Druhý víkend v říjnu (tentokrát 16. a 17. 10. 2004) se jako obvykle pořádalo vypouštění Vavřineckého rybníka. Po sobotním závodu se v neděli vodáci mohli projet 16 kilometrovým úsekem dravé říčky a pro tento rok symbolicky zavřít vodu. Týden předem se dala dohromady skupina nadšenců, kteří se chtěli vydat do divokých vod a znovu si připomenout, co je to pádlo a zmáčené oblečení. Cílem bylo sjet na raftu z průzkumnického tábořiště na tábořiště T. K. Oregon (tímto jim děkujeme za zapůjčení vest a helem). A tak v 8:00 z Kolína vyrážela dvě vozidla. Osazenstvo tvořila posádka raftu ve složení Káťa, Sysel, Aleš, Jeník, Tom a jako morální podpora týmu byla přítomna Kačka, Dudu, Sini a Sláva.

Na nouzovské louce nebylo zrovna vlídné počasí. Sluníčko nikde, zima a ve vodě málem plavaly kry. Staří páni, kteří v táborové jídelně provozovali svůj občerstvovací stánek, moc nevěřili, že se na trasu vydáme. Vody v korytě je spíše podstav oproti normálu. Výhoda je, že to teče pomaleji a nehrozí nebezpečí nějaké kolize ovšem nevýhodou je časté drhnutí o kameny a horší možnost manévrování. První přišlo na řadu nafukování raftu, při kterém jsme se zahřáli na provozní teplotu. Nezbylo než se rychle převléknout do vodáckého a vyrazit. Trochu nás zaráželo, že od rána nejezdí ty klasické davy vodáků. Než jsme vyrazili, projel slovy jeden kus!! První test naší dovednosti v podobě Gabčíkova je zachycen na fotkách. Trochu se musíme sehrávat, protože pádlovat umíme, ale spolu jsme takhle ještě nejeli.

Na trase nás čekalo několik složitějších míst. Mezi klasiku na Vavřiňáku patří podjíždění kmenů 50 centimetrů nad hladinou, brankoviště na Dakotě, kde jsou v cestě kameny a stromy, velké esíčko při cestě do Hryzel. To je nepříjemné, protože loď vyhodí na náběžné kmeny podporující proudění a hrozí protržení gumy na válcích raftu. Ale zvládli jsme ho bez “vystoupení”. Zato na rovince vedoucí k pečeckému táboru jsem se zasekli na kameni a všichni museli z lodi. Zatímco většina byla ve vodě do půli stehen, Sysel sebou plácnul do potoka po hlavě. No, alespoň jeden komplet mokrej, jinak by to nebyl Vavřiňák.

Veselých příhod bylo ještě několik, ale další konkrétní popis cesty vynechám, protože to se musí zkusit. Co mě na letošním sjíždění opravdu zarazilo byla vodácká účast či spíše neúčast. Lze to připisovat chladnému počasí nebo vyspávání po veselé vodácké noci. Jeli jsme poměrně brzy a za celou dobu nepotkali ani jedno vodáka! Pro nás to bylo k nezaplacení, protože jsem si mohli vychutnat vše okolo sebe a neřešit další. Skutečně přepychová byla idyla, když vysvitlo slunce. Pasáže nad Dakotou více připomínaly podzimní Aljašku než Polabí. Nikde ani živáčka, jen zvuky přírody a hukot vody.

Protože akce byla více než úspěšná, příští rok pojede posádka zase a zřejmě přibudou další plavidla. Takže na druhý víkend v říjnu 2005 si můžete začít shánět neopreny.

Hraběcí rady na závěr
Jestliže jste již zkušení vodáci, tuto pasáž klidně přeskočte.

Vřele doporučuji helmu na hlavu. Letos mě zachránila, protože jsem něco rozprávěl otočen dozadu a při narovnání se mi 20 centimetrů před obličejem zjevil mostek na Budech. Byla to pecka, že jsem si ustlal naznak v raftu.

Vesta je také dobrý pomocník a navíc skvěle hřeje, o tom by mohl Sysel vyprávět.

Neopren je pro táborníky stále trochu nadstandard, ale neoprenové kalhoty podstatně zvýší komfort a tepelnou pohodu jízdy. Neoprenové ponožky zase zajistí, že vaše palce na nohou nebudou mít všechny barvy duhy.

Jedno pádlo navíc v lodi uvezete a máte jistotu, že při nečekané události jakou ztráta pádla bezesporu je, máte po čem sáhnout.

Nezapomeňte předvídat a do cíle si doručte servisní vůz se suchým oblečením a teplým čajem nebo jiným posilňujícím nápojem.

Vavřiňák je klasifikován jako WW II. s několika místy WW III. a kaskádou WW V. v Toušicích, z šestistupňové mezinárodní stupnice.