Existuje videozáznam z této akce [Strážné]

Poslední výpravu školního roku na 18. až 20. června 1999 připravovaly Dáša a Lucie. Nebyla to výprava jen tak ledajaká. Její součástí bylo vyvrcholení celoroční hry Výstup na Nanga Parbat, která měla být zakončena na nejvyšším bodě České republiky, tedy na vrcholu Sněžky.

Výprava to byla velkolepá nejen cílem, ale i organizačně. Protože v pátek nic kloudného do Krkonoš nejelo, byl objednán autobus. V pátek v 16 hodin se sešlo 45 Průzkumníků u klubovny. Nálada je dobrá, i když počasí za moc nestojí. Déšť právě tak nechá Průzkumníky naložit zavazadla do autobusu a opět se ujímá vlády. Ani na sobotu neslibují meteorologové zázraky, i když určitá naděje tady je. Fronta by mohla přes noc přejít.

Autobus vysazuje po necelých dvou hodinách Průzkumníky ve Strážném u Vrchlabí. Neustále prší, takže jim nezbývá než zbývající tři kilometry k chatě absolvovat v pláštěnkách.

V chatě Tebas Praha nálada stoupá. Je zde sucho a teplo. Po ubytování a večeři z vlastních zdrojů následuje večerní program. Pak jdou děti spát a vedoucí ještě čekají na Počasí(čko). Slečna se oblékala dost dlouho a brala si deštník. V sobotu má podle Novy pršet. S touto neradostnou informací odcházejí spát.

V sobotu ráno je mlhavo, ale mezi mraky občas vykoukne sluníčko. To je radostné zjištění, Nova kecá! Průzkumníci snídají a pak se vydávají na horskou túru. Už ve Strážném začíná Matěj prohlašovat, že ho bolí nohy. Zřejmě nepochopil, že má před sebou ještě asi 25 km. Na Hříběcích boudách nastává okamžik pravdy. Začíná prudké stoupání. V lese je vlhko, svítí sluníčko, je jako v prádelně. Slon ostatní optimisticky popohání:

“Běžíme děti, vy jste to nepochopily, to je závod!”

Nepochopil ho nikdo. Ze všech leje, a tak když se mezi stromy objevuje studánka, je to povel k zastavení a oddechu. Na dřevěném kříži je napsáno Studánka u kříže. Háčky a čárky jsou však hůř vidět a Průzkumníci jsou vyčerpaní, takže nápis čtou jako Studánka u krize. Vzhledem k jejich stavu je to velice přiléhavý název.

Stoupání pokračuje. Po nějaké době se Průzkumníci dostávají ven z lesa a rovnou do mraků. Sysel už má výškový rekord a diví se, že kleč opravdu vypadá tak, jak o ní slyšel vyprávět. V dálce je vidět horská chata Výrovka, ale Průzkumníky za chvíli zajímá to, že je tu sníh a že se můžou pořádně zkoulovat.

U Výrovky je přestávka na svačinu a pak se pokračuje dál. Sněhové plochy jsou stále četnější a mezi nimi se občas objeví bludný lyžař či snowboardista.

Následuje Luční bouda a za ní je rašeliniště, přes které se chodí po dřevěných lávkách. Mraky jsou stále níže, nad rašeliništěm se válí cáry mlhy, zkrátka nádherně ponurá atmosféra, chybí snad už jen pes Baskervilský. Cesta vede těsně kolem hranice s Polskem. Sysel skáče za hraniční patník a nadšeně křičí:

“Poprvý v cizině!”

Všudypřítomná bažina jej však rychle vrací do reality:

“Sakra, vlhko!”

Počasí se kazí, mraků přibývá. Průzkumníci už jsou pod Sněžkou na místě bývalé Obří boudy, ale Sněžka není vidět. Je dokonale ukrytá v mracích. Průzkumníci se tedy odhodlaně vydávají na závěrečný výstup do mraků. Slon utíká dopředu, chce být nahoře první. Někteří už odpadávají a sotva se plazí nahoru. Cestou míjejí kříže, které označují místa posledního odpočinku těch, kteří nedošli. Najednou se z mlhy vyloupne monumentální stavba (polská bouda) a je tu vrchol. Průzkumníci vztyčují družinové vlajky a vydávají se na průzkum. Slon s Tomem s překvapením nacházejí dopis s adresou Průzkumník. Je to pozdrav od Martiny a jejích spolužáků ze školy. Martina byla tento víkend na školním výletě v Rokytnici nad Jizerou a v pátek, tedy o den dříve byli také na Sněžce. Měli smůlu, celý den jim pršelo.

