Itálie 31. 7. – 8. 8. 2006
Nejprve na objasnění cože to bylo za akci. Někdy v dubnu či květnu jsme seděli a přemýšleli, kam letos vyrazíme o prázdninách. Padl návrh vyrazit na roadtrip do Itálie a zastavit se tam kde je libo. Teda až po zjištění, že Olymp je v Řecku. A tak byl nápad na světě. Složení bylo jasné již na začátku, tedy Aleš, Slon, Dudu, Sini a později se připojil ještě Ještěr. Mnoho večerů jsme debatovali kamže všude chceme, ale žádné větší detaily jsme neřešili. Navíc jsme odjezd naplánovali na následující den po skončení tábora, a tak nezbylo příliš času na promýšlení, tedy těch praktičtějších větších. Tímto jsme se Vám snažili nastínit, že jediné co jsme věděli opravdu dobře, bylo, že jedeme do Itálie, do té šikmé země tam na jihu, která se vždycky jednomu z nás zdála rovná.

den 0. – pondělí, 31. 7.
Tímto číslem označme pondělní podvečer, kdy vyrážíme do kolínského Tesca nakoupit nějaké to jídlo, abychom netrpěli hladem. Nakupování je celkem bezproblémové, neb si každý hází do vozíku podle své chuti. Ono to stejně bude nakonec jedno, neb nás celý zájezd budou zasycovat památky a kulturní počiny všech možných i nemožných umělců. V Tescu potkáváme Marka Zalabáka s Majdou, což je pro naše plánování dost podstatné. Ujasňujeme si, kam vlastně chceme.

Odjezd je naplánován na osmou hodinu večerní a s menším zpožděním nám to i vychází. Podle cestovního itineráře vyrážíme směrem na Vídeň. Za volant sedá Aleš. Naším nejbližším přítelem se tak stává vůz Škoda Octavia, kterou Aleš vypůjčil od rodičů.

den 1. – úterý, 1. 8.
V brzkých ranních hodinách překonáváme Rakousko a vstupujeme do cílové země, tedy do Itálie. Pro ty, kteří jedou v tuto chvíli prstem po mapě, vzali jsme to přes Klagenfurt, Villach a italské Udine, odkud jsme pokračovali směrem do Benátek.
Již před Benátkami začíná silně pršet, a tak začátek našeho zájezdu nevypadá příliš pozitivně. V Benátkách se nám nedaří najít levné místo na parkování, neb Benátky jak jistě víte, leží na moři a krom několika málo parkovišť na okraji se dále dostat nelze. Obracíme tedy auto směrem na Boloňu s tím, že v Benátkách zastavíme cestou zpět.

Jsme v Boloni, kterou nemůžeme vynechat, protože v průvodcích a jiných informačních zdrojích stojí, že zde má být nejstarší univerzita v Evropě. Z hledání této starobylé budovy nás rychle vyvedla slečna z informací, kterážto nám prozradila, že původní budova se již ve městě nenachází, ale ostatní budovy univerzity jsou prý všude kolem. A tak nás více než univerzita zaujali šikmé věže, kterých je zde bezpočet. Nenecháváme si ujít návštěvu jedné z nich a to rovnou té nejvyšší ve městě – Torre degli Asinelli – vysoké 98 m s odklonem od svislice o 124 cm. Překonáváme velkého množství schodů s mírným pesimismem v očích, zda nespadnou. Na vrcholu věže se nám naskýtá nádherný výhled na celé město.

