|
 Existuje videozáznam z této akce [Jetřichovice]
Na následujících řádcích se vám pokusím přiblížit stoprocentně nejzajímavější akci této sezóny. A to neříkám proto, že jsem byl jejím organizátorem. Tento výlet byl opravdu nevšední. Byl plný všeho co byste čekali na čtyřdenní turistické akci, ale přetékal věcmi, které byste rozhodně nečekali, uměním, filozofií i kvalitními sportovními výkony.
Cesta vlakem plná smradu a múz
První co mě zarazilo hned na začátku bylo složení účastníků, vedoucí – děti 11:7, to už tu dlouho nebylo. Děti se nám ovšem sešly kvalitní, takže ještě nebylo nic ztraceno. Vybral jsem od každého 300 Kč, koupil lístky a vydal první rozkaz k obsazení vlaku. Měli jsme štěstí, celý vagón jenom pro nás. Pěkně jsme se uvelebili, naházeli batohy nahoru a čekali, zda bude mít někdo odvahu si k nám přisednout. Pár takových se opravdu našlo. Jejich smůla. Pár minut potom, co se vlak pohnul, náš vagón zachvátil opravdu odporný zápach pálícího se čehosi. Po rychlém vyšetření byli obviněni Ted a Albín, kdo taky jinej, kterým byly zabaveny spreje na barvení vlasů. Zločin byl v mžiku vyřešen. Chlapci ve vagónu zapalovali spreje, což způsobilo onen strašný zápach a pohrdavé pohledy spolucestujících. Jaké však bylo naše překvapení, když náš rychlík zastavil v Libici.
„V Libici přece rychlík normálně nestaví, to je nějaký divný.“
„Koukni co se děje.“
„Hoří vagón před náma!“
Opravdu, ze dveří prvního vagónu se valil bílý dým.
„Tak sorry kluci, tentokrát jste za to vážně nemohli.“
Po nějaké době, kterou jsme duchapřítomně vyplnili teoriemi o vzniku požáru a o případných následcích na zdraví cestujících, se vlak opět rozjel. Chvíli se nic nedělo a my se začínali nudit. Jeník nás tedy pobavil krátkou improvizovanou básničkou. Pár lidí se toho chytlo a za chvíli jsme měli o zábavu postaráno. Jako inspirace nám posloužili velcí básníci dálného orientu. Výstupem našeho prznění pradávné poezie byla minisbírka Haiku z vlaku. Zde vám předkládám pár příkladů.
Haiku 1, autor Jeník
Z jedoucího vlaku
Seškráb jsem si o strom
Kus zubního plaku
Haiku 2, autor Áťa
Kryštofe, Chrisi
To ti povídám
Nejez ty krysy
Haiku 3, autor Aleš
Lenine, Lenine
Zavřeme tě do skříně
Tam bídně zhyneš
Na tuto báseň Lenin reagoval svým typickým způsobem. Zde předkládám její haiku, které nemohlo být z formálních důvodů zařazeno do sbírky.
Haiku X, autor Lenin
Aleši, Aleši
Do roka a do dne
Cesta ve znamení největších filozofů
Poté co jsme ve Chřibské vystoupili z vlaku, se někteří přesvědčili na mapě o tom, čemu nechtěli dlouhou dobu věřit, a sice že do kempu to je opravdu daleko. Nezbývalo jim ovšem nic jiného, než zatnout zuby, utáhnout tkaničky a litovat, kolik zbytečností si nabalili do batohů. Hned zkraje cesty, posilněni naší sbírkou, jsme se vrhli do další umělecké tvorby. Tentokrát bylo naším cílem přiblížení díla K. J. Erbena kulturně zaostalejším anglicky mluvícím národům. Polednice (neboli Midday women) se nám zdála ideální. Naše snažení ovšem ztroskotalo již na větě: „Bodejž tě jen trochu málo, ty cikáně mlčelo!“. O chvíli později jsem měl možnost pocítit na vlastní kůži fyzikální zákon týkající se elektřiny, vodičů, izolantů a uzemnění. Nejprve jsem se chytl ohradníku a dostal malou ránu, potom, neznaje výše popsané zákony (přece jenom studuji ekonomii), jsem se chytl drátěného plotu a přitlačil ho k ohradníku. Pak se to stalo, kouzlo, dostal jsem strašnou pecku, až jsem svým výrazem polekal kolemstojící. Jeník (výrazně humanitně založený student) to chtěl samozřejmě hned také vyzkoušet, ale odradil ho Kryštůfek též zapojený do obvodu.