Průzkumníci jsou na tom o něco lépe. Neprší, ale stejně není vůbec nic vidět. A tak si aspoň kupují pohledy, aby doma mohli vyprávět o tom, jak vlastně ta Sněžka vypadá. Na cestu zpět se Průzkumníci rozdělují na dvě skupiny. Hrstka statečných (asi 15) se vrací stejnou cestou zpět, ostatní jdou kratší trasu do Pece pod Sněžkou a odtud objednaným autobusem do Strážného. Slonova skupina už toho moc cestou neuvidí. Počasí se zhoršilo, poprchává a mraky klesly až k horní hranici lesa. Hlavní skupina sestupuje po nekonečných schodech dolů podél lanovky. Lanovka je v provozu a přesto, že není nic vidět a jízdné stojí plných 100 Kč, je plná.

“Že za ty peníze jedou nahoru, když není nic vidět,” diví se Šárka.

V místě, kde cesta lanovku podchází, zkouší Sysel sundat lidem sedícím na lanovce boty. Málem se mu to daří.

Po absolvování prudkého několikakilometrového sestupu se objevuje na protějším kopci šílený výškový hotel a je tu Pec pod Sněžkou. Průzkumníci si dávají v restauraci čaj a pak jdou na autobus. Ten už je připraven a za chvíli se vydává na cestu. Je znát, že za volantem sedí ostřílený horský vlk. Řeže zatáčky takovým způsobem, až se tají dech, a za chvíli jsou ve Strážném. Navzdory únavě je večerní program velice živý. Hraje se na kytaru a zpívá a největší úspěch má Jeníkova Uklízečka. Neděle už je ve znamení odjezdu. Uklízí se, balí se a vaří se oběd. Koťata se ukazují jako velice dravá družina. Když se jich Jaruška ptala kolik snědí lančmítu, tvářili se, že moc ne, někteří dokonce nevěděli ani co to lančmít je (pak že je bída). Dopadlo to tak, že nakonec na Jarušku a Šéďu vůbec nic nezbylo a museli jít žebrat k Vlčatům za Syslem, jestli jim něco nezbylo. Naštěstí zbylo. Odpoledne Průzkumníci za slunečného počasí odcházejí do Vrchlabí na vlak. V cestě stojí dřevěná ohrada. Přeskoč, přelez, ale nepodlez. Tomáš Sysla převaluje přes ohradu. Sysel při tom ztrácí svoje přívěsky a bohužel to zjistí až nad Vrchlabím. Šárka ohradu přelézá a odmítá Tomášovu pomoc. Ale s těžkým batohem to není snadné a Šárka zůstává na ohradě viset. “Počkej!” volá za odcházejícím Tomášem. Teď je jí dobrý.

Ve Vrchlabí na náměstí probíhá nějaká dětská estráda. Dáša kontroluje stav peněz a usuzuje, že zbylo ještě každému na zmrzlinu. Několik vedoucích odchází okupovat místní cukrárnu. Zatím Slon, Tom a Šárka se jdou ze zvědavosti okouknout tu estrádu a k svému údivu zjišťují, jak je ta republika malá. Moderátorkou dětské estrády totiž není nikdo jiný než bývalá Průzkumnice Mary. Bohužel není čas na popovídání si, takže jen zamávání na pozdrav a Průzkumníci se vydávají na nádraží.

Cesta vlakem proběhla bez problémů. Průzkumníci se motoráčkem přesunuli do Kunčic nad Labem, kde nastoupili do pražského rychlíku. V Martinicích přistoupila Martina se svými spolužáky a hned se přišla podělit o své zážitky. Cestou se České dráhy postaraly o malé vzrušení, když rychlík po zastavení v Lázních Bělohradu po průjezdu protijedoucího osobního vlaku začal couvat, aby se pak vydal znovu vpřed a hrdinně projel nádraží bez zastavení. Na našich drahách to prostě někdy nejde jednoduše. Ve Velkém Oseku už čeká osobní vlak do Kolína a tam po dvou hodinách cesty končí výprava na nejvyšší vrchol České republiky.

Závěrem malá perlička z následujícího tábora. Tom, který učil horolezectví, si stěžoval Dáše:

“Teda tys ty děti pěkně zblbla.”
“Jak to?” diví se Dáša.
“Ptal jsem se jich, jaká je nejvyšší hora České republiky, a oni mi tvrdili, že Nanga Parbat!”