13. Plavba do Ameriky

Rok 1992 si o námět celotáborové hry řekl naprosto jednoznačně, protože uplynulo právě rovných 500 let od okamžiku, kdy Kryštof Kolumbus dorazil do Ameriky. Dnes už víme, že nebyl první, spekuluje se dokonce o tom, že on sám věděl, kam pluje, na základě starších dokumentů a svědectví. V žádném případě to však nesnižuje hodnotu tohoto úctyhodného výkonu. Atlantický oceán není žádný větší rybník. Ponechme teď stranou důsledky, které měly objevitelské cesty Kolumba a jeho následovníků pro domorodce.

Celotáborová hra byla inspirovaná vlastní cestou přes oceán. Tábor byl postaven ve tvaru lodi, brána tvořila příď a byla vybavená sítí a lucernou, vlajkokláda se proměnila ve stěžeň (samozřejmě bez plachty) a na zádi, tedy před stany vedoucích, byl instalován kapitánský můstek s kormidelním kolem, odkud velitel vydával své rozkazy.

Jednotlivé etapy probíhaly podle plánu, když jednoho dne se nejstarší táborníci Medvíďata dohodli, že na každé správné lodi musí dojít ke vzpouře. A tak jednoho rána si vzbouřenci přivstali, obsadili kuchyň a vyhlásili vzpouru. Marian a Šéďa, kteří se jim připletli do cesty, skončili po boji zavřeni v zásobáku (zajímavý druh hladomorny naruby). Zatímco ostatní vedení se radilo, jak dál, odháněl Pavel nechápavé plavčíky od kuchyně:

"Jděte pryč, tady je vzpoura! Kšá, kšá!"

Vzhledem k tomu, že vzbouřenci nenašli větší podporu mezi ostatním mužstvem (a ženstvem), došlo poměrně rychle k jejich přemožení. Soud byl krátký a vzbouřenci byli hozeni přes palubu. Protože se jim povedlo doplavat zpět k lodi, aniž by je sežrali žraloci, dostali milost a posádka pokračovala do Ameriky v plném počtu.