Hned na konci Chřibské se začali Dudu a její líní revoltychtiví přisluhovači dožadovat přestávky na oběd. Odpor byl zbytečný, a tak jsme se usadili na slunné mýtince a rozbalili svačiny od našich maminek. Zde se také začaly rodit první filozofické směry, jako Duduismus, který neměl za účel nic jiného než následovat svého vůdce Dudu, či Jeníkův JanDarebismus, který zprvu hlásal, že tělo je přítěží pro duši, a tedy že bychom se měli těla co nejrychleji zbavit. Některým se to hned málem podařilo na nedaleké skalce. Během následné cesty se stalo módou mít svůj vlastní filozofický směr, a tak vznikala učení jako Tělismus, Požitkářství a další. Jeník ve snaze udržet si své následovníky implementoval do svého JanDarebismu každé nové učení, až z toho vznikl nepředstavitelný blábol, který ovšem Jeník dokázal vcelku srozumitelně podat, i když každých pět minut jinak.
Již po pár kilometrech se naše skupina rozdělila na správné akční dobrodružné průzkumníky a na lenochy. To bylo pod trpasličí stezkou, která stoupala vysoko do pískovcové skály. Podle schodů byli vytesáni trpaslíci, klasičtí, kýčovití, s červenými čepičkami. Mnohem zajímavější ovšem byla hra nahoře. Každý kdo dosáhl vrcholu mohl zařvat dolu jednu nadávku na lenochy, co zůstali dole. A tak se stalo, že někteří vyběhli nahoru několikrát. V duchu filozofů padaly nadávky typu: „Vy bezvýznamné výplody Boží fantazie“, ale i nadávky založené na zcela jiném základu: „Vy smradlaví opičáci!“
V kempu nás přivítal milý, avšak nepříliš výřečný pan majitel, odemkl nám chatky a po chvíli přemlouvání nám dal povlečení a navrch přihodil basketbalový míč. Akce na sebe nenechala dlouho čekat. Basketbalového utkání na škvárovém hřišti s volejbalovou sítí uprostřed se zúčastnilo 14 hráčů. Zápas to byl napínavý, nicméně jsme soupeře vedeného obávaným řízným obráncem Leninem na plné čáře rozdrtili. Po chvíli přišel Jeník s novým hitem – lezení po tyči hlavou dolů. Zápas s gravitací byl marný, nicméně zábavný. Originální pokusy o zachycení tyče, vymrštění nohou nahoru v nepředstavitelném úhlu a komické neúspěchy nám vydržely asi na půl hodiny. Než nás Sini v šest večer vyhnala dělat oheň, tak jsme stihli ještě soutěž v počtu otáček na tyči bez dotyku země, či skok důvěry. Kolem kempu jsme našli spoustu suchého dřeva, ale oheň bůhvíproč hořet nechtěl, a tak se pár vedoucích pěkně nafoukalo, než si každý uvařil večeři. Hned po vyndání posledního ešusu se oheň zničehonic rozhořel. Prostě příroda si nedá poroučet, s tím asi nikdy nic nenaděláme. Večerní pohodu narušil až nápad zahrát si laťovanou. Hra spočívá v tom, že si každý vezme pružný proutek a snaží se co nejvíc sešlehat všechny ostatní od pasu dolů. Hráli jsme v následujícím složení – já (Aleš), Jeník, Áťa, Monča a chvílemi i Sini. Takové předčasné velikonoce. Po dnu plném zajímavostí jsme se uložili do chatek s vědomím, že i následující tři dny budou stejně zajímavé.