Prohlídka věže se koná bez Sini, neb ta, jak jistě všichni víme, nemá výšky příliš v lásce. Uznáváme, že tohle vysoko opravdu bylo a ještě k tomu nakřivo. Sousední věž – Torre Garisendia – 48 m vysoká je nakřivo ještě více, o celých 322 cm a možná i proto je zavřená. V prohlídce města pokračujeme na náměstí Piazza Maggiore, kterému dominuje dóm San Petronio. A první italský problém je hned na světě. Stařičký hlídač si usmyslel, že batohy Aleše a Ještěra jsou akorát tak veliké, aby se do nich lehce skryla nějaká ta teroristická zbraň, a proto musel jeden z nich posečkat venku a tyto zbraně hlídat. Zcela náhodou se následně dostáváme na prohlídku velmi staré a bohaté univerzitní knihovny.

Kultury by pro dnešek stačilo. Je třeba také myslet na žaludek a zmrzlina je jistě to pravé, co si teď žádá. V jedné z mnoha cukráren si dáváme první italskou zmrzlinu, z které jsme všichni uneseni, neb za 2 eura jsme pořídili tři velká otření jakési špachtle, která zde nahrazuje náš kopečkovač.

Podle plánu neplánu, který stejně již naboural déšť v Benátkách, vyrážíme do Florencie. V autě skoro všichni spí, takže Slon, který tou dobou řídí, hlasuje a diskutuje pouze sám se sebou, Dudu a napůl spící Sini, zda by nebylo dobré zatočit tady na Pisu, když je to tak blízko. Za dalších 30 minut se probouzí Aleš s otázkou: „To už je ta Florencie?“ Odpověď: „Ta už byla.“, ho ani moc nevedla z míry a spokojeně usíná s tím, že Pisa je taky dobrá.

Kolem šikmé věže pobíhá velké množství turistů, a protože ani vstupné není příliš lákavé, kupujeme pouze prohlídku Baptisteria a dómu. Řekněme si to upřímně, s cizinci to tady vypadá třikrát hůře než okolo naší Pravčické brány. Ještě procházíme historický střed Pisi s malými obchůdky a vyrážíme k našemu pojízdnému domovu.

V místním Lidlu nakupujeme potřebnou vodu a jedeme hledat nějaké to místo na spaní. V plánu je kemp, který je na mapě. Díky Ještěrovu vrozenému talentu v navigování a sklonu k levé straně, nakonec kemp vpravo nacházíme. První hláškou této akce se tak stává prosté: „Doleva!”. Kemp se nám přijde příliš drahý, ačkoliv teď už víme, že cena okolo 10 eur na hlavu je normální. Na pláži visí červené vlajky, jako že zákaz koupání, a tak slovo dalo slovo a míříme dál na Řím s tím, že cestou někde zastavíme u moře a tam zabivakujeme.

Po noční auto prohlídce několika přístavů, kterou Sini jako většinu nočních akcí autem zaspala, nalézáme pěknou pláž skoro jak na Hradišťku (teda mnohem čistší) a okolo třetí hodiny ranní uléháme ke spánku.

den 2. – středa, 2. 8.
Ještě večer jsme se shodli na tom, že dnešek označíme za den odpočinkový. Ráno si dopřáváme delší spánek, lehkou snídaní a hurá do plavek. Moře je pouhý kousek od našeho ležení, a tak se rázem ocitáme před rozlehlou vodní hladinou. Vrháme se do velkých vln a užíváme slané vody. Teda jak kdo. Během dopoledne se všichni stíháme pěkně spálit, ať máme na co dalších pár dní vzpomínat.

V podvečer vyrážíme do Říma, s tím, že zde najdeme kemp a zítřejší návštěvu hlavního města absolvujeme za pomoci městské hromadné dopravy. Ani jsme nevyjeli a kde se vzali, tu se vzali carabinieri (tedy italská policie). Kontrola dokladu a to je vše. Čekali jsme to horší.

