Úvodní slova k etapám

Mýtus o vzniku Japonska	Šintó	Jídelní hůlky
Japonské rodové znaky mony	Stavba lodí	Nindža
Samuraj	Příběh 47 samurajů	Sumó

Zcela neodmyslitelným doplňkem života ve středověké Evropě byly šlechtické erby. Při jejich navrhování musela být dodržována řada složitých zásad a případné úpravy k lepšímu – tzv. povyšování – schvaloval pouze král. Japonské tradiční rodové znaky – tzv. mony – jsou sice ve srovnání s evropskými erby podstatně jednodušší, ale na druhé straně se jich dodnes běžně užívá, zatímco slavná doba evropských erbů již patří minulosti. Do 12. století jsou mony používány jen k dekorativním účelům. Dříve se ještě objevují také na standartách a zbroji jako nezbytné označení vojáků na bojišti. Teprve od tohoto století je feudální páni začali užívat pro účely vzájemného odlišení a mony se od té doby objevují na jejich oděvu, povozech, praporcích, lampiónech, zbraních i dalších osobních předmětech. Až do reforem Meidži roku 1868 bylo jejich užití dovoleno pouze šlechticům a samurajům. Ostatní lidé je začali – stejně jako rodová jména – tedy užívat až v poměrně velmi nedávné době. Přesto je dnes k nejrůznějším účelům používají prakticky všechny japonské rodiny a jako symboly rodinných tradic přecházejí z generace na generaci.

Japonských monů existuje asi tři tisíce různých druhů. Na rozdíl od evropských šlechtických erbů jsou pouze dvojbarevné, přičemž volba barev nehraje žádnou roli. Nejčastějším motivem jsou květiny a jiné rostliny, zvířata, měsíc, hvězdy, ale také rozličné geometrické obrazce, čínské znaky apod. Všechny mony mají pravidelný, víceméně kruhový tvar a často také bývají bílým kruhem orámovány. Nejznámější je chryzantéma se šestnácti okvětními lístky, která představuje mon císařské rodiny. Až do konce 2. světové války nesměl mít ve svém monu chryzantému nikdo jiný kromě císaře. Rodový mon je obvykle společný pro všechny členy rodiny, ale ženy měly někdy dříve svůj zvláštní, dekorativněji upravený mon. Tyto speciální “ženské” mony pak přecházely vždy z matky na dceru a ta měla i po provdání právo užívat mon své matky.

Sváteční reprezentační oděv s rodovým znakem (mon) se oblékal ve dny, které se lidově nazývali mombi. Šlo především o pět sezónních svátků go sekku zavedených tokugawskou vládou.

Podobně jako v Číně nebo v Koreji jedí Japonci své pokrmy hůlkami, kterými se v Japonsku říká haši. Jsou dlouhé asi 25 cm a vyrábějí se nejčastěji ze dřeva, ale někdy i ze slonoviny, bambusu, nebo různých kovů.

Drží se obě v pravé ruce tak, že jedna je pevně fixována a druhou se pohybuje, čímž slouží k přidržování jednotlivých soust, veškeré jídlo, i maso je přirozeně nakrájené na drobné kousky. Podobně jako v Číně, platí i v Japonsku zásada, že nůž je náčiním potřebným pouze pro kuchaře. Polévky Japonci pijí a kousky masa či zeleniny, hub apod. vybírají hůlkami.

I když se každý z nich občas setká - například při návštěvě restaurace západního stylu – s vidličkou a nožem, běžně se jí v japonských domácnostech neužívá. Normálně má v rodině každý své hůlky, které se po jídle umyjí a uloží k dalšímu užití. Při jídle v restauraci nebo na návštěvě se často užívají tzv. waribaši, kdy jsou obě hůlky vytvořeny z jediného kusu dřeva a jenom naštípnuty. Teprve před jídlem se od sebe oddělí a tím jsou pro opětovné použití znehodnoceny.

Zvyk užívat hůlek přišel do Japonska z Číny. Ve velmi starých dobách užívali Japonci jedinou, na konci zahnutou hůlku a hůlky tohoto tvaru se dodnes užívá při některých zcela mimořádných příležitostech, jako je například korunovace císaře.

Jí-li se hůlkami, je nezbytné dodržovat některé zásady – např. nezasunovat je příliš hluboko do úst nebo je nedržet v levé ruce. Velmi nevhodné je rovněž zapíchnout hůlky svisle do rýže, neboť v této formě se podávají oběti zemřelým.

