START – Frenštát pod Radhoštěm – 20:53

22:05 Velký Javorník (918 m)
22:50 Pindula
0:10 – 0:23 Radhošť (1129 m)
1:15 Pustevny
1:48 Čertův mlýn (1205 m)
3:05 – 3:20 Čeladná
5:15 Smrk (1275 m)
8:49 – 9:45 Lysá hora (1324 m)
11:02 – 11:07 Zlatník
12:32 – 12:45 Travný (1203 m)
13:50 – 13:55 Morávka
Ropice (1082 m)
16:15 Velký Javorový (1031 m)

CÍL – Řeka – 17:12

Může za to Míša. Někde v novinách se dočetl o nové akci v Beskydech, kde si člověk sáhne na dno. Protože se jednalo o týmovou záležitost, když se na plavečáku potkal se Slonem, slovo dalo slovo.
Tak nás do toho všechny namočil a odeslal přihlášku. Už před prázdninami jsme věděli, co budeme v půlce září dělat, ovšem představa, jak to proběhne, byla mlhavá. V propozicích akce s názvem Beskydská Sedmička – extrémní přechod Javorník – Javorový stálo přejít za 42 hodin sedm nejvyšších vrcholů pohoří Beskydy. Od startu do cíle 77 km. Jak se akce blížila, trochu se parametry měnily. Důvodem byl obrovský nárůst počtu účastníků, kteří by se na některé stezky nevešli. Výsledkem byl časový limit 40 hodin a prodloužení trasy na 87 km (tedy ideální směr bez kufrování).
V pondělí před akcí proběhla válečná porada, kde jsme ladili detaily od oblečení, přes povinnou výbavu, po jídlo. Vězte, že na takovouto akci se v pohorkách nechodí. Na řadu přišly elasťáky a další funkční hadříky. Jistě si naše nohy umíte v harapeskách představit, ale jde o funkci a ne o efekt. Důležitou věc – mapy, zajišťoval Slon.
Poslední info maily organizátora mě přesvědčily, že akce je ve správných rukou. Tady malý košt:

„Já, Libor Uher, obyčejný automechanik a horolezec z Frýdku Místku, co nikdy nepořádal takovou masovku Vás ….“

O medvědech
„Vyskytují se hlavně ve vrcholových oblastech Smrku, Kněhyně a Travného!!!! Pokud někde sejdete z trasy hlouběji do hustého lesa, můžete na něj narazit. Pak vám přeju hodně štěstí :-))))“

O strážcích parku
„Vyskytují se také hlavně ve vrcholových oblastech Smrku, Kněhyně a Travného!!!! Pokud někde sejdete z trasy hlouběji do hustého lesa, můžete na něj narazit. Pak vám přeju hodně štěstí :-))))“

Po každé komické srandě (jak by řekl klasik) však nebyla zapomenuta věta: „Je to extrémní závod.“

V pátek nás Andrea naložila v Okružní do oktávky a lehce po třetí hodině odvážela na Moravu. D1 byla tak trochu přicpaná a my se dostali do sokolovny ve Frenštátu k registraci asi deset minut před jejím ukončením.

Frenštátské náměstí bylo plné a předstartovní program v plném proudu. Všude natěšení borci s čelovkami na hlavách a roztomilými batůžky na zádech. Díky slibné předpovědi počasí člověk mohl nechat v autě věci proti dešti i velké zimě. Vmísili jsme se mezi ostatní a stihli závěr vysvětlení trasy a několik zdravic. V davu nám neunikl náš společný kamarád Honza Kotyk, který se netajil svými ambicemi. Přesně ve 20:53 bylo odstartováno a dav čítající asi 1600 hlav se dal do pohybu. Tak jako při Tour de France byl celý peloton vyveden na okraj města, kde se začalo závodit a čelo nastoupilo opravdu naostro.

My se ohlížíme a odhadujeme, že za námi jsou alespoň dvě třetiny pole. Takhle pohromadě už to později neuvidíme. První kopec je jaksi na rozehřátí. Po pár minutách se míjíme s kluky od kolínských skautů, kteří také vyrazili na procházku. Díky velkému množství lidí se po pěšině nestoupá moc rychle, ale stejně mě překvapuje strmost stezky vedoucí na Velký Javorník (918 m).

Přitom je to jen rozcvička a ani se nepočítá mezi hlavní vrcholy. V jednom dlouhém zástupu po prvních šesti kilákách dorážíme ve 22:05 na vrcholovou kontrolu a okamžitě pokračujeme dál. Někteří si sedají k odpočinku, jiní se naopak rozebíhají do klusu. Cesta nám ukazuje zač je toho loket a servíruje prvotřídní bahno. Neuvěřitelně mazlavé a bez šance obcházet. Pršet muselo v předchozích dnech opravdu vydatně. Během pár minut se naše okolí vylidňuje a my se alespoň nemusíme moc tlačit na prvním kamenitém seběhu. Nepříjemné místo kolmo dolů ze srázu a nohy na vratkých kamenech. Taky nepříjemné pomyšlení, že takových pár ještě absolvujeme. Zjišťujeme, že naše čelovky vůbec nesvítí, jak by měly. Spíš jen přisvětlují. Naštěstí, alespoň Míša má pořádný šajňák, co ráno stihl koupit ve sportu u Jaromíra.