Na okraji Říma se nám podařilo najít obrovský kemp, na náš vkus až příliš luxusní. Aleše musíme přesvědčovat, že když se platí za stan, tak je myšleno za vlastní. Žije totiž v představě, že tam na nás bude čekat nějaký erární. Parkujeme vedle velkého karavanu a staví tedy ten náš. Erární tady jsou, ale v naprosto jiných cenových relací. Sprcha přišla vhod a chvíli po té, co jsme dopili láhev italského vína, uléháme do spacáků.

den 3. – čtvrtek, 3. 8.
Ráno jedeme autobusem do centra. Řidič rocker okamžitě pouští na plné pecky Queeny a obyčejný dopravní prostředek se mění v rockový koncert. Z řidiče se vyklubal pěkný šoumen, který když nerdží volant v ruce, předvádí mohutné taneční kreace. Cesta díky němu utekla docela rychle. Stojíme tedy uprostřed Říma, ani nám nepřišlo, že překračujeme hranice městského státu Vatikán. Hranici tvoří jen taková malá modrá linka. Ocitáme se na Svatopetrském náměstí. To je to náměstí, jak tam jsou vždycky ty davy o Velikonocích.

Vystáli jsme dlouhatánskou frontu, Sini si musí v 35 °C obléknout svetr neb její holá ramena neprošla. Do baziliky Svatého Petra se nepouštějí stroze odění návštěvníci. Ve frontě se v nás utvrzuje záporný postoj k našim západním sousedům – Němcům. Mysleli jsme, že se jako hulváti chovají jen na našich horách, ale oni se tak asi chovají všude.

Překonáváme více jak pět set schodů a stojíme na vrcholu kopule. Pohled na svatopetrské náměstí a Řím je úchvatný. V dálce rozpoznáváme i některé další památky, jako třeba Koloseum. Během cesty ven z chrámu máme ještě čas prohlédnout vnitřek baziliky. Na podlaze zkoumáme podivné čáry, u kterých je vždy nějaké jméno. Později se z průvodce dozvídáme, že jde o rozměry jiných světových chrámů. Italové rádi všechno poměřují a díky tomu, že chrám sv. Petra je největší na světě není nic lepšího než to všem ukázat.

Další zastávkou je Koloseum. Monumentální památku obhlížíme z venku zvenku i zevnitř. Jako parazitům se nám několikrát daří se připojit k nějaké té skupině a chvíli s ní poslouchat výklad. Nejvíce nás asi překvapuje, že pověstný palec, kterým ukazoval císař, zda má být gladiátor zabit či ne, je ve většině filmů používán špatně. Jak to tedy je prý správně? Palec vodorovně znamenal zabít, kdežto pokud byl schován do pěsti, znamenal, schovej zbraň a nech žít. Další veselou zajímavostí bylo zjištění, že jedním z velmi kulturních míst, kde si dávali Římané sraz, a diskutovali zde spolu, byly tehdejší veřejné záchodky.

Co by kamenem dohodil od Kolosea je Palatino, tedy antické „město“ spolu s původním stadionem. Všude kolem obhlížíme pozůstatky antických sloupů, různých staveb a důkazy o antické civilizaci.

V podvečer už máme přepamátkováno, dáváme si tak jako každý den pravou italskou zmrzlinu a vyrážíme hledat autobus číslo 246. V podzemí nás zaráží velmi luxusní souprava metra, která nás veze směrem k našemu kempu. Říkáme si, že jsou Italové holt trochu dál. Druhá souprava na protější koleji nás ovšem vrací do reality. Jsou na tom možná i hůř. Tajně se jdeme osprchovat do kempu, neb jsme ho ráno oficiálně opustili a vyrážíme dále na jih. Vesuv nás volá.

Během noci přejíždíme k Pompejím. Cesta probíhá celkem v pohodě, ovšem hledání místa na nocleh je více než dramatické. Po asi hodinovém bloudění okolím Pompejí, které nás trochu zaskočily neskutečným nepořádkem, se spustila opět šílená průtrž mračen. Pomalu projíždíme městem. Všude se valí voda.