Píše se rok 1651, první rok vlády šóguna IJECUNA. Přístavy země, kde vládne syn nebes, jsou již 11 let uzavřeny. Nesmí sem vplout žádná cizí loď, žádný obchodník nesmí nabídnou své zboží, a křesťané jsou jednoduše popravováni. Japonsko se brání cizím vlivům, jen Čína se stává obchodním partnerem a Holandské lodě lze nedávno vynalezeným dalekohledem spatřit na nedalekém ostrově, kde mají svou obchodní základnu. Šógun Ijecuna se o zemi příliš nestará, má spíše zájem o kulturu a umění. Nejen proto se mu mezi lidem začíná říkat “Sajo itase šógun”, na všechny návrhy správců totiž odpovídá “sajo itase”, “budiž tomu tak”. Přesto tato doba představovala v Japonsku mnoho převratných změn. Na šóguna měl velký vliv kancléř “tairó”, který rozhodoval o všech záležitostech. Proto za jeho šógunátu propukla mnohá povstání a země se bouřila. Povstání byla potlačena, spiklenci popraveni. Myšlenku o nastolení nového šóguna se potlačit nepodařilo. Kdo se stane po smrti Ijecuny novým šógunem? Kdo bude mít v zemi největší moc? Mnohá knížata (daimjó) a knížectví (han) si dělala nárok. Šógun však může být jen jeden.

Knížatům přicházejí na pomoc samurajové. Samurai v japonštině znamená ten kdo slouží – je v něčích službách. A samurajové byli vždy ve službách nějakého feudála, knížete, případně přímo ve službách císaře. Jako zvláštní vrstva začínají vystupovat někdy během 12. a 13. století a postupem doby se z nich pak stala samostatná třída středověkých válečníků, která byla nadřazena dalším hlavním vrstvám obyvatel – rolníkům, řemeslníkům a obchodníkům. Vnějším znakem jejich privilegií bylo právo nosit dva meče. Základní povinností bylo plnit zásady tzv. bušidó (cesta samurajů; buši je jiný výraz pro samuraje, dó znamená cesta), především prokazovat naprostou věrnost a oddanost svému pánovi a odvážně bojovat proti jeho nepřátelům; v případě porážky nebo ztráty cti musí samuraj dobrovolně ukončit svůj život.

Samurajové nebyli jen odděleni od ostatních kast jako byli rolníci, rybáři, řemeslníci či obchodníci. Samurajové byli víc. Byli vojáci. Byli elitou oproštěnou od daní a měli mnoho výsad jako nošení zbraní. Od samurajů se očekávala absolutní oddanost a čest vůči svému pánovi. To byl daimjó - kníže v určité oblasti se spoustou poddaných. Šógun, nejvyšší vojenský rádce, představoval vrchol moci. Výše už se pozemšťan nemohl dostat, protože císařové jsou božského původu. V tokugawském Japonsku se tak vytvořil typ vojenského šlechtice – samuraje, jehož hlavním zaměstnáním bylo zdokonalování v bojových uměních a pěstování morálních vlastností požadovaných od bojovníka a jehož životním krédem byla věrnost družině a bezmezná oddanost feudálnímu pánovi. V oficiálním sociálním členění obyvatelstva tvořili samurajové (ši) nejvyšší kategorii, na jejímž vrcholu stál šógun, pod nímž se hierarchicky řadila ostatní vojenská šlechta. Všestranné nadřazení samurajstva nad ostatními kategoriemi (rolníci – nó, řemeslníci - kó, obchodníci – šó) bylo formálně vyjádřeno výsadou nosit zbraň a používat rodového jména a dávalo všem samurajům právo vztáhnout beztrestně ruku na kohokoliv bz nižší sociální kategorie. Stačilo, aby rolník nebo měšťan neustoupil včas samurajovi z cesty, a byl na místě o hlavu kratší. (bure-uči - zabití za drzost). Samurajové byli rozděleni do několika skupin – praporečníci (hatamoto) asi 5000 měli právo audience u šóguna, gokenin (vazalové) 18 000 bez tohoto práva, róninové – samurajové bez pána, toulají se krajem.

