Říká se, že na svět je nejhezčí pohled z koňského hřbetu. Já myslím, že z kajaku to také není špatné, zvláště když jste na každoročním tradičním vypouštění Vavřineckého potoka. Akce se konala o víkendu 15. a 16. října a pro většinu vodáků znamenala zamykání vody po sezóně.

Po sobotní klubové výpravě jsme do těch končin v neděli vyrazili na Podzimní Sjezd Dakotou a Vlčím Dolem, jak je to oficiálně prezentováno. Vlastně to znamená, že si vodáci po sobotním závodu a večerním flámu dají ještě jednou porci kilometrů. Na vodě se najde místo i pro naší grupu tvořící Skysla, Mejlu, Ještěra a mě. První dva jmenovaní byli výrazná posila našeho týmu. Škoda, že Buggy chyběl s ním je taky sranda.

V devět na louce pod Vavřincem. Tak zněla instrukce na předání vodáckého materiálu od nejmenované vodácké kanceláře. Co se týče vybavení, pro letošek jsme si půjčili vše od helem po ponožky, takže to pro nás znamenalo nebývalý komfort. Kajaky jsme měli dva na střídání dvojice a pro lepší logistické zajištění.

Já s Ještěrem navlečeni v neoprenech se vydáváme k potoku, abychom okusili první metry. Pod rybníkem lezeme do lodí. Před prvním záběrem je nejlepší to šimravé napětí, protože jsme na tom čtyři roky neseděli. Pak už není co řešit, pak už se musí pádlovat, i kdybyste nechtěli. Jako první testík je před námi ocelová lávka ve Vavřinci. Na lodi, vlastně na ničem, jsme tudy nikdy nejeli. Pod Vavřincem potok docela meandruje (kroutí se), není tu moc velkých kamenů a stupňů jako na Budech. Našim cílem je sjet úsek k nám na tábořiště. Naše kajaky typu Bert jsou v pohodě, takže si to začínáme užívat. Po dvaceti minutách jsme u Stopařů. Jejich jez je první sešup. Dáváme pauzičku a hovoříme s Kadajčou, Béčkem a Morčetem. Na naše tábořiště to teče o něco rychleji, koryto je užší a více narovnané. Během deseti minut vidíme ceduli označující stánek Starých Pánů. Jsme „doma“, vítají nás známé tváře. Hnedka si necháváme nalít polévku.

Mejla se Skyslem jsou už řádně natěšení, tak ve srubu shazujeme neopren. I když jsme se nekoupali, ty obleky jsou řádně mokré, což oba chlapci nelibě nesou. Přece jen navlékat si na sebe něco úplně vlhkého a slizkého není zrovna příjemná záležitost. Do doby než si neopreny ohřáli vlastním teplem, vydávali netábornické zvuky značící odpor. No, podobná zkušenost nás čeká na posledním úseku, při dalším převlékání.

Skyslo a Mejla vyráží zkušeně. Pojedou na oregonské tábořiště, kde je vyzvedneme okolo poledne. Když se chce člověk kochat, cesta po vodě je rychlá asi 1km za 10 minut. S Ještěrem máme čas na prohlídku brankoviště na Budech. Tady jsme objevili lehčí handicap nedělního sjezdu. Vody je méně a kameny jsou těsně pod hladinou. Projelo tudy pár „odborníků“ či „takyvodáků“. Škoda, že nebyla po ruce kamera, tak jsme alespoň vybrali místa, kudy to střihneme mi. Skyslo s Mejlou jsou rychlí, tak je chceme chytit alespoň u Hryzel. I tam nám proklouzli, ale zato tu byla jiná podívaná. Jez z klád tady tvoří metrový kolmý skok. Uprostřed toku je postaven skluz, na který se některé lodě nevejdou. Jeden megamastervodák skočil jez a začal si pohrávat ve válci. Různě si naklápěl kajak a v jeden moment měl to rodeo vzhůru nohama. Z vody mu koukala jen hlava a pádlo. V tu chvíli to byla groteska největší, protože přijela jiná loď a použila ho jako svůj skluz. Normálně ho přejela. Ta hlavička nad hladinou nechápavě a vyčítavě halekala: „Nejezděte po mě!?“. Po této příhodě jsme pospíchali na místo srazu, kde už netrpělivě poskakovali kluci. Oba okusili teplotu vody takříkajíc na živo a polední sluníčko ne a ne zahřát. S myšlenkou jak polezem do oblečení úplně nažmach jsme vyrazili zpět na tábořiště Průzkumníku. Tady návštěvníků začalo ubývat.

Cesta z našeho Gabčíkova na oregonské Nagmaros proběhla hladce. Jen Ještěr si chtěl jedno místo profesorsky sjet pozadu, když tu kámen a šup, už měl čochtana. Kupodivu i šlajsnu v zatáčce nad pečeckým táborem jsme dali náramně. Kesťa, který tam postával na nás ani nechtěl plejtvat kilobajty svého foťáku. Od Oregonů nás kluci vyzvedli s tím, že hnedka pojedeme vrátit lodě do Toušic a omrkneme kaskádu – prubířský kámen vodáckého umění. Bohužel, nebyl tam v tu chvíli vodák, který by měl odvahu to sjet. Své diváky si našla alespoň obrovská kláda olše, která bez zaváhání tu pětkovou vodu projela, jen dole jí trochu přidržel válec.

Vidím to tak, že příští léto si půjčíme kajaky, naučíme se dokonale eskymovat a projíždět branky a na příštím Vavřiňáku vlétneme hned do hlavního závodu. Nebo, ne?