Kolínské gymnázium pořádá pravidelně lyžařské zájezdy do Alp. Není náhodou, že na tyto akce jezdí čím dál tím více Průzkumníků. Tentokrát jsem neodolal nabídce a přidal se také. Dalším nováčkem byl Starosta a jinak zde byli již ostřílení lyžaři jako Máček se synem, Slon, Tom, Ještěr a Mejla, který sice není Průzkumník, ale Oregon, nicméně jsme jej již adoptovali, protože jeho manželka je Průzkumnice.

Původně jsme měli jet do Švýcarska, ovšem tam, světe div se, nenapadl včas sníh, a tak jsme byli velmi rádi za nabídku cestovní kanceláře změnit cíl za rakouský Gröbming nedaleko Schladmingu. I organizačně to bylo jednodušší, protože nám stačily eura (Švýcarsko má svoji měnu).

Na cestu jsme se vydali v pondělí večer pohodlným autobusem a brzy ráno jsme byli na místě. Ubytování bylo v sympatickém penzionu, který nedávno zakoupila právě ona cestovní kancelář. V autobuse s námi jela také kuchařka a zásoby jídla, takže to byl vlastně takový malý zimní tábor. Určitou zajímavostí bylo topení, které bylo téměř stále studené a nedalo se na něm nic usušit, a přesto bylo teplo. Ani Slon nedokázal tuto anomálii uspokojivě vysvětlit.

S předsezónní slevou nás pětidenní skipas vyšel na 130 euro. Za to jsme mohli jezdit na kterékoli sjezdovce od Schladmingu až po Bischofshofen a jeho okolí. Reklamní materiály označují tuto oblast jako největší lyžařský ráj Rakouska a asi na tom něco bude. Souhrnná délka sjezdovek je okolo 800 km. Oblastí projíždí skibus, nicméně teď před sezónou ještě nejezdí. To nám ale nevadí, my máme autobus vlastní.

Hned v úterý po příjezdu jsme se vydali do Schladmingu, nad kterým se tyčí 1894 metrů vysoká hora Planai. Máme informace, že do skipasu je zabudován čip, který se čte bezkontaktně, takže jej stačí mít v zapnuté kapse bundy. Informace byla správná, jenom už neupřesnila, v které kapse je potřeba skipas mít. Samozřejmě, čidlo je vlevo, zatímco já mám skipas v pravé kapse. Nicméně paní, která kontroluje průchod, mě na tuto skutečnost upozorňuje s úsměvem, takováhle jelita tu mají zřejmě denně, takže jsou zvyklí. Navíc není kam spěchat, lidí je tu málo, takže se nikdo nenervuje. Nastupujeme do kabiny lanovky, lyže se zasouvají do držáků na boku kabinky. Hole mi obsluha dává zpět do ruky, ty se berou dovnitř, mohly by vypadnout. Tímto jsem si vybral nováčkovské trapasy a už nic nebrání tomu, aby se ze mě stal alpský lyžařský vlk.

Máček s Koláčem jezdí spolu, pro jistotu jsou vybaveni vysílačkami, kdyby se navzájem ztratili. Ještěr jezdil na snowboardu a my ostatní jsme jezdili pohromadě.

Hned první den jsme projezdili většinu zdejších sjezdovek, což není vůbec nic snadného, protože jich je hodně a navíc jsou čtyři sousední střediska propojena lanovkami, takže když se vám tady nelíbí, prostě se seberete a jedete si jinam. Mejla to tady zná, protože pravidelně jezdí do nedaleké chalupy, takže nás vede. Tolik kilometrů za den jsem ještě nenajezdil. I Slon se večer sotva hýbe.

Smůlu si hned první den vybírá Ještěr jezdící na snowboardu. Na jedné lanovce mu vypadl řemen z vázání, takže mu nedrží jedna bota. S tím se jezdit nedá, a tak musel koupit nový za nekřesťanských 25 euro. Jako na potvoru odpoledne pak ztracený řemen našel.

V této oblasti najdete jen minimum klasických lyžařských vleků. Není se co divit, protože jet dva až tři kilometry na kotvě unaví možná ještě víc než jízda z kopce. Obvykle z údolí vede kabinová lanovka a u sjezdovek pak jsou různé dvou až osmisedačkové lanovky. Některé mají dokonce pohyblivý pás, na který s lyžemi najedete a on vás odveze až na místo, kde počkáte na sedačku. Mě se ale jednou stalo, že se mi asi nalepil na lyže sníh, takže jsem na koberci nezastavil, ale přejel ho vysokým tempem a jen tak tak jsem zastavil na nástupní hraně. Obsluha vleku jen vyděšeně zírala. Tohle asi ten nešťastník ještě neviděl.