Zpočátku samurajové jezdili na koních a byli vyzbrojeni luky. Později byli pěší a vyzbrojeni dvěma meči. Věrní svému pánovi, nebojácní v boji čelili svým oponentům, kteří za to stáli a které vyzvali k boji. Ve skutečnosti byl tento ideál tak přísně dodržován, že pohyby tisícičlenných jednotek a ostřelování palnými zbraněmi, které převládaly na japonských bojištích od roku 1550, byly považovány spíše za předehru rozhodujícího střetnutí mezi japonskými šlechetnými rytíři. Dokonce i v těchto obrovských srážkách náležela zvláštní sláva tomu, kdo se první utkal se svým protivníkem. Vítězství bylo korunováno odříznutím hlavy nepříteli, ale než by samuraj snášel hořkost porážky, pak hanbu a neúctu mohl smýt dramatickým činem seppuku.

Bušidó systematicky uspořádal konfuciánský filosof a vojenský teoretik Sóko Jamaga (1622- 1685), žák Razanův, který se však kritikou některých neokonfuciánských tezí a přílišného kultu Číny dostal do konfliktu se šógunátem. Sókó působil nějaký čas jako učitel samurajů v knížectví Akó, kde mezi jeho žáky byl také Jošio Óiši (1659-1703), vůdce proslulých 47 samurajů, jejichž čin se stal klasickým příkladem vazalské věrnosti. Kníže z Akkó Naganori Asano se dostal do sporu s hlavním šógunátním ceremoniářem Jošinakou Kirou a za urážku, které se vůči němu dopustil, byl zbaven léna a vyzván, aby spáchal harakiri (1701). Tím se všichni jeho vazalové stali róniny, samuraji bez pána. Jošio Óiši se s šestačtyřiceti druhy rozhodl knížete pomstít. Podařilo se jim vrhnout do Jošinakova paláce, zabítho a odnést jeho hlavu na hrob svého knížete. Poté se vzdali šógunátu (1703). Tak sice podali důkaz vazalské věrnosti, ale zároveň se dopustili neposlušnosti vůči šógunátní vládě. Toto dilema samurajské etiky bylo vyřešeno tím, že jim byl dán pokyn spáchat sebevraždu, ale zároveň byli vyzdviženi jako vzor věrnosti a oddanosti.

Mezi všemi japonskými sportovními disciplínami má nesporně zcela výjimečné postavení zápas sumó. Patří totiž k těm nepříliš četným pozůstatkům čistě japonských tradic, které nebyly zasaženy čínskými vlivy. A navíc si uchoval až dodnes po celé zemi značnou popularitu. Sumó vlastně není oficiálně počítán v Japonsku mezi sporty, ale je označován jako kokugi – státní hra. Co se stáří týče, těžko bude sumu nějaký sport konkurovat. Jeho prapočátky jsou spojovány s legendou o osidlování japonských ostrovů. Předkové dnešních obyvatel se na nich mohli usadit až poté, co jeden z jejich bojovníků svedl zápas s šintoistickým bohem. A vybavíme-li si zobrazení asijských božstev rodu mužského, jimž málokdy chybí důkladný břich, hned můžeme spřádat teorie o tom, proč spolu zápasí právě tlouštíci. Pro Japonce, lidi od přírody útlé, je tloušťka čímsi daleko úctyhodnějším než pro nás. Z toho vyplývá, že zápasníci Sumó mají velikou úctu obyvatel. A jsou středem pozornosti medií.

Prví písemné zprávy o zápasech sumó pocházejí již z prvních staletí našeho letopočtu. Tehdy se však jednalo výlučně o součást slavností v šintoistických svatyních a hlavním úkolem zápasu bylo především přispět k pobavení a rozptýlení příslušných božstev. Později se rychle šířila obliba sumó u císařského dvora a nakonec se stalo zábavou a sportem opravdu lidovým. Dokonce i dnes, za konkurence ragby, baseballu a dalších moderních západních sportů, si sumó uchovává statisíce fanoušků. Roně se koná šest velkých patnáctidenních turnajů – tři v Tokiu a po jednom v Ósace, v Nagoji a ve Fukuoce. Všechny přenáší přímými přenosy televize a zájem po celé zemi je vždy obrovský.Dnešní sumó je sportem prakticky výhradně profesionálním a věnuje se mu poměrně malý počet lidí – kromě necelých šesti set zápasníků, rozdělených do šesti set profesionálních tříd, je počet amatérských zápasníků vcelku zanedbatelný. Je to způsobeno především tím, že úspěšným zápasníkem sumó se nemůže stát každý: musí to být pořádný tlouštík (často váží i přes 160 kg) a navíc na japonské poměry i “obr” (výška kolem 180 až 190 cm je velmi důležitá). V zápase sumó nesoutěží ženy, jen amatérské sumó (např. v ČR) má také ženské kategorie. Zápasník v sumó se nazývá rikiši.

