19. Olympijské hry

V roce 1999 byl celý tábor ve znamení sportu. Konaly se zde totiž olympijské hry, které měly hned několik primátů. Jednak to byly první novodobé olympijské hry v lichém roce, první, které se konaly v Africe, konkrétně v keňském Muddo Gashi, a první sdružující letní i zimní sporty zároveň. A právě proto Keňa, protože na úpatí Kilimandžára je sníh, takže je zde možné s trochou nadsázky provozovat i zimní sporty.

Všichni víme, jak taková olympiáda vypadá, je to především velká mediální šou s různými ceremoniály a symbolikou. Každá olympiáda začíná přenosem olympijského ohně. Ten měl proběhnout tak, že trasa z Kolína do Nouzova přes Štítary, Radovesnice, Lošany, Polní Voděrady, Mančice, Bečváry, Sobočice a Nesměň byla rozdělena na úseky po 500 metrech. Olympionici budou autobusem po dvojicích rozvezeni po této trase a štafetovým během přenesou zapálenou olejovou louč z Kolína až do Nouzova. Pak je sveze druhý autobus.

"Zkusíme městský autobus, ten umí zastavovat," rozhoduje Marian.

MAD ale autobusy nepůjčuje, od toho je tu OAD s linkovými a zájezdovými autobusy. Nakonec je objednán jeden autobus na rozvoz. Svoz budou provádět Čert s avií a Koza s dodávkou.

Označení výsadkových míst si bere na starost Jaruška. Jede do Nouzova na stavbu tábora na kole a každých 500 metrů podle tachometru udělá na silnici červenou tečku. Má ale starost, jestli bude barva dostatečně vidět, a tak ji chce ještě obtáhnout při zpáteční cestě. Má ale smůlu, protože při zpáteční cestě leje jako z konve, takže nejen nemůže značky opravit, ale domů přijede promočená naskrz.

V pátek těsně před táborem si Jaruška veze na tábor věci a vrací se hned zpátky s Šéďou autem. Každých 500 metrů zastavují a Jaruška opravuje značky. Všechno jde dobře, ale v poslední třetině cesty začne pršet a na mokrém asfaltu nejsou značky vůbec vidět. Jaruška to vzdává a propadá beznaději. Šéďa ji utěšuje, že pokud asfalt uschne, značky se zase objeví.

To se naštěstí vyplnilo, v sobotu ráno svítí sluníčko, silnice jsou suché a všechno klape. Táborníci se scházejí před klubovnou, jsou rozděleni do družin, pak do štafetových dvojic a nastupují do rozvážecího autobusu. Nachystáni jsou i Koza a Čert se svými vozidly, Slon na kole jako organizační doprovod a Šéďa na kole jako pojízdná kamera.

Blonďák se Slonem zapalují na zahradě louč a Blonďák vybíhá hrdě s olympijskou pochodní na první úsek ulicemi Kolína následován Slonem a Šéďou. Bylo docela zajímavé sledovat jednotlivé dvojice a jejich způsob běhu. Někteří běželi opravdu důstojně, jak se na tuto slavnostní příležitost sluší, někteří při běhu málem umřeli, jiní letěli, jakoby jim pochodeň chtěl někdo ukrást. Bylo zábavné vidět Honzu, jak pomalu a volně kluše s pochodní v ruce a za ním peláší z plných sil malé holky Lucka a Míša.

Slon má starost, aby běžci nenakláněli pochodeň, protože vylévali olej. Proto při předávce každému vysvětluje, jak má pochodeň držet. Postupným opakováním informaci neustále zkracuje až na příkaz "Kolmo k zemi!" Ferča to ovšem nepochopila a skutečně otočila pochodeň plamenem k zemi, takže vylila další část paliva.

Mezi Bečváry a Sobočicemi pochodeň dohořívala. Slon tedy vyndal náhradní pochodeň, ale než ji stihl zapálit od té první, ta uhasla úplně. Musel tedy zapálit novou pochodeň sirkami. Pak už nic nebránilo tomu, aby byl olympijský oheň postupně přenesen až do tábora.

Tábor byl tentokrát postaven netradičně jako olympijská vesnička tak, že každá družina měla své stany v samostatném půlkruhu. Zde si také vztyčily své národní vlajky.

Zahajovací ceremoniál olympijských her nepostrádal nic z toho, co má správná olympiáda mít. Slavnostní defilé sportovců, proslov organizátorů, slib sportovců, slib rozhodčích, slavnostní vztyčení vlajek doprovázené vzletem holubic míru (holubi od Chrastilů z Církvice) a kulturní program, který si každá země připravila. Na závěr Slon poděkoval všem sportovcům a popřál jim hodně sportovních úspěchů.