Druhý den ve znamení vody padající z nebes
Odchod byl plánovaný na 10:00, avšak kvůli dešti byl přesunut na neurčito. Vyndali jsme si tudíž stůl na verandu chaty a pustili se do druhé snídaně. Já jsem měl svého beránka s Jeníkovou nutelou z Kauflandu a Dudkovou strašlivě kyselou marmeládou, Jeník měl rohlíky, mého beránka se svou nutelou a Dudkovou marmeládou a Dudu měla… Chvíli po jedenácté se počasí konečně umoudřilo a my vyrazili skrz Jetřichovice do skal. Převýšení bylo značné, ale to nikomu moc nevadilo, protože v příkopech kolem cest byly zbytky sněhu, díky nimž docházelo k neustálým konfrontacím, podlostem a vyklepávání sněhu z oblečení (včetně spodního). Naším cílem bylo místo s roztodivným názvem Na Tokání. Blbinka byla nasnadě, každý si musí připravit výstup, kterým naláká samičku tetřeva do svého hnízda. Času na přípravu nebylo mnoho, asi tak jeden kilometr. Ovšem i na takto malém úseku nás potkalo překvapení. Z ničeho nic se strhl liják a padaly i kroupy. Zde se naše skupinka rozdělila na chytré, kteří se schovali pod hustými smrky a na ten zbytek, který se v hloučku snažil schovat pod opadaným bukem. Na Tokání proběhlo tokání. Někteří, hlavně přívrženci Duduismu (Dudu, Píďa a podobná individua), to sabotovali, ale i tak to pro kolemsedící turisty musel být legrační pohled. Rychlé občerstvení a už šlapeme dál. Po pár minutách jsme stáli před skalní stěnou, cesta se zde větvila na normální delší cestu lesem a na akčnější cestu skalami po řetězech a žebřících. Volba byla jasná, bez váhání jsme vyrazili po žebřících vzhůru. Nahoře jsme byli odměněni překrásným výhledem, a tak jsme zde rozbili obědový tábor. S plnými břichy jsme radostně vyrazili dál, měly nás čekat ještě místní viklany. Ty se ovšem nekonaly, dokonce ani poté co jsme se obrátili a stejnou cestou se vraceli Na Tokání, jsem žádný viklan nenašel. Asi nějaká léčka na důvěřivé turisty. Cesta zpět se nesla v duchu „My ten krám nestihneme!“ Stihli jsme. Poslední kilometr a půl se proměnil v běžkařský závod. Katka Neumannová si to ve sprintu rozdala například s Koukalem, Bauerem, či s Ruskou Lazutinovou. V krámě jsme nakoupili spousty nanuků, sušenek a limonád. Jen pečivo, kvůli kterému jsme tam šli, už dávno nebylo. Když jsme dorazili do kempu, našli jsme tam Freda, který ještě ten den musel k doktorovi, a tak s námi nemohl jet už ve čtvrtek.
Večer nás čekal odvetný zápas v basketbalu, protože ovšem chyběl druhému týmu řízný zadák, tak jsme byli nuceni přeházet týmy, abychom si alespoň trochu zahráli. Po basketu večeře a trocha laťované. V tom dorazil ještě Slon, poslední to opozdilec, a tak jsme konečně byli kompletní.