Zápas probíhá v kruhovém ringu o průměru asi čtyři a půl metru* a jeho podstata je velmi jednoduchá – za pomoci asi padesáti různých druhů chvatů, hodů, zvedů atd. se oba zápasníci snaží soupeře vytlačit z ringu, anebo ho donutit, aby se dotkl země jinou částí těla než chodidlem nohy. Vlastní boj trvá jen zřídka několik minut, nejčastěji je rozhodnuto v několika sekundách. Důležitou součástí je však úvodní soustřeďování a zkusmé výpady. Tato přípravná fáze mohla v dřívějších dobách trvat i déle než hodinu, ale nyní je pravidly omezena maximálně na čtyři minuty. K vstupnímu ceremoniálu patří zvyk rozhazovat kolem sebe sůl před zahájením vlastního střetnutí. Od nejstarších dob se totiž sůl pokládala za symbol čistoty, dobra a síly a věřilo se, že její pomocí lze zažehnat vliv zlých a nečistých sil. V sumó má být rozhazování soli zárukou, že nadcházející zápas bude probíhat v opravdu čestném duchu. Poté co je sůl rozhozena přichází na řadu další část rituálu. Oba soupeři se (ne navzájem!) popleskávají po holých tělech a začínají předzápasový tanec na jedné noze. Poté soupeři podřepnou proti sobě a upřeně se dívají jeden druhému do očí. Pak se postaví do základního postavení. Toto se může opakovat dvakrát až třikrát se snahou zastrašit soupeře. Důležití jsou i rozhodčí v ringu, kteří nosí barevná kimona. Dole u ringu pak sedí v černých kimonech další čtyři rozhodčí, kteří mohou ringového ve sporných případech přehlasovat. Nejlepší zápasníci mohou nejprve nastoupit ve svých ozdobných opascích se zástěrami, které jsou z čistého hedvábí a jsou velmi drahé.

Nejvyšší možnou hodnost, kterou může zápasník dostat je tzv. jokozuna. Jokozunou zůstává zápasník i po ukončení aktivního zápasení. Jokozuna znamená doslova vodorovně uvázaný provaz a odznakem nositele této hodnosti také opravdu je silný bílý konopný provaz (váží často kolem 30 kg), uvázaný kolem jeho pasu. Jokozuna není titul, který by bylo možné získat přímo například vítězstvím v nějakém turnaji, ale mohou jej dosáhnout jen opravdu zcela výjimečné osobnosti v sumó za dlouholeté mimořádně vynikající výsledky. Někdy žije jokozunů zároveň několik, jindy žádný.

Tradiční cenou pro vítěze všech šesti hlavních turnajů v sumó, je pohár z českého broušeného skla, s vyobrazením Bivoje, který vítězi předává československý velvyslanec v Japonsku.

*Aréna byla opatřena v rozích čtyřmi sloupy a později zastřešena. Sloupy symbolizovaly čtyři roční doby a byly na nich zavěšeny látkové závěsy čtyř barev: modrý byl symbolem jara, červený léta, bílý symbolem podzimu a černý zimy. Později byl ring z udusané hlíny zpevněn slaměnými pytli naplněnými hlínou.