Takovou zajímavostí je zde úsek s automatickým měřením rychlosti lyžaře. Zatímco já jsem mírně překročil 60 km/h, Slon se dostal přes 85 km/h.

Ve středu jsme se na Mejlovo doporučení vydali do Pichlu. Jedinou vadou na kráse bylo počasí, protože byla mlha, takže nebylo nikam vidět. Jinak ale zdejší sjezdovky se nám líbily ještě více a útulná hospůdka s Gulaschesuppe a spoustou dalších lahůdek neměla chybu. Sjezdovky jsou téměř liduprázdné, až je nám to divné, ale sezóna zkrátka ještě nezačala. Trochu nám tu vadí sněžná děla, která chrlí umělý sníh na sjezdovku a průjezd touto ledovou tříští není vůbec nic příjemného. Smůlu si tentokrát vybral Tom, který zlomil hůlku. Naštěstí Slon má s sebou ještě jedny lyže i s hůlkami.

Ve čtvrtek vyrážíme do Flachau, což má být vyhlášený sjezdařský areál. Toto městečko je známé především jako rodiště skvělého rakouského sjezdaře Hermanna Maiera. Však si ho tady také považují, má zde hned několik dřevěných soch. Tento den je z celého týdne nejkrásnější. Svítí sluníčko, všude, kam oko dohlédne, se tyčí zubaté vrcholky Alp. Lidí opět minimum, skutečný sjezdařský ráj.

Nicméně ne všichni si tuto krásnou scenérii vychutnávají. Tom poněkud nezvládl předešlý večer a teď mu není moc do lyžování. Po prvním výjezdu lanovkou ohlásil kyslíkovou přestávku. Necháváme ho tedy odpočinout u zdejší hospůdky a jedeme dolů. Trochu bloudíme, a tak se náhle ocitáme na prudké, ale skvěle upravené sjezdovce s ochrannými sítěmi po stranách. Po dojezdu k lanovce zjišťujeme, že jsme právě sjeli sjezdovku FIS, kde se jezdí světový pohár. Pravda, Hermann by se nám asi vysmál, ale pocit jsme měli dobrý.

Tom se mezitím jakž takž zmátořil, takže se vydáváme na průzkum zdejších sjezdovek. Nejvíce se nám zalíbila jedna na bočním svahu. Měřila skoro 4 km, převýšení 892 m a opět téměř žádní lyžaři. Zkoušíme ještě vedlejší sjezdovku, nad kterou se vznáší lanovka Flying Mozart (tedy Létající Mozart). Nicméně ani vážná hudba z reproduktoru kabinky č. 16 neuklidnila Tomův žaludek…

K obědu si dáváme opět gulášovku ve zdejší hospodě a odpoledne věnujeme naší oblíbené sjezdovce, kde si připadáme opravdu jak v pohádce. Tom si místo jídla dává prodloužený polední klid.

Problém má opět Ještěr. Při pádu si rozsekl kořen nosu o lyžařské brýle.

Den zakončujeme společným fotografováním s Hermannem Maierem v nadživotní velikosti. Bez toho přece nemůžeme odjet.

V pátek jedeme opět do Flachau, jenže počasí se radikálně mění. Padá sníh, terén je těžký a ani vyspělá technika s tím nic nesvede. Kvůli větru jezdí pouze lanovky v lesních partiích, takže k naší oblíbené sjezdovce se nedostaneme. V poledne rádi zapadneme do hospody na gulášovku. Tento nápad má více lidí. Venku chumelí a vevnitř je plno. Slon s Tomem ještě lyžují - Slonovi ještě pořádně nevyhládlo a Tom má lyžařské manko z minulého dne. Chvíli jim držíme místo, ale kluci pořád nejdou. Přichází ke mně jakási slečna a říká něco německy. Odpovídám, že německy nerozumím. Opakuje svoji žádost anglicky. To už jsem rozuměl, že se ptá, jestli je tu místo. Anglicky odpovídám, že ano, a slečna jde sdělit tu radostnou novinu partě několika lidí, od kterých se jí dostává velké pochvaly. Česky. Ano, je to tak. Čechů je tady opravdu hodně. Pomalu tolik, jako Němců v Krkonoších.