Zajíždíme do jedné tmavší uličky, v domnění, že za ní je něco, co vypadá jako parkoviště. V tom náhle Slon dupe na brzdy se slovy: „Ty vogo, tam je moře!“. A bylo. Nocujeme u benzínky skrouceni v autě. Venku stále prší. Někdy okolo páté přestává a Aleš se Slonem si berou karimatky a jdou spát ven vedle auta.

den 4. – pátek, 4. 8.
Ráno, se probouzíme na parkovišti za benzínovou pumpou. Okolo Aleše a Slona pobíhá chlapík s koštětem a snaží se uklízet. Na radu, kterou jsme dostali od Magdy v Tescu, vyrážíme na obhlídku vykopávek Pompejí hned brzy ráno. Rada to byla nad zlato, okolo jedenácté je zde již neskutečné vedro. Naše představa o tom, že to bude pouze místo, které před 2000 lety zasypal popel z vybuchlé sopky, byla rázem ta tam. Pompeje jsou normální velké město, které žije obvyklým životem. Auto necháváme na jednom z mnoha parkovišť, kterému šéfuje čiperný Polák. Za 5 euro parkovného hned přidává rady kam jít a kam ne.
Daří se nám využít karet ISIC na slevu na vstupné, což považujeme za úspěch a za vstup do Pompejí dáváme 4,50 eur. Opět několikrát využíváme taktiky parazitů a tu a tam se nenápadně přidružujeme k té či oné skupince. Shodujeme se na tom, že dnešními slovy bychom událost z roku 79 shrnuli stručně. Bylo to pěkný mazec. Dostatečně unavení opouštíme památky a jdeme na pizzu.

Ani jsme se nenadáli a sedíme v řecké pizzerii, kterou jisto jistě vede mafián. Chlapík v otrhaných riflích halasně mává na všechny kolemjdoucí, kteří se s ním chodí obejmout či ho uctivě zdraví. Vrcholem všeho je příjezd policejního vozu a opakování divadla zdravení a objímání se. Máme z toho ohromnou srandu, ale smát se neodvažujeme. Platíme, nasedáme do vozu a míříme nahoru do kopce na Vesuv.

Po cestě serpentinami, kde si Slon parádně procvičil své řidičské umění a Sini se tradičně parádně prospala, se ocitáme kousek pod vrcholem. K vrcholu kráteru je to na dohled. Platíme vstupné, ano i zde se platí (3 eura) a stoupáme vzhůru. Ani ne za 20 minut stojíme na okraji vyhaslé sopky. Při pohledu dolů na jednu stranu na Neapol a na druhou na Pompeje, vždy ale k moři. Dokážeme si tedy perfektně představit, co znamená pojem nadmořská výška. 1 200 metrů nad mořem je k poznání jednoznačně. Vesuv je opravdu turistickou atrakcí pro šunky. Potkáváme zde i paničky v pantoflíčkách. Ani nás tedy nepřekvapuje, že se na hraně kráteru nachází nejeden stánek se suvenýry. Vesuviánské víno nás zaujalo, a tak děláme kšeft i my.
Dnešek je den nabitý víc než ty předchozí. Z Vesusu míříme na podvečerní prohlídku Neapole. Zde nás s naprostou elegancí podfoukl jedem Ital. Velice dlouho jsme hledali místo k zaparkování, v tom se objevily dvě volná na náměstíčku před jedním hotelem. To už na nás mává zmíněný Ital. „Sem pojeďte! Tady zaparkujte.“ Říkáme si, že to je asi někdo od toho parkoviště a dohlíží na to, abychom nezabírali moc místa. Jen co vystupujeme, okamžitě padá otázka: „Na jak dlouho?“. Za odpovědí: „Dvě hodiny.“ ihned další – „5 euro“. Není to málo, ale mohlo to být horší. Dáváme 5 euro a než se stačíme protáhnout, chlapík je pryč a my si uvědomujeme, že stojíme na standardním placeném parkovišti bez dokladu o zaplacení a o 5 eur chudší. Jo, kdo umí, ten umí.

