|
Úkol je jasný – najít elixír věčného štěstí. Jakýsi Arnošt Krutihlav, bezesporu bláznivý děda, ale také obdivovatel Průzkumníků, přišel na způsob, jak vyrobit látku, která člověku zajistí věčné štěstí, a teď když zemřel, nám nabízí možnost ji získat. Ovšem nic není tak snadné jak se zdá. Elixíru je jen pro půlku oddílu, a tak se hned na nádraží rozdělujeme podle seznamu pana Krutihlava na dvě skupiny.
V sázce je hodně, a aby vše dobře dopadlo, vyslala jedna skupina špióna, který se infiltroval k soupeři. Byla jím Nikča s krycím jménem Ivan. Jejím úkolem bylo získávat informace a posílat je svému kontaktu, jímž byla Čuňa alias Naděžda. A pro případ, že by někdo poslal špiona k nim, tak tu byl Albín, který měl za úkol zdokumentovat všechny podezřelé praktiky nepřátelského zvěda. Druhá skupina také moc dobře věděla, co je v sázce, a tak udělala naprosto to samé. Špión Píďa se skrýval za krycím jménem Bob, neboli Bobik, jak jí nazíval její kontakt Marcel alias Margaret a hledáčkem fotoaparátu kontroloval situaci Ted. Kouzlo bylo v tom, že každý znal jen svou roli a o těch ostatních, alespoň ze začátku, nevěděl. A ti kdož neměli v tomto zamotaném příběhu žádnou funkci ani nevěděli, že nějaké funkce jsou. Pokud se vám to zdá zamotané, tak vězte, že to zamotané bylo a vznikala z toho spousta komických situací. Například když se skupina v čele s Jeníkem a Kryštofem dozvěděla od Boba, že se má jít v devět večer ke kostelu ve Vavřinci. Žádnou oficiální informaci ovšem neměli a Marcel nemohla prozradit svou funkci kontaktu, aby neohrozila Píďu, a tak se ve srubu asi dvě hodiny dohadovali, jestli někam jít nebo ne, jestli je to důležité a nebo úplná blbost a kdo že to vlastně vůbec vymyslel, že se má někam jít. Já jsem jejich dilema samozřejmě z pozice organizátora a nezávislého pozorovatele přiživoval a královsky se bavil jejich nerozhodností. Nakonec zvítězila lenost a přesvědčení, že ti druzí tam šli stejně zbytečně.
Děda Krutihlav byl opravdu fajnšmekr, a tak dával táborníkům opravdu zapeklité úkoly. Na jednom lístečku který získali byla řada čísel a nápověda, že jejich správný význam znají jen blázni. Po chvilce bádání vyrazili všichni na Buda. Ke svému překvapení zde nalezli jen polovinu čísel a z toho jen dvě pasovala do tajemky. Vrátili se tedy zpět do tábořiště. Po malé nápovědě si Jeník vzpomněl, že je zde nedaleko ještě ženský ústav a se svou skupinou vyrazil směrem na Červený Hrádek. Druhá skupina si myslela, že hledané slovo zná a myslela si dobře (klobouk dolů, Gagarin je mistr domýšlení slov), ale hlavní důvod, proč nikam nešli, byl, že nevěděli kam. Nejprve se málem vydali do Kostelce, pak do Drahobudic. Naštěstí nevěděli kudy, díky čemuž jsme nepřišli o půlku členů výpravy. Než se Jeník, Ivan, Ted a ostatní vrátili z asi patnáctikilometrové procházky, zahráli jsme si pár zápasů frisbee a vrhli se na večeři.
Sobotní ráno začínalo tím, že Jeník odmítal vstávat, protože měl ve čtvrtek třídní sraz a zapomněl se vyspat. Ale vzhledem k tomu, že v devět přišla příležitost získat další indicii kde hledat elixír štěstí a skupina se nesměla za žádných okolností rozdělit, neměl na výběr. Úkol zněl: přineste vejce vařené natvrdo do jedné hodiny.
„A to je všechno?“
„Jo.“
„A kde máme vzít vejce?“
„To já nevím.“
„Sakra!“
Nakonec to všichni stihli, snědli vejce a získali nápovědu.
Celkem šlo získat sedm různých indicií, které ukazovaly na louku bývalého tábořiště v Hryzelích, kam se také obě skupiny kolem půl jedenácté vydaly. Kozel prokázal dobrou orientaci v okolí a díky němu se jeho skupina vrátila asi o půl hodiny dřív. Ovšem nebyli moc nadšení, protože zjistili, že děda si z nich pouze utahoval, že žádný elixír neexistuje a že štěstí musí hledat každý sám. No co se dá dělat, třeba někdy příště.
Když se vrátili i Jeníkovci, následovalo vyhodnocení a objasnění celé zamotané zápletky. Někteří teprve teď zjistili, kde se braly tajemné informace, s kterými čas od času přišla Marcel či Čuňa. Píďa byla naštvaná, že ač došla s vítěznou skupinou, tak vlastně prohrála. Špioni a kontakty získali pochvalu za dobře odvedenou práci. Tedovi se podařilo přistihnout Ivana, jak posílá Naděždě zprávu. A ač Albín Píďu nenachytal, tak nafotil spousty pěkných fotek.
Po obědě jsme šli hrát hry na louku a do lesa. Všichni jsme si zaběhali víc než hodně a večeři jsme si vařili již zcela vyčerpaní. Když padla tma, zatopili jsme ve srubu a rozdali karty. Hrály se Wastelandy (nechali jsme je ve srubu i s pravidly, můžete zkusit, pokud budete mít zájem) a Uno.
V neděli jsme si přispali, pak jsme pořádně uklidili, nařezali nějaké dřevo, zahráli pár rychlých her a jeli jsme domů. Byl to fajn výlet, účast byla vysoká, a tak to má být.
|
