vlastně jsou. Dozvěděli se, že zatímco obešli lom, cesta, po které měli jít, sešla do údolí k Suchomastskému rybníku. Znamenalo to sejít lesíkem do údolí. Honza se tedy vydal do lesa najít nějakou stezku. Za ním se do lesního porostu vnořili ostatní. Už po několika metrech začalo být jasné, že to nebude žádná legrace. Listnaté stromy obrostlé hustým křovím na prudké stráni s jílovitou, tedy silně kluzkou půdou, spolu s lijákem vytvořily dokonalou iluzi deštného pralesa, kterým se prodíralo 9 postav s batohy. Pomalu sestupují, či spíše sjíždějí po svahu do koryt vymletých dešťovou vodou. Lucka je každou chvíli na zemi, protože se svým zavazadlem, kterému se dá říkat batoh jen při notné dávce fantazie, stěží drží rovnováhu. Kdyby rodiče tušili, kudy děti svoje zavazadla ponesou, snad by jim zabalili trochu lépe (nebo spíš by je asi nechali doma). Kačka posílá Lenku, aby Lucce pomohla. Šéďa má co dělat, aby udržel rovnováhu, za ním na stráni balancuje Kačka. Ostatní jsou někde vpředu. Kačka sjíždí ze stráně, mává rukama a Šéďa, který právě na chvíli rovnováhu získal, se ji instinktivně snaží zachytit.

“Dobrý, jsem v pohodě,” odmítá pomoc Kačka, ale jen to dořekla, ujely jí nohy a už ležela na zemi.

Všichni okolo se smějí, ale není to škodolibost, to je prostě situační humor jako vystřižený z němé grotesky. Kačka se zvedá a vzápětí zase leží na zemi.

“Blonďák by z nás měl radost,” konstatuje Šéďa a má na mysli Blonďákovu zálibu v různých neschůdných nábližkách.

Když už Průzkumníci nevěděli kudy dál, dostali se do otevřenějšího jehličnatého lesa a do situace se vložila technika 21. století. Lucii zazvonil mobil a pan magistr se ptal, kde jsou. Když mu vylíčila, že uprostřed hlubokého lesa, docela se bavil. Dohodli se, že mu zavolají, až se dostanou na nějakou silnici.

Jehličnatým lesem vede dolů stezka a za chvíli se už Průzkumníci ocitají u Suchomastského rybníka na cestě označené zelenou značkou, která se jim asi tak před hodinou ztratila. Na hrázi cesta ústí na silnici, stojí tu několik aut, jedno z nich je pikap a od něj přichází celkem sympatický chlapík, který jde přímo k Lucii a říká:

“Vy musíte být určitě Lucie Jarolímková.”

Poznal to snadno, protože Lucie cestou kolem rybníka nezavřela pusu a komentovala zážitky uplynulé i budoucí. Průzkumníci dostávají úřední povolení za to, že na místě posbírají odpadky, a nabídku k odvozu zavazadel do lomu. Pan správce nakládá dětem batohy a bere s sebou Honzu a Aleše, aby připravili nocleh.

“Pěšky se tam dostanete až za tmy,” tvrdí správce.

Zřejmě tak usuzuje podle toho, že za uplynulé dvě hodiny překonali vzdálenost asi 4 km.

“Až za tmy? Nesmysl, vždyť už je to kousek,” odporuje Lucie, když auto odjelo.

A právem, protože jim chyběly zhruba 3 km a bylo okolo sedmé hodiny a čekala je cesta po silnici. Slon s Káťou a Bárou mezitím přijeli do Berouna a na cestě byl ještě jeden pozvaný host, Prcek z Poutníků. Lucie posílá Slonovi SMS zprávu, aby nebrali ohled na značky a šli do Koněprus po silnici.

Po hodině cesty v dešti dorazili Průzkumníci na okraj lomu Kobyla, přesněji řečeno do přístupové štoly, kterou teď vede turistická cesta. Za daných podmínek nebylo lepší místo k přespání. Honza s Alešem na vchod zavěsili igelitovou plachtu, aby štolou netáhlo.

Zanedlouho se objevil Prcek a Slon se mobilem dožadoval informací k nalezení lomu. Brzo dorazil i on s Káťou a Bárou, a tak byli všichni pohromadě.

“V tunelu jsem ještě nespal,” hodnotí Slon místo k noclehu. “Ještě že tu nejsou koleje.”

Noc proběhla klidně, dokonce i Krtek vydržel v klidu až do osmi hodin, jen do igelitu vytrvale bubnoval déšť, který neustal ani ráno. Průzkumníci sebrali v okolí pár odpadků, zabalili se a vyrazili do Koněpruských jeskyň. Lucie spekuluje, kolik je bude stát vstupné, protože telefonický rozhovor s nějakým pánem odtud byl poměrně krátký:

“Dáváte nějaké slevy pro skupiny?”
“Ne.”
“Ale my jsme příspěvková nevýdělečná organizace.”
“Ne!”

Slon ji uklidňuje, že v pokladně bude třeba nějaká paní.

“Když jsem nepochodila u pána, tak u paní těžko,” odhaduje Lucie svoje šance.