Jdeme se tedy seznámit s Neapolí. Všude je plno lidí, pouličních prodavačů kabelek od Gucciho a brýlí od Diora a také neskutečné množství odpadků. Vyhlédli jsme si jakousi pevnost nad městem a vyrazili jejím směrem. Po chvíli stoupání divokými uličkami, kde musíme dávat velký pozor, aby nás nesrazil skútr či něco podobného, se naše cesta změnila ve schodiště, ani nevíme, kolik jsme vystoupali schodů, ale nahoře byl parádní výhled na celé město. Cesta dolů byla jak cesta peklem. Myslím, že pro většinu z nás to byl největší nepořádek, který jsme kdy viděli. Vezmeme-li v potaz, že se o Neapoli říká, že je to velmi nebezpečné město jsme rádi, že jsme dorazili na hlavní třídu bez jediného konfliktu s místními temperamentními Italy.

Stáváme se svědky velmi komické situace – průjezdu finanční policie místem, kde černoši prodávají své úžasně levné značkové zboží. Evakuace, kterou zkoušíme na táboře za 6 minut, je proti nim naprosté loudání. Černoši stíhají ani ne za tři minuty sbalit svůj stánek, se vším zmizet, obejít blok a vše rozprostřít kousek vedle.

Vesuv byl podle plánu neplánu nejižnější místo naší cesty, obracíme tedy k severu a míříme na Florencii a dále k dalšímu místu, které nám bylo doporučeno na poslední chvíli, do zábavního parku Mirabilandia u Raveny. Jedeme napříč Itálií přes hory a doly. Pouze po hlavních a vedlejších silnicích. Úsek více než 70 km serpentin v nás vzbuzuje dojem, že to snad bylo lepší objet oklikou přes Boloňu po dálnici. Cesta běží dle již známého scénáře. Slon řídí, Ještěr naviguje a Sini spí. Možná lépe, že spí neb její strach z výšek by jistě dostal co proto.

Okolo druhé hodiny ranní nacházíme jedno pěkné odpočívadlo v blízkosti Florencie a s dosti chmurnými představami usínáme. Teď se tomu smějeme, ale nazítří ráno nás čeká asi nejtěžší mise celého zájezdu.

den 5. – sobota, 5. 8.
Dnešek začíná zcela jinak než dny předchozí. Rozhodně ne klidně. On v podstatě začal už včera večer během vystupování. Po té co se rozespalý Aleš a Ještěr pustili do polemiky, zda jde zamknout kufr tak, aby ostatní dveře zůstala otevřená. Aleš strká klíček do zadních dveří a otáčí klíčkem. Cvak, kufr je zamčen. Tomu že se zamkly i přední dveře, nevěnuje velkou pozornost, přeci jen se mu chce spát. Aby se klíčky při vyndávání věcí na spaní neztratily, odkládá si je do kaslíku zadních dveří. Už je asi jasné, kam to vše míří. Jeden nepozorný pohyb, klap a auto je zavřené, zamčené a klíče uvnitř. Naštěstí zadní dveře jsou jen přibouchlé a 5 milimetrová škvíra v nás vzbuzuje naději. V noci to nemělo cenu řešit a podle přísloví „Ráno moudřejší večera.“ jsme řešení nechali na ráno.