Na dalekých zámořských plavbách se dá získat pohádkové bohatství i přijít na mizinu. Záleží na štěstí. Ovšem nejen štěstí rozhoduje o úspěchu či neúspěchu zámořské plavby. Když se chcete vrátit s lodí plnou zlata, hedvábí či jiného materiálu musí vám přát počasí, musíte se plavit na dobré lodi a mít schopnou posádku. V Japonsku vám počasí příliš nepřeje, každou chvíli je tu zemětřesení nebo se přižene cunami a lodě se tu také nestavěli příliš dobré. Zato se kapitáni mohli spolehnout na dobrou a oddanou posádku a štěstí také občas pomohlo. Roku 1281 ochránil božský vítr – kamikaze – Japonsko od vpádu Mongolů. No a když Japonské lodě v 9. století čínským plachetnicím nestačily, tak se prostě dovoz zboží čínským lodím zakázal. Do Číny směli pro zboží jen buddhističtí mniši. Avšak Japonsko je ostrovní země a muselo se s mořem vypořádat. Žádný zákon nemohl být dostatečně účinný a postupem času se stává Čína výhradním obchodním partnerem. Japonské lodě vyváží valounové zlato, rtuť, síru, dřevo, perly a vějíře. Do Japonska se naopak dováží kámen, knihy, tuš, papír. Převahu čínských a korejských lodí se snaží Japonci ve 14. století kompenzovat pirátstvím. Některé šlechtické rody z pobřežních oblastí kolem sebe shromažďovaly zbídačené rolníky a uchylovaly se k námořnímu podnikání, při němž se stírala hranice mezi obchodem a loupeží. Při nedostatku příležitosti k nákupu se zboží podnikaly osádky jejich lodí nájezdy na korejské a čínské pobřeží, kde plenily a odvlékaly pokojné obyvatele. Pojem Wakó, japonští piráti, strašil každého obchodníka, který se plavil v Japonském moři. Změna přichází s prvními Evropany, kteří dopluli k Japonským břehům. Byli to Portugalci a stalo se tak roku 1542 nebo 1543. Ano, jistě, první Evropan, popisující Japonsko byl Benátčan Marco Polo, který žil ve třináctém století. Jenže až holandské, španělské, portugalské lodě znamenali pro Japonsko velkou změnu a netušené možnosti. Portugalci přivážejí do Japonska první střelné zbraně tzv. muškety. Španělé se zase snaží prosadit křesťanství. Japonsko se načas podřizuje. Evropané měli zájem hlavně o Japonské stříbro, které výhodně získávali výměnou za zboží z Číny nebo jihovýchodní Asie. Bezohledně využívali toho, že japonští obchodníci nemohou svými nákupními možnostmi v zahraničí konkurovat velkým a lépe vybaveným evropským lodím, a prodávali dovážené zboží s mnohonásobným ziskem. Počínání Evropanů v Japonsku začínalo budit nedůvěru a šógunům se začalo zajídat. A tak jsou Evropané postupně vyháněni. První se musí poroučet náboženští fanatici jako byli Španělé a Portugalci. Angličanům a Holanďanům zůstávají některé obchodní stanice. Smyčka se však stahuje. Přístavy jsou cizím lodím uzavírány, poslední velká Japonská výprava do Říma se uskutečnila roku 1613. (Byla to v podstatě největší japonská námořní výprava (nepočítaje 2. pol. 20 stol.), vyslaná z iniciativy knížete Masumuneho Dateho. Bylo to poselství ke španělskému králi a papeži v čele s vazalem rodu Dateů Cunenagou Hasekurou. Japonci si od něho slibovali navázání obchodních vztahů se Španěly v Mexiku. Na lodi japonské výroby se Hasekurovi podařilo dorazit za 90 dní do Mexika, odkud pak poslové pokračovali španělskou lodí do Evropy. Vrátili se do Japonska až po sedmi letech, opět přes Mexiko a Tichý oceán, a výprava byla hodnocena jako neúspěšná.) a poté co skončila neúspěchem je vydána řada zákonů a nařízení a Japonsko se roku 1640 definitivně uzavírá okolnímu světu a spoléhá jen na sebe. Portugalci, kteří pomáhali stavět a navigovat Japonské lodě jsou pro svou víru popraveni a obchod zajišťují jen tzv. Černé lodě, které vozí z Číny do Japonska a zpět různé zboží jako bylo zlato, meče, potraviny, sake atd. Samozřejmě nelze zapomenout na jemné čínské hedvábí, protože jedině v něm se dalo přečkat parné letní období.