V pokladně je paní, možná slečna, takže do akce vyráží Slon a ohání se tím, že je učitel. Celkem se mu daří, najednou jsou téměř všichni děti nebo studenti. Navíc přestává pršet, takže nálada stoupá.

Po prohlídce krápníkových jeskyní a místních kiosků s občerstvením se vydávají na cestu do Srbska. Už neprší, takže cesta je veselejší, i když ji znepříjemňuje všudypřítomné kluzké bláto. Krtek a Lucka mají jako výbavu do mokra holínky. Co to s nimi udělá, se ukáže časem. Zatím vesele procházejí loužemi a ostatním se smějí.

Před druhou hodinou odpoledne se Průzkumníci dostali do Srbska. Procházejí okolo hospody, která má rázem Honzovy sympatie. Na tabuli, kam se obvykle píše nabídka dne, je napsán aktuální stav zápasu mistrovství světa ve fotbale. Honza je nadšen, konečně nějaké informace.

Vzhledem k tomu, že i když nepršelo, bylo počasí nejisté a nikdo netušil, jestli místo jejich dalšího noclehu nebude jedna velká louže, rozhodli se vedoucí, že se půjde na Malou Ameriku hned teď (původně byla v plánu na neděli) a pak do Karlštejna na vlak.

Při průchodu Srbskem se Šéďovi, Kátě a Slonovi podařilo zabloudit, protože se opozdili a zatímco diskutovali nad opravovaným hotelem, pak velkou cedulí Zimmer frei a nakonec havarovaným autem v příkopu, nevšimli si, že žlutá turistická značka nenápadně odbočila mezi ploty (zrovna u té nešťastné cedule). Museli se tedy vrátit a zastihli ostatní na kraji lesa za Srbskem při opožděném obědě. V nohách už mají asi 11 km, takže si rádi sednou.

“Tak Krtku, co holinky? Kolik puchejřů?” vyzvídá Slon na Krtkovi.
“Na holinkách žádný,” nechápe Krtek, o čem je řeč.

Protože chvíli neposedí a probíhá potokem na druhý břeh a zpět, asi mu turistika v holínkách opravdu nevadí.

Po naplnění žaludků se Průzkumníci vydávají na další cestu. Procházejí okolo rybníčku s kachnami a okolo Kubrychtovy boudy do prudkého kopce do hlubokých lesů karlštejnských. Potkávají skupinu jezdců na koních. Při vyhýbání se první kůň zastavuje a nechce se hnout z místa. Naštěstí Káťa ví, kde má kůň brzdu a po několika pokusech se jí daří jej uvést opět do chodu.

Lucie hledá správnou odbočku na Ameriku a trochu ji mate, že se tu od její poslední návštěvy objevilo nové turistické značení, o kterém neví, kam vede. Na jedné křižovatce před Amerikou říká:

“Tady si nikdy nepamatuju, jestli rovně nebo doprava. Jedna cesta je kratší a druhá oklikou, ale dojde se tam taky.”

Vybrala cestu vpravo a vyrazili. Samozřejmě to byla ta oklikou. Po necelém kilometru vyšli z lesa a ukázalo se, že žlutá značka vede přímo přes Malou Ameriku. Vracejí se tedy po ní. Do cesty se jim staví velká louže.

“To dá rozum, Amerika je přece za Velikou louží,” konstatuje Šéďa.

Zatímco ostatní louži raději obešli, Lucka a Krtek jí hrdě přebrodili. A už tu byl hluboký zatopený lom zvaný Malá Amerika. Zatímco si všichni prohlížejí lom z výšky od řetězového zábradlí, Prcek se spouští po svahu dolů. Neviděl tam ale nic, protože břeh byl zarostlý.

Lucie s Šéďou zkoumají vlaky do Kolína. Vybrali vlak v 17:44 z Karlštejna. Pak se nějakou dobu diskutovalo, jestli se ten vlak dá stihnout. Když Šéďa debatu ukončil, že nejlepší bude se dát na cestu a uvidí se, místo toho, aby vyrazili, začal Lucie dlouze diskutovat s Kačkou o tom, kolika barvami má batikovat tričko, aby jí vyšlo taky tak hezké, jako má Kačka. To už Šéďa nevydržel a prohlásil, že nechápe, proč se už nejde, když se předtím dohadovali, jestli se ten vlak dá stihnout. Lucie na to řekla:

“Vždyť jsi říkal, že prostě půjdem a uvidíme, kdy dojdem.”

Na takovou logiku se těžko reaguje.

Cesta do Karlštejna už vedla jen z kopce, takže dlouho netrvalo a byli na nádraží. Ve vlaku Lucie zavolala rodičům dětí, jestli si je budou chtít předčasně vyzvednout. Kupodivu chtěli a ani se moc nedivili, že výprava skončila dříve, protože v Kolíně na rozdíl od Českého krasu pršelo v sobotu v jednom kuse od rána až do večera.

Nakonec se všichni shodli, že to stálo za to, i když počasí moc nepřálo, protože kolikrát se dostanete do deštného pralesa nebo vyspíte v tunelu?