Slon se probouzí první a vyráží na obhlídku okolí. Jediné štěstí, že jsme na kraji Florencie, neb nedaleko parkoviště je taková malá zahrádka. Slon sice ne moc vychovaně přelézá plot a hledá něco, co by se hodilo. Klíčky jsou „naštěstí“ v kaslíku nedovřených dveří, a tak se rodí nápad, zatlačíme drátem na centrál a auto otevřít jím. Po nějaké době (asi tak hodině?) se Ještěrovi daří klíče přemístit na sedačku a později i nahoru za zadní sedadlo. Vždy se snažíme mačkat tlačítko, ale auto se ne a ne odemknout. Během této záchranné akce Aleš prohlašuje: „Jediný štěstí je, že vypadáme tak směšně, protože jen díky tomu na nás nás ještě nikdo nezavolal policii.“ Hned vedle nás totiž celkem v poklidu snídá starší pár, který asi jede na výlet do Florencie jako my. Řidič kamionu, který stojí opodál, vysílá svého syna, aby obhlédl, co děláme, a aby se v příštím okamžiku mohl smíchy popadat za pupek. Vrcholem je okamžik – to už se smějeme i my – kdy k nám přichází jeden Ital s manuálem ke své Suzuce a prosbou zda mu nepomůžeme. Prý mu to nestartuje. Smutně mu oznamujeme, že bychom mu rádi pomohli, ale až potom, co se nám podaří otevřít auto. Asi to moc nepochopil, neb jen nerad odcházel a spíš si myslel, že mu nerozumíme, co chce. Nakonec mu pomáhají chlapíci z technických služeb, kteří mu přivolávají odtahovou službu. Nám svítá malá naděje, že by i nám mohli pomoci. Poté, co jim Aleš vysvětlil, co se nám stalo, poklepal mu jeden z nich na rameno a s úsměvem dodal: „Good luck!“.

Čas mise je T+2:38:00. Další nápad, který nás na ne krátkou dobu zaměstnává, je dostat klíčky co nejblíže ke škvíře a jiným drátem se pokusit dostat ven alespoň dálkové ovládání. Slon vyráží hledat další dráty zatímco Ještěr s Alešem zápasí s klíčky na háčku. Slona zastavuje Alešova věta: „Už nikam nechoď…“, nestalo se nic jiného, než že se dálkové ovládání utrhlo z gumového kroužku a zapadlo kamsi do útrob auta. V této chvíli jsme již začali přemýšlet nad násilnější variantou jak se dostat dovnitř. Jenže rozbití okénka je dosti drastické a přeci jen by asi znamenalo konec této výpravy. Dudu přichází s dalším nápadem. Ještě že má krátké vlasy a dlouhý rozum. Vyndáme klíčky. Díky tomu, že jsme ovládání nechtěně utrhli, zbyli nám jen klíčky, které bychom s trochou štěstí mohli protáhnout škvírou ve dveřích. Vší silou zabíráme za dveře a vzniklou mezerou se nám daří klíče vytáhnout. Jaká radost to byla si ani nedovedete představit. Klíče jsou venku a ohromná euforie panuje mezi námi. V rámci bezpečnostních opatření si rozdělujeme dva klíčky a dvě dálkové ovládání, které máme s sebou, abychom podobné situaci co nejvíce na příště zabránili. Čas mise více než čtyři hodiny není nijak světoborný, ale hlavně, že jsme to nevzdali.

Dlužno podotknout, že všude kolem nás byly cedule s nápisy – plocha je pod dohledem policejních kamer. Shodujeme se na tom, že pro službu konající policisty to musela být naprosto úchvatná reality show.

Kolem jedenácté hodiny nasedáme do auta a uháníme konečně do centra Florencie. První naší zastávkou je bazilika Santa Croce, kde se nachází velké množství hrobek a památníků slavných Italů a také těch, kteří nějakým způsobem proslavili Florencii. Za 5 euro je zde k vidění hrobka Galilea Galileia, Michelangela, Machiavelliho a nebo památník Leonarda da Vinci či Danteho. Uvnitř chrámu jsme také objevili starou kožařskou dílnu spolu s malým krámkem (jenž však svými cenami zas tak malý nebyl).