Tři čtvrtě hodiny drsně z kopce a je tu Pindula. Zvláštní název pro místo, kde míjíme hlavní silnici do „Frenu“ a kde máme první fanoušky či spíš náhodné čumily. Jen trochu přibrzdíme na napití a už stoupáme na první skutečný kopec. Označení VK1 a křestním Radhošť. Vlastně je to docela v pohodě a modrá nás vede stále vzhůru. Bác a je to tady. První zakufrování. Byla to chvilka nepozornosti při štelování hůlek. Nechali jsme se ukolébat v davu a vidíme, že nám modrá někde uhnula. Spravilo to pár nadávek (ale slušných) a asi deset minut. Přímo v dalším masitém kopci, hned u studánky zurčivé, potkáváme první tajnou kontrolu. O té jsme vůbec nevěděli. Možná se teď smějete. Já vím, tajná znamená tajná, ale někdo nám to říct mohl. Posledních pár set metrů nabíráme výšku po sjezdovce, což se projevuje zvýšeným pocením. Deset minut po půlnoci dorážíme na Radhošť. Jsme na šestnáctém kilometru a čelo má hodinu dvacet náskok! My jim ho přejeme nad malým občerstvením (Míša dává taky jedno vrcholové retko). Jen vítr, který se zvedá, není vůbec příjemný na naše durch propocená trička. Asi po čtvrthodince znovu nahazujeme řemen. Po široké hřebenové cestě postupně míjíme Radegasta, Pustevny a Tanečnici. Pozor, to první je socha, ne pivo. To druhé soubor dřevostaveb a to třetí hotel.

Už zase stoupáme těžkým kamenitým terénem, abychom dosáhli v čase 1:48 Čertův mlýn – VK2.

Ve tři ráno jsme v Čeladné. Tady musíme najít hotel Čeladenka, kde je kontrola. Na ex klopíme litr ionťáku a protože je chladno jdeme zakousnout něco do budovy. V jídelně jsou na podlaze připraveny desítky matrací pro znavené pocestné. Strašně to láká. Taková zkouška morálu. Míša vybaluje svůj trumf – řízek. Jede na hutnou stravu.

Stoupáme na Smrk. Ze silnice přecházíme do terénu mimo klasické značky. Novinkou je pořadatelské značení. Situace se přiostřuje a poslední tři kilometry do Sedla pod Smrkem kvůli kamení využíváme hůlky, jak to jde. Míjíme další tajnou kontrolu. Vrchol se zdá na dosah, ale docvaknout poslední metry dá zabrat. Například teď jdeme náš nejdelší kilometr. Člověk by čekal deset minut chůze, ale to tu neplatí. Míša to komentuje: „Ten je ale poctivej.“ V 5:15 „máme“ Smrk. Milovníky The Beatles potěší, že John Lennon má pod vrcholem památník. Rozumíte tomu? Lennon v Beskydech. Vůbec neotálíme a mažeme dolů po žluté na Šance. Už se rozednilo a tak se nám občas daří rozpoznávat místa z instruktážního videa. Takové deža ví, deža neví. Občas zahlédneme vysílač na Lysé.

No, už zase ten páreček. Kluk na pohodu v džínových kraťasech a holka, co do kopce chodí dlouhým krokem s rukama za zády. Vždy je předcházíme, ale stačí chvíle na místě a jsou tady. My vlastně nemáme soupeře někde na čele nebo na chvostu. Podobné tempo s námi má několik skupinek a „ty přece dáme, ne“. S těmi je to derby. Kontroly procházíme stále okolo 110. místa.

Od přehrady Šance stoupáme stěžejní úsek. Řekli jsme si, že z Lysé už to musíme dojít. Po cestě míjíme Slonovy kámoše, kteří jdou trasu opačným směrem. Zaplétáme družný rozhovor a po rozloučení Slon říká: „Já vůbec nevím, kdo to byl.“ Nebylo to vůbec poznat. Inu, každý populární člověk má svůj anonymní fanklub. Stoupání je v pravidelných intervalech mírnější a prudší. V poledním horším stoupání už cítím nedostatek paliva. Naštěstí stometrová tyč vysílače na vrcholu má svůj magnetizmus. V čase 8:49 stojíme pod žlutým nafukovacím obloukem Salomon na VK4. Je to Lysá hora na 54. km trasy a nejvyšší bod kurzu. Odsud už jen „z kopce“. Myšlenky se ovšem stáčí na dveře do restauračky, protože Lysá je lysá a fouká tu. Hodinu futrujem. Volitelně čaj, polévka, řízky, sušenky, co kantýna a batoh dá. V čase našeho příchodu na Lysou dobíhají první tři hlídky do cíle. Neskutečný výkon.