Nindžové představují temnou stránku světa samurajů. Na rozdíl od představy šlechtice, neohroženého válečníka čelně pohlížejícího na svého zdatného protivníka s taseným mečem, nindža je tvorem temnoty a přetvářky, jehož řemeslem je úskok, zrada a vražda. Umění zjevného válečníka je tak nahrazeno uměním skrytých; nejvíce ceněnými dovednostmi zde nejsou smrt provokující příkazy nebo výzvy šlechtickým protivníkům a zručným šermířům, ale spíše dovednosti přetvářky a klamu. Historie nindžů pokrývá guerillové válčení, úkladné vraždy, špionáž, magii a mysticismus. Nindžové dosahovali vítězství způsobem obracejícím naruby všechny samurajské ideály. Výraz nindža znamená v překladu osobu, která se skrývá. Nindžucu je pak komplexní termín nejčastěji používaný pro souhrn znalostí a dovedností nindžů. Základ tohoto učení položil mezi 6. a 4. stol. př. n. l . mistr Sun, který nežil v Japonsku, ale v Číně. Své žáky (agenty) rozděloval do pěti kan (kategorií), přičemž novodobým nindžům se podobali tzv. Šókan (živí agenti). Byli to špioni, kteří vnikali na území nepřítele a vraceli se s cennými informacemi. Za tímto účelem se vybírali muži vynikající inteligencí a odolností. Byli hbití, stateční a měli značné vědomosti. V Japonsku existovalo asi třicet různých škol nindžucu, ale nejznámější byly ty, jež se rozvíjely v obcích Kóga a Iga v prefektuře Mie ve středním Japonsku. Nindžové byli ve středověku dobře organizovanou armádou. Její členové byli zařazeni do tří základních hodnostních skupin. Celá struktura však byla přísně utajována a každý znal kromě několika spolubojovníků obvykle jen nejbližšího nadřízeného. Zlaté období nindžů přišlo v letech 1450-1615, která se nazývá období domácích válek. V době reforem Meidži, v devatenáctém století, se pravá struktura škol rozpadla. Dnes můžeme vidět přímou návaznost na umění nindžucu v japonské armádě či ve zpravodajských službách.

Základním oblečením nindžů byl dokonale účelový tmavý přiléhavý oblek, zaručující v noci maskování. Jinak však nindžové na svých výpravách užívali i různých přestrojení – nejčastěji se vydávali za obchodníky, kněze, poustevníky z hor, kejklíře anebo žebravé mnichy. K nejznámějšímu vybavení nindži patří speciální ocelové bojové nástroje šuriken, jimiž se buď házelo, anebo přímo bodalo při boji z blízka (hvězdice, ozubená kola). Jejich ostří bývalo někdy napuštěno prudkými rostlinnými jedy. K bájnému vybavení, které nikdy nemohlo sloužit patří dřevěná kola, pomocích který měli nindžové chodit po vodě, nebo dýchací přístroj pomocí kterého se mohli potápět. Stejně tak nindžové nevynalezli tank, ponorku, či plamenomet, jak jim přisuzují mnozí nadšení obdivovatelé. Naopak je známa jejich tajná abeceda a velmi důmyslné kódy a šifry. Velmi propracovaný byl také systém jejich kouřových signálů anebo smluvených znamení pomocí ohýbání a lámání větviček stromů nebo keřů.

K nejznámějším akcím, které byli v náplni práce nindžů, byli úkladné vraždy. Tím se nindžové nejvíce proslavili a stali se postrachem obyvatelstva a zvláště knížat (daimjó). Knížata proto opevňovala své domy, vymýšlela speciální pasti na nindži, budovala skryté místnosti, ke čekali skrytí samurajové připraveni bránit svého pána. Ani to jim nebylo příliš platné. Když se kníže ocitl na jejich seznamu, nemohl si dělat velké naděje. Výhodnou zbraní bylo objednat si smrt protivníka dříve, než tak učiní on.

Závěrem bych rád zmínil nejznámější a také nejbizardnější případ úkladné vraždy, která byla provedená nindžou. Příběh se odehrál v 16. století a smrt velkého daimjó Uesugiho Kenšina zavinila buď mrtvice či nindža. Posuďte sami. První teorie tvrdí, že Uesugi Kenšin se odebral, tam, kam musí i císař pěšky. Při vykonávání potřeby na oné místnůstce, která se spíše podobala našim latrínám než současným splachovacím záchodům, ho přepadla mrtvice a on následující tři dny, než ho vysvobodila smrt, nepromluvil. Druhá varianta popisuje tajemného nindžu ukrytého v jámě s výkaly, který v kritickém okamžiku probodl Kenšina zdola kopím nebo mečem. Konec příběhu je stejný. Kenšin během svých posledních tří dnů nepromluvil a záhy zemřel. Ať je pravda jakákoliv, dávejte si pozor, když jdete na latrínu!