Vrcholem dnešního dne byla asi návštěva galerie Uffizi, která představuje renesanční umění od Botticelliho přes Leonarda da Vinci až k dílům Tiziana. Řekněme si upřímně, v životě jsme tolik svatých neviděli a obávám se, že mnozí z nás již neuvidí. Závěr expozice patřil oddělení věnované Leonardu da Vinci a jeho vědecké činnosti. Mohli jsme si tu prohlédnout modely jeho návrhy a také vysvětlení a bližší výklad některých jeho myšlenek. Slon se zarazil hned u prvního panelu a pak už jen za ostatními ztrácel a ztrácel. Kdyby nebyl v 18.30, kdy zavírali vyveden, byl by tam asi do dnes. Zato Sini přeci jen vzala tuto expozici hopem a naopak nemohla pochopit, proč že tam Slon tráví tolik času. Sama se tak díky své únavě stala dalším exponátem pro kolemjdoucí kunsthistoriky. Chyběla už jen cedulka – Mladá dívka na lavici rozmaharádžovaná spící. Rozhovor nadšeného Slona a probudivší se Sini snad není ani publikovatelný. Aspoň že někdo měl radost.

Dosti znaveni vyrážíme prakticky najisto k autu, dnes poprvé jsme si vzali mapu města. Nebudeme moc rozpitvávat to, že to najisto nám trvalo více jak dvě a půl hodiny a že jsme některými ulicemi prošli i čtyřikrát. Několikrát jsme si i mysleli, že jsme na správném místě a auto nám odtáhli, ale přeci jen nás jeden místní polomafián u obchodu se šperky ujistil, že auta se o víkendech neodtahují. Co z toho plyne za ponaučení, když už si člověk vezme mapu, je dobré, když se do ní na začátku podívá.

Nocujeme kousek od města Rimini na zavřené benzínové pumpě s vidinou klidného a odpočinkového dne v zábavním parku.

den 6. – neděle, 6. 8.
Ráno nás budí kokrhající kohout. Spíme nedaleko výběhu pro slepice. Vydáváme se do centra podle šipek, o kterém jsme si přesvědčeni, že se jedná o Rimini. Ale během procházky k místnímu hradu několikrát potkáváme název jiný – Santarcangelo, což nás nakonec utvrzuje v tom, že v Rimini opravdu nejsme. V místním informačním centru, které právě otvírá, bereme leták s mapkou cesty do Mirabilandie. Je to ještě asi 40 km, ale to už je vlastně za humny. Trochu máme obavu, abychom park nepřejeli, neb i mapa je taková poněkud zmatená.