V 9:45 už odcházíme směrem Zlatník. Do cesty se nám plete kameraman České televize a laškovně nabízí, že za 30 euro nás nevystřihne. Slon zkouší fintu s nízkým učitelským platem. Cena s zvyšuje na 60 eur. Kameraman asi nechodil rád do školy. Každopádně jsme nakonec asi byli natolik zajímaví, že nás nevystřihli. Ve spotu ČT naleznete důkaz naší přítomnosti. Vybíráme si druhou orientačně slabší chvilku. Opět ne sami. Značení nám tu nějak uniká. Přitom to mají být obrovské žluté fábory. Nakonec místo po sjezdovce přicházíme na Zlatník po silnici a víc než zacházka nás trápí, zda nás neminula tajná kontrola. Naštěstí ne.

Po cestě na další vrch – Travný se nám dostává přezdívky: „To jsou zas ty motorový myši.“ Jo, kopce nám jdou. Hlavně, první kopce byly zvykačka, jak to půjde. Po Lysé už to nepočítáme, prostě jdeme na další „nahoru“. Táhlé lesní cesty po žluté a zelené nás vyvedou až pod vrchol. Na Travném jsme v půl jedné a dáváme krátkou rauchpauzu. I sluníčko nás trochu přivítá. Počasí je celý den ideální. Kdyby pršelo, už bychom skřípali zuby.

Závěrem z Travného dolů do Morávky zase přichází direkt dolů po sjezdovce. Se Slonem zkoušíme, jak nám jde běžet. V bufetu pod sjezdovkou (sjezdovky v Beskydech jsou pěkné, už to vím) dáváme polévku z kelímku. Ta naše byla poslední porce v hrnci. Ti za námi budou muset počkat na novou várku nebo instantní dobrotu oželet.

Po pár minutách se proplétáme centrem Morávky a funíme do posledního delšího kopce na Ropici. Kontrola tady není na vrcholu, ale asi 500 metrů pod. Usměvavé holky nám sdělují, že hodně lidí kufrovalo obcházením kopce, tak se trochu přesunuly, aby nám usnadnily orientaci. Milá drobnost. Vlastně mi to nedá, abych se slůvkem nezastavil u všech kontrol a pochválil. Kam jsme přišli, tam se nám dostalo uvítání a povzbuzení, jako bychom bojovali v první desítce. To přesto, že dotyční na místě čekali spousty hodin.

Zbývá nám poslední vrchol. Trochu klesáme po hřebeni, abychom zase lehce vystoupali na Javorový. Tady už každý ví, že cíl dosáhne a pálí to, co nohy stačí. Někteří v této fázi závodu vybrušují styl dePejrak a chtě nechtě jsou nemilosrdně předcházeni těmi bez puchýřů.

16:15 - Velký Javorový. Svorně docházíme a já zapisuji předposlední časový údaj. Máme to dolů asi šest kilometrů. Přesto, že mě Míša po cestě ujistil, že dneska nikam neběží, se najednou rozbíhá z kopce. Myšlenka času pod dvacet hodin je silná. Nastoleným tempem se nám daří trhnout několik týmů, a když vyběhneme z kamenité stezky na silnici, klesání se zmírňuje. V euforii přicházíme mezi první chalupy. Není pochyb, že tohle je Řeka. Posledních několik set metrů pro rovné silnici zvládáme jako nic a směrovka nás posílá k hotelu Javor. „Cílem se běží, ne?“ a probíháme cílovou bránu s rukama nad hlavou. 17:12 – CÍL.

Za hodinku nás v Řece vyzvedává Andrea a my si mezitím sdělujeme dojmy. Totiž za dvacet hodin bylo plno zážitků, ale jaksi nebyl prostor si všechno povědět. Tady zase není prostor vše prožité napsat. Chce to zkusit.

Suma sumárum: Celkový čas 20 hodin 19 minut, puchýře 0, zranění 0, bolavé tělo 3. V republice je jen 200 lidí, kteří dokážou přejít Beskydy rychleji než my.

officiální web a výsledky: Beskydská sedmička

videa
Promo video
Reportáž ČT o B7 - Sport v regionech

Video seriál od Sashy - trochu jiný pohled na akci. Určitě si nenechte ujít.
1. část, 2. část, 3. část, Trailer o filmu o akci

Mapa ve vysokém rozlišení [3 MB]
b7mapa.jpg

KMZ soubor pro Google Eart
b7.kmz