Druhý příběh ukazuje nindžovu slepou oddanost. Hiroa Onoda byl vycvičen za druhé světové války na agenta, který zůstane na tichomořských ostrovech i po nepřátelské invazi a bude bojovat dále. Onoda byl umístěn na Filipínách a obdržel rozkaz velet mužům zde umístěným k provádění guerillových operací proti invazním silám Američanů. Od svého velitele obdržel tento rozkaz: “Máš absolutní zákaz zemřít vlastní rukou. Může to trvat tři roky, může to trvat i pět let, ale ať se přihodí cokoli, vrátíme se pro tebe. A dokud budeš velet alespoň jedinému vojákovi, musíš v jeho vedení pokračovat. Možná se budeš muset živit kokosovými ořechy. Pokud k tomu dojde, živ se jimi! Za žádných okolností se však z vlastní vůle nesmíš vzdát svého života.” I když druhá světová válka skončila Onoda bojoval dál. Nebojoval rok, dva, pět jak stálo v rozkaze, ale třicet let. Až když roku 1972 zemřel jeho poslední voják a na Filipíny byl přivezen jeho dřívější velitel, nyní již v důchodu, který vydal Onodovi rozkazy, byl ochoten uvěřit, že válka skončila.

“Když se Nebe a Země počaly oddělovat, zavládl chaos. Tehdy se na Vysoké nebeské pláni zrodili první tři bohové - Aleno minakanuši, Takamimusubi a Kamimusubi.” Tak líčí nejstarší japonská kronika dávných událostí Kodžiky (sepsaná roku 712) vznik vesmíru. V dalších částech této sbírky tradičních japonských mýtů se objevují desítky nerůznějších bohů a bohyň, z nichž pro představy Japonců o vzniku jejich země mají zásadní význam bůh Izanagi a jeho žena, bohyně Izanami. Ti dostali za úkol “dohotovit” rodící se zem tak, aby ji mohli obývat lidé. To se jim opravdu podařilo a ostrovy, které stvořili na samém počátku a které pojmenovali Velká země četných ostrovů (Ójašimaguni), se staly základem dnešního Japonska. Když byli s touto prací hotovi, zplodili Izanagi a Izanami i velké množství dalších božstev, která měla ostrovy osídlit. Mezi nimi se stala nejproslulejší bohyně slunce Amaterasu, která se zrodila z Izanagiho levého oka, když si je omýval při koupeli v řece. Od ní pak již vede přímá cesta k založení japonského císařství, neboť její vnuk Hikoho no Ninigi sestoupil podle příkazu bohů do Velké země četných ostrovů v oblasti Hjúga na dnešním ostrově Kjúšú a úspěšně se svými potomky ovládli okolní území. Jeho pravnuk Džimmu se pak vydal dobývat i ostatní oblasti ostrovní říše a posléze se údajně usídlil v okolí místa Naniwa (dnešní Osaka), kde založil japonské císařství a sám se stal jeho prvním císařem, zakladatelem dodnes vládnoucí dynastie. (Nynější japonský císař Hierohito by podle této tradice byl v pořadí jejím 124. členem.) Podle tradičního podání se tak mělo stát jedenáctého dne 2.lunárního měsíce roku 660 př.n.l. Výroční den – nyní ovšem podle nového kalendáře 11.2. – se dodnes uznává jako oficiální státní svátek a den pracovního klidu. V době druhé světové války, roku 1940, organizovala v tento den vláda mimořádně rozsáhlé a okázalé oslavy 2600 let trvání japonského císařství. Po válce byl císař nucen prohlásit, že není bohem, a oficiální název Japonska byl změněn na Japonské císařství na Japonskou zemi – Nipponkoku (viz Mikado – tennó). Dnes věří v souvislost císařského rodu s bohyní slunce jen malý počet extrémních nacionalistů a tyto mýty o vzniku Japonska nejsou ani součástí obecného náboženství šintó, k němuž se dnes podle statistiky hlásí více než 85 milionů Japonců. Byly však základem státního šintoismu v období od roku 1865 – 1945.

Šintó (doslova: cesta bohů) se v mnoha směrech liší od ostatních náboženských systémů, jako jsou například budhismus, islám nebo křesťanství. Na rozdíl od nich nemá šintó žádné posvátné texty, žádnou “bibli” a neexistuje ani přesně vymezená soustava předpisů, jež by měly stoupenci šintó dodržovat. Je to v podstatě směs kultů přírodních božstev, uctívání předků a úcty k bájným tradicím a k císaři. Po celé zemi jsou desetitisíce šintoistických svatyní zasvěcených nejrůznějším božstvům, jejichž počet se někdy udává číslem osm milionů.