"A myslím, že to bude něco nezapomenutelného," dodal a nemýlil se.

Pak si ještě sportovci museli ušít startovní čísla a mohlo se začít soutěžit. Některé disciplíny byly klasické, například atletika probíhala víceméně tak, jak jsme na to zvyklí z televize, takže zde byly zajímavé především výkony závodníků. Jiné disciplíny musely být upravené podle podmínek a možností. O to však byly zajímavější.

Například akvabely předváděly své umění na suchu, protože ve vodě by asi málokdo něco podobného zvládl. Takhle ale šlo o vystoupení vrcholné umělecké úrovně a někteří jedinci odhalili dokonce své netušené schopnosti. Miláčkem publika se stala Věrka - Tučňák, která skvělým způsobem zúročila své hodiny baletního tréninku, když si při svých sólech vysloužila potlesk na otevřené scéně. V každém případě to byla podívaná, protože všichni vystupovali v plavkách a s igelitovými koupacími čepicemi na hlavě (to aby zase v těch plavkách nepadali tak hezky). Umělecký dojem pak ještě zvýšil Šéďa, když k videozáznamu jednotlivých vystoupení přidal hudbu.

Zajímavý průběh měla kanoistika. Kanoe byly tvořené dvěmi spojenými plastovými kanystry. Kanystry byly uzavřené, takže v nich byl vzduch, který závodníka nadnášel. Problém však byl v tom, že měly vysoko těžiště a byly tak vratké, že se na nich prakticky nikdo neudržel. Slon sice všem radil, ať si do kanystrů napustí trochu vody a tím sníží těžiště, ale nikdo ho neposlechl. Díky nepochopení fyzikálních zákonů se závod naprosto zvrhl, protože ti, kteří se na kanoi neudrželi, začali normálně plavat a kanoi táhli nohama za sebou. Rozhodčí tedy byli nuceni výsledky anulovat.

Z podobného soudku byla štafeta v běhu na lyžích. K dispozici byly čtyři páry lyží (ovšem sjezdových) s vázáním a botami a čtyři hůlky (další čtyři byly dřevěné tyče). Družiny si vylosovaly právo výběru a vybraly si lyže. Právě technický stav lyží a hlavně vázání byla okolnost, která rozhodla o výsledku. Původně měly být lyže z krajinek a vázání si družiny měly vyrobit samy. Kdo ví, jak by to dopadlo.

Neplánovanou disciplínou bylo hašení požáru ve spolupráci s církvickými dobrovolnými hasiči. Tato akce se zase trochu vymkla jednak díky technickým problémům čerpadla, jednak díky církvickým hasičům samotným, ale na druhou stranu dostaly družiny příležitost vyzkoušet si, že hasiči to nemají zrovna lehké. Je jasné, že nakonec byli všichni mokří, protože pokušení obrátit proudnici s tryskající vodou proti sobě bylo příliš velké.

Určitou specialitou inspirovanou starověkými olympijskými hrami byla vernisáž uměleckých děl. Tak jako ve starém Řecku, i zde jednotliví umělci vystavili svá umělecká díla. Bylo to opět pojednáno jako šou na vysoké úrovni. Ředitel výstavy a významní hosté otevřeli výstavu svými projevy zakončenými slavnostním přestřižením pásky. Nechyběly hostesky s občerstvením, hudební produkce, návštěvní kniha, kam se zapisovaly dojmy, a tak dále. Jednotliví umělci nad svými díly diskutovali s ostatními velice zasvěceně o svých prožitcích, které je vedly ke ztvárnění svého díla. Slon si zde s chutí zahrál roli výstředního milionáře a Busse představoval jeho syna.

Zvláštní byly i ranní rozcvičky. Každé ráno nastoupilo pět vedoucích. Táborníci si podle vlastního uvážení někoho vybrali. Až potom se dozvěděli, jak těžkou rozcvičku si zvolili. Každý vedoucí totiž měl rozcvičku s jiným stupněm zátěže od lehké, téměř spací (jednička), až po supertěžkou, kdy vás honil celou čtvrthodinu po lese (pětka). Vtip byl v tom, že nikdo z táborníků dopředu nevěděl, jakou obtížnost který vedoucí zrovna ten den má, protože to si vedoucí losovali den předem po večerce.

Na závěr olympijských her všichni dostali medaile, byly staženy vlajky a tábor skončil. Všem se sportování líbilo, nicméně shodli se, že příště by zase chtěli do lesa na klasické hry, na které bylo tentokrát málo času.