Velký pochod
Na sobotu byl kromě krásného počasí naplánován ještě výlet na Pravčickou bránu. V devět, hned po společné snídani na verandě, jsme vyrazili směrem k novým dobrodružstvím. Hned v prvním kopci se začalo závodit, prostě jsme se jen tak sami od sebe začali předhánět. Vyprofilovalo se nám několik týmů. Kluci z krajního pokoje (Albín, Ted a Kryštůfek) posíleni o Freda, Náš tým (Slon, Jeník a já) a tým Ferrari (Bymee a Lenin), který startoval v typických červených kombinézách. Za povzbuzování německých přihlížejících a Kryštůfkova mocného houkání a řevu: „Pendolino jede!“ se peloton dostal až ke skalnímu hradu Šauštejn. Zde se opět ukázalo, kdo je lenoch a bude svačit pod hradem a kdo má na to dát si sváču nahoře. Na ochozech jsme kromě výhledu a Dudkovy sušenky v mém batohu našli i díru do skály (asi 4 metry hlubokou jámu, nejspíš na lup loupežníků). Slona okamžitě napadlo, že bychom tam měli někoho spustit. A protože jsme oddíl činu, tak jsme hned začali vyměřovat, vymýšlet a realizovat spuštění. Od toho nakonec sešlo, protože se nenašel nikdo, kdo by Monice každý týden nosil jídlo, kdyby něco selhalo. Další etapa našeho nikým nevyhlášeného závodu pokračovala přes Malou Pravčickou Bránu až na parkoviště na Mezní Louce. Ovšem ne všichni se pokoušeli úsek zdolat co nejrychleji, ti ovšem také nestihli vynikající svíčkovou se šesti ani velký pohár v místní restauraci. Na šestikilometrovou vycházkovou cestu k Pravčické Bráně jsme se vydali nadšeně s vědomím, že jsme již téměř u cíle. Potkávali jsme spousty na výlet prapodivně vybavených lidí – Němců. Brána samotná byl propadák, hospoda skoro větší než samotná přírodní památka, a navíc do ní požadovali vstupné 30 Kč. Chvíli jsme tam seděli před kasou a mudrcovali, co že tam schovávají za skvosty, že se musí platit. Nakonec jsme se rozvalili na chodníku a vybalili svačiny. Po sváče jsme se vydali zpět německou stezkou k parkovišti (nejspíš taky německému). Druhá polovina cesty proběhla naprosto poklidně, protože nikdo už neměl sílu vymýšlet kraviny. Do kempu jsme dorazili kolem sedmé hodiny večerní, no jak kdo, někteří až o půl hodiny déle. Nezbyla už síla ani na basketbal ani na laťovanou. Některým dokonce ani na přípravu jídla, a tak jsme se rozhodli navštívit místní občerstvovnu, kde nám pan majitel připravil vynikající bramboráčky. Ještě chvíli jsme sledovali hochy ze skauta, co měli chatky vedle nás, jak se snaží udělat dojem tím, že několik hodin honí po stole kulečníkové koule, a pak jsme se vydali na kutě.
Den nejnudnější ze všech
Posledního dne jsme stávali pozdě. K snídani jsme snědli vše, co jsme našli, většina hledala v kamarádově batohu. Pěkně jsme uklidili, svlékli povlečení, zametli podlahu a kolem poledne jsme se vydali na poslední cestu. Nohy bolely a kilometry byly delší než obvykle. Na konci vsi Kunratice nás velmi zaujalo stavení v místním stavebním slohu – některá okna zazděná, jiná vytlučená, bordel na zahradě, jídlo si zřejmě dělali venku na ohni, ale měli 4 satelity. Šťastni, že i my jsme neskončili na rožni, jsme vyšlapali poslední kopec a již nás vítalo malebné městečko Česká Kamenice. Jelikož jsme měli ještě trochu času, tak jsme se na náměstí stavili v krámku a taky v cukrárně, pak v druhé cukrárně a nakonec ještě jednou v krámku. Někteří toto kolečko během půlhodinového rozchodu stihli víckrát. Pak nás čekala už jen cesta domů. Ve vlaku každý snědl, co mu kamarádi po ránu nenašli, nebo co jim nechutnalo, a už už se těšil na maminku a teplou večeři.
Závěrem
Byl to parádní výlet. Ti kteří se zúčastnili, na něj budou dlouho vzpomínat a ti, co zůstali ležet doma, mohou jen litovat.
|