S Mejlou a Starostou vyrážíme opět na svah, ale v těžkém hlubokém sněhu nás bolí nohy a nebaví nás to. Jedeme tedy dolů. Při této poslední jízdě Starosta v hlubokém sněhu upadl a utrhl si popruh u svého cestovního baťůžku.

V autobuse nacházíme také Máčka a Koláče, kteří už to také vzdali. Po krátké pauze se vydáváme do městečka na obchůzku. Počasí je mizerné, zatímco nahoře sněží, tak zde prší. Ale i tak je městečko sice malé, ale pěkné. Kupujeme pohledy na památku a kluci svým dětem něco pod stromeček. Starosta kupuje zcela stylově rolbu pro syna, Mejla pojízdnou myš pro dceru.

Slon a Tom dorazili do hospody chvíli potom, co jsme odjeli. Našli si místo u dalších lyžařů z našeho zájezdu. Odpoledne pak jezdili ještě s Míšou - skautkou z Hlubokého Dolu.

V sobotu vypukla sněhová kalamita. Náš autobus při otáčení zapadl a než ho vytáhli, bylo 10 hodin. Odjíždíme do Pichlu. Zde v podjezdu pod železniční tratí jsme uvázli opět. Řidiči sjíždějí do dolíku a nasazují řetězy. Když jsme se konečně dostali na parkoviště, dozvídáme se, že horní lanovka kvůli větru nejezdí. Vracíme se do Schladmingu.

Přibrali jsme Míšu do party a vyrážíme nahoru. Už od včerejšího večera Míša tvrdí, že dnes bude svítit slunce. Začínám chápat, proč se ve středověku za špatnou předpověď počasí upalovalo na hranici. Jenže, světe div se, nahoře se začíná trhat obloha a občas skrz mraky slunce nesměle vykoukne.

Je znát, že už toho máme všichni docela dost. Sníh je těžký a mokrý a v prudších svazích se dělají tak velké boule, že mi to připomíná dávné doby v Krkonoších, kdy příjezd rolby na sjezdovku byl důvod k oslavě. Slon jezdí dost agresivně a občas padá, ale nic si z toho nedělá. I Tomovi se zadařil parádní kotrmelec.

“Kdo aspoň jednou neupadl, ten jakoby tu nebyl,” prohlašuje Slon.

Netrvá dlouho a dochází i na mě. V hlubokém sněhu se mi zařízla lyže a házím parádního tygra (pro nelyžaře - letím po hubě vpřed).

Nejsme však zdaleka sami. Za jízdy na lanovce pozorujeme přímo pod námi jednoho snowboardistu provozujícího volný styl mimo sjezdovku přímo pod lanovkou. Zakopl o bouli a zahučel hlavou do sněhu až po pás, takže mu koukaly jenom nohy. Opravdu parádní číslo.

Slona dnes nemá ráda jedna sedačková lanovka. Na vstupu do prostoru lanovky jsou jakési závory, které se odklopí ve chvíli, kdy je možné vjet do nástupního prostoru. Jinak jsou zaklopené.

Závory se otevřely, projíždíme do nástupního prostoru. Slon se však trochu opozdil, a tak se stalo, že zavírající se závora ho srazila k zemi. A to se opakovalo ještě dvakrát, když se pokoušel vstát. Následující jízdu si už dal pozor, jenže závora ho odmítla pustit dovnitř, vůbec se neotevřela.

Naše parta se postupně rozpadá. Nejdřív Starosta a Mejla odjeli do hospody a pak dolů. Asi hodinu před koncem to balím i já. Při pádu jsem si trochu natáhl vazy v koleni a v tomhle terénu už mě bolí celý člověk. Zatímco Míša, Tom a Slon se vydávají pokořit černou FIS sjezdovku pro slalom speciál, já si v poklidu vychutnávám poslední sjezd do údolí. Koleno bolí jen při zátěži a neoteklo, takže je to dobré.

Večer uklízíme penzión, odnášíme věci do autobusu a odjíždíme domů. Česká rádia hlásí poplašné zprávy o sněhové kalamitě. Dokonce byla během této noci uzavřena dálnice D1, ale nás se to netýká. Bez problémů projíždíme přes Vysočinu a v neděli ráno jsme v Kolíně.

Takže díky, bylo to skvělé. Pokud se chcete také dostat do lyžařského ráje, pojeďte příště s námi.