Jsou mezi nimi bohové řek, hor, ohně atd., ale také slavní bojovníci z minulých časů, učenci i věrní sluhové císařského dvora. Nejvýznamnějším z nich je bohyně slunce Amaterasu, uctívaná ve velké svatyni v Ise nedaleko Nagoje. Hlavní součástí šintoistické bohoslužby je vzdání holdu božstvu, jemuž je svatyně zasvěcena, oběť a motlitba, k níž patří několikanásobné (nyní nejčastěji dvojí) tlesknutí rukama. Tento zvyk se udržuje od nejstarších dob, ale jeho původ není zcela jasný. Někteří lidé tvrdí, že se tak má upoutat pozornost božstev, podle jiných má tlesknutí napomoci vnitřnímu soustředění návštěvníka svatyně. Důležitá je i obřadná očista před návštěvou svatyně, jíž se dosahuje obvykle omytím rukou a vypláchnutím úst vodou z nádržky umístěné před vchodem do každé svatyně, ale někdy i koupelí, zaříkáváním a dalšími způsoby. Šintoistické svatyně jsou vždy velmi malé a obvykle zcela nenápadné stavby. Před posvátné předměty umístěné v jejich vnitřku smí předstoupit jen šintoistický kněz kannuši a ostatní účastníci obřadu zůstávají venku.

Ve své původní podobě existovalo šintó jen poměrně velmi krátkou dobu. Ihned po příchodu budhismu do Japonska v 6. Století začali kněží šířit názor, že šintoistická božstva jsou vlastně jenom pozměněným projevem božstev budhistických, která mají svůj domov v Indii. Vzniklo tak učení nazývané rjóbu šintó, hlásající jednotu Šintó a budhismu. S vyjímkou nejdůležitějších svatyní v Ise a v Izumo se proto v průběhu staletí dostali prakticky všechny šintoistické svatyně v zemi zároveň pod vliv budhistických kněží a byla v nich současně uctívána budhistická i šintoistická božstva. Dnes sice jsou obě náboženství oficiálně oddělena, ale velká část Japonců se hlásí formálně jak k šintoismu, tak i k budhismu. Je proto zcela běžné, že například svatební obřady se v některé rodině konají podle šintoistické tradice, ale pohřební obřady podle budhistických zvyků.

Když odcházel podle mýtů o vzniku Japonska božský Hikoho no Ninigi z nebes na zem, dostal na cestu od své babičky, bohyně slunce Amaterasu, posvátnou šňůru s korálky jasakani no magatama, meč kusanagi a zrcadlo jata no kagami. O zrcadlu mu Amaterasu prý řekla: “Toto zrcadlo si vezmi jako moji duši a uctívej ho, jako bys uctíval mne samotnou !”

Všechny tři poklady pak získal podle pověstí i pravnuk Hikoho no Nigihito – první japonský císař Džimmu. Jsou od té doby důležitou součástí korunovačních obřadů japonských císařů, ale protože s nimi nesmí přijít do styku nikdo jiný než císař sám, není o nich nic bližšího známé. Všeobecně se však uvádí, že zrcadlo jata no kagami měli první císařové jako symbol své moci na císařském dvoře. Od počátku 1. století n.l. mělo být uloženo, v jedné svatyni v Naře a pak od 3. století je prý nepřetržitě v šintoistické svatyni v Ise poblíž Nagoje, zasvěcené bohyni slunce Amaterasu. Podobně o dalším ze symbolů japonské císařské moci – meči kusanagi, který měl kdysi najít bůh Susa no wo v trupu zabitého bájného draka, se tvrdí, že je uložen v šintoistické svatyni Acuta v Nagoji. Bohužel šintoistické svatyně jsou pro veřejnost zavřené, a tak jedině sám císař by mohl vydat přímé svědectví o tom, jaké tajemné poklady tyto šintoistické svatyně opravdu skrývají.

Pověst o posvátném zrcadle symbolizujícím bohyni slunce způsobila mimo jiné i to, že se zrcadlo v Japonsku od nejstarších dob těšilo mimořádné úctě. Byla to přirozeně zrcadla kovová – z bronzu, železa i jiných kovů, protože skleněná zrcadla jsou v Japonsku známa poměrně krátkou dobu. Kovová zrcadla jsou umístěna jako ztělesnění bohyně Amaterasu i v těch nejmenších venkovských šintoistických svatyních a malá kovová zrcátka (o průměru asi 2 – 10 cm) jsou dodnes opatrována v mnoha japonských rodinách, kde se jich užívá například při obřadech na uctění památky předků. Podobně jistě i pověst o posvátném meči kusanagi přispívá k vysoké úctě, jíž se v Japonsku odedávna těší meče.