|
Tak máme za sebou první oddílovou výpravu v roce 2015. Šlo o dvoudenní akci na našem průzkumnickém tábořišti. Když jsem tuto lednovou výpravu plánoval, představoval jsem si, jak se cestou brodíme sněhovou závějí. Nikoliv. Po sněhu skoro ani stopa. Místo toho nám vyšlo počasí, pro tuto roční dobu velmi netypické. Během dne se teplota držela nad 10 °C a pod zataženou oblohou foukal relativně teplý vítr.
V pátek odpoledne jsme se sešli na kolínském vlakovém nádraží a s posledními slunečními paprsky přijeli do známé stanice Hatě. Mezi účastníky výpravy byli zástupci z každé družiny, dokonce i z družiny nejmladší, Broučků. Dohromady 16 dětí, z vedoucích já a Gepard.
Trasu jsme zvolili klasickou. Z Hatí do vesnice Vavřinec a lesem až na Nouzov. Cestou se nejeden táborník přesvědčil o faktu, že pokud jde skupina po lesní cestě za šera a jeden expert začne svítit baterkou, ostatní nevidí vůbec nic. Proto je lepší nesvítit vůbec a nechat to na lidském oku, které se celkem rychle přizpůsobí.
Po příchodu do studeného srubu se starší kluci jali rozdělávat oheň, ostatní se mezitím zabydlovali. Netrvalo dlouho a ručička teploměru zaznamenala oteplení a posunula se směrem k teplotám vhodným k pobytu. Následovala večeře, kterou měl tentokrát každý pouze ve své roli, řízky s chlebem od mamky naštěstí složitou přípravu nepotřebují.
Večer jsme se vydali na ještě jednu kratší noční procházku směr Letec. To je místo známé všem, kteří alespoň jednou byli na táboře. Jedná se o pomník československého pilota, který zde v roce 1958 havaroval se svým letadlem MiG-15. Pro Průzkumníky má ovšem hlavně orientační charakter. Tuto cestu si děti krátily hlavně vyprávěním strašidelných historek a scén z nejrůznějších hororů. Taky si to mohly nechat na den, skoro jsem začal vidět ty příšery za stromy.
Teď vyčurat a spát, energie na další den jinak načerpat nejde.
Když jsem se probudil, byli už na všichni na nohou. Gepard pohotově uvařil pořádný hrnec horkého čaje a společně jsme posnídali.
Celé dopoledne bylo věnováno hraní kolektivních her. Hezké počasí nám přetrvalo i na druhý den výpravy, ovšem leden nelze podceňovat, bundy a čepice zdobily náš outfit i během těchto radovánek. Hry, u kterých se předpokládal kontakt s mokrou zemí, byly zařazeny až nakonec. Hned po nich následovalo sušení vlhkého oblečení spojené s obědem a řádnou poobědovou siestou.
Chvíli před setměním jsme se vydali na cestu zpět do Hatí. Časově nám to vycházelo jen tak tak. Pro jistotu jsme přidali do kroku a poslední úsek cesty běželi, což se později ukázalo jako zbytečné, jelikož náš vlak na trase Ledečko – Kolín byl asi dvacet minut opožděn. Dále už jen jízda vlakem, pokřik a rozchod. Těším se na další podobnou akci.
|