Obavy byly zcela zbytečné, park se přejet nedá. Již z dálky je vidět velké kolo Eurowheel. Platíme na první pohled celkem vysoké vstupné (23,50 euro), ale s ohledem na to, že to je paušál a pak už se nikdo neptá, kolikrát, kterou atrakci navštívíte je to vlastně zadarmo. Po třech týdnech strávených ve Space Center Nouzov nemůže být první atrakcí nic jiného než místní Space Center, kde objevujeme vystřelovací trenažéry Columbia a Discovery. Z výšky, kam nás trenažér vyslal, se dal dobře obhlédnout park. Další atrakce, která nás zaujala, nesla jméno Katun a celá byla pojata v mayském duchu. Nebylo to nic jiného než supermoderní obrovská horská dráha, kde ovšem sedadla visela dolů. V prospektech se píše, že se návštěvníci pohybují více než 100 km/h a mnohdy i hlavou dolů. Prospekt nelhal, byla to fakt síla. Zajímavostí byly dvě fronty, jedna do první řady a druhá do zbývajících sedadel. Nenechali jsme si tuto šanci ujít a napodruhé jsme si vystáli tu do první řady. Byl to ještě lepší zážitek než napoprvé. Další z mnoha atrakcí, ke které jdeme je ta, kterou znáte určitě z úvodní znělky seriálu Steb by Step – Niagára. Loďka nás vyvezla nahoru, otočili jsme se a už jsme svištěli velkou rychlostí dolů, kde jsme očekávali malé ošplouchnutí vodou. Z malého ošplouchnutí se vyklubala obrovská vlna, která nás parádně spláchla a nenechala na nás ani niť suchou. Takže záhadou je, jak v té znělce mohou hlavní hrdinové seriálu zůstat úplně suší. Po skvělých atrakcích přichází i ty slabší, tedy alespoň pro nás. Nasedáme do čehosi, co vypadá jako obrovské dračí vejce a jedeme vstříc světu Monosaurus. Během cesty potkáváme obrovské repliky dinosaurů, které občas „děsivě“ zařvaly, ale to vše. Ještěr je ovšem nadšen. Chuť si jdeme spravit do letošní novinky tohoto parku – Ghostville, tedy strašidelného městečka, kde na nás vybafli dokonce i živí lidé. V podstatě to je taková fajnovější cesta odvahy. Super zážitkem je i dráha Pakal – důlní společnost. Malé vozíčky, které jezdí po klikaté dráze, a vypadají, že každou chvíli vyletí z dráhy. Sem jsme dostali i Sini, která má přeci jen z těchto výškových atrakcí respekt. To ovšem chudák neví, že to je jen trénink na Siera Tonate – nejstarší horskou dráhu v Evropě. Marian by se určitě líbíla. Sem tam nějaká závitová tyč a jinak samé hřebíky. Nevypadalo to moc bytelně, ale všichni tomu věřili, tak nač panika. Sini to nakonec dala a myslíme, že to pro ni byl asi největší životní výkon. Úplným vrcholem celé návštěvy parku pro nás asi bylo představení kaskadérů – Scuola di Polizia. Zběsilá jízda aut, motorek ale i tanku. Jízda po dvou kolech, brzdění ve smyku a ještě lepší kousky předváděla policie bojující s teroristy. Den zakončujeme vyhlídkovou jízdou na obrovském kole Eurowheel.

V podvečer park opouštíme a vyrážíme hledat nějaké místo, kde bychom se mohli vykoupat v moři. Za tmy dorážíme na pláž a po nočním koupání se vracíme k benzínce, kde jsme spali minulou noc.

den 7. – pondělí, 7. 8.
Ráno se probouzíme díky pumpaři (už mu bohužel skončila dovolená), který myje jakémusi Francouzovi auto v myčce, kterou máme prakticky za hlavou. Rychle se balíme a raději ujížděli někam k moři. Dopoledne trávíme na pláži, kde se ujišťujeme v tom, že bychom na ní více jak den nevydrželi, a pak míříme do Benátek. Cestou stíháme jeden menší karambol, cholerická Italka volá policii, přivolaní policisté nechtějí nic řešit, manžel je nad věcí, gestikuluje cosi, že jeho žena není normální. Prostě pravá Itálie.

Do Benátek přijíždíme v podvečer, trochu maturujeme u parkovacího automatu, ale nakonec vyrážíme do srdce města na vodě. Poslední italská zmrzlina v Benátkách byla ve výsledku nejlevnější, nelepší a největší. A pak, že v takovém městě bude draho. Ani avizovaný zápach se nekonal, nebo možná ano, ale rozhodně ve srovnání s Neapolí to byla naprostá paráda. Auto nacházíme snadno a tím vlastně naše cesta Itálií končí, čeká nás už jen přejezd do Rakouska a pak stejnou cestou domů do Čech.

den 8. – úterý, 8. 8.
Rakousko projíždíme, teda Ještěr projíždí, bez větších problémů. Ovšem čím více se blížíme k domovu, tím více se ochlazuje. V Čechách se musíme dokonce přiobléct (změna z 35 °C na 20 °C není vůbec příjemná). Náš milovaný Kolín vidíme před sebou okolo sedmé hodiny ranní, čímž naše putování definitivně končí, tedy alespoň pro letošní prázdniny (a pro ty příští prý vybereme nějakou chladnější zemi).