Existuje videozáznam z této akce [Lichnice]

Výprava 8. května 2004 zavedla Průzkumníky zase jednou po delší době na okraj Železných hor, kterému vévodí trosky hradu Lichnice. Patnáctičlenná výprava vedená Šéďou zdárně překonala nástrahy dopravy (v Čáslavi je zavřená lávka na místní nádraží, takže se musí přes koleje) a vystoupila na zastávce Žlebské Chvalovice. Zde se Průzkumníci rozdělili na tři skupiny a dostali za úkol luštit šifru. Byla to vcelku jednoduchá šifra, která se luští vyškrtnutím každého druhého písmene. Zde se vyznamenal především Krtek, který usilovně škrtal a když se chystal vyluštěný text přečíst, zjistil, že vyškrtal ta písmenka, která tam měla zůstat. Nebyla to jediná šifra toho dne, Průzkumníky jich čekalo ještě pět a v textu se postupně dovídali o historii hradu Lichnice.

Za vesničkou Lhůta sestoupili do Lovětínské rokle. Cestou dokonce potkali mloka skvrnitého, což je dost vzácné zvířátko. Nicméně Tom si hned zanotoval spolu s Wabim Daňkem:
“Když potkám mloka, fláknu ho do voka ...”

U Lovětínského potoka se na chvíli utábořili. Zatímco kluci začali na potoce budovat hráz, Marian zde zjistil zajímavý úkaz. Do potoka vtékala voda ze stěny břehu. Buď to byl vydatný pramen, nebo ponorný potůček.
“Co ty na to jako hydrolog, máš přece hotovou zkoušku, ne?” doráží Marian na Toma, ale ten jenom kucká, protože mu zaskočila svačina.

Kozel se hned nabídl, že to vyzkoumá, a bere si do ruky rozvětvený klacík - tedy proutkařskou virguli.
“To není proutkař, to je šarlatán!” směje se mu Tom.

Kozel se tváří jako mistr světa, přechází přes potok a uprostřed se mu proutek stáčí k zemi. Nikdo mu ale nevěří, že nepodvádí.

Průzkumníci se vydávají na další cestu Lovětínskou roklí a hned po pár metrech Marian nachází odpověď na svou otázku. Je tu oplocená studna a v ní silně hučí vodní pramen.

Příroda v Lovětínské rokli je zajímavá. Je to vlastně jakýsi listnatý prales. Stromy, které padly, jsou zde ponechány svému osudu. Příroda se o ně postará. Padlé kmeny samozřejmě lákají k tomu, aby se po nich lezlo. Nechybí samozřejmě Krtek se svým stylem, se kterým sklidil takový úspěch na Křivoklátě. Motyka ho hned napodobuje a leze za ním. Sourozenci se nezapřou.

“Nedáš si druhou etapu?” popichuje Šéďa Sini, ale ta odmítá.
Lovětínská rokle končí silničním mostem přes potok. Marian prochází pod mostem na druhou stranu a nestačí se divit.

“To je jak tunel času,” hlásí. “Z jedné strany prales, z druhé civilizace.”
Na druhé straně silnice je totiž chatová kolonie, která sahá až k Lovětínskému rybníku. A tam měli Průzkumníci namířeno. Utábořili se na břehu rybníka a užívali si jarní pohody.

Po obědě jim Šéďa přečetl pověst o kruté Miladě, paní na Lichnici, která likvidovala nápadníky tím, že je nutila na koni otočit se třikrát na úzké skále. Všichni spadli do rokle a zabili se, až jednomu se to povedlo a pomstil mrtvé tím, že krutou Miladu zastřelil. Pak si zahráli hru inspirovanou touto pověstí. Každá skupina sestavila družstvo, kde byl kůň, rytíř a Milada. Rytíř sedl na koně, vylezli na pařez, na něm se otočili třikrát dokola a pak museli koulí trefit Miladu stojící opodál. Dařilo se střídavě, každá skupina se ze dvou pokusů trefila jednou.

Po masové hře “černá a bílá” se vydali k Lichnici. Cestou se stavili na skále zvané Dívčí skok, což je právě ta skála, na které se rytíři na koních otáčeli. Dnes je z ní vyhlídka a Průzkumníkům (až na Sini) se ta skála nezdála zase tak strašná. Ale zkuste si to s koněm a bez zábradlí.

Na Lichnici je přivítala upovídaná průvodkyně a řekla jim nejen to, co už věděli, ale i spoustu toho, co ještě nevěděli. Pak si zříceninu prohlédli sami. Marian si půjčil silnou baterku a vydali se do sklepení, které je tu dobře zachované. Na jednom místě byla vykopaná hluboká šikmá jáma, prý úniková chodba.

To už se přiblížil čas odjezdu, takže jim nezbylo nic jiného, než se vydat do Třemošnice na vlak.
 
POVĚST O KRUTÉ MILADĚ
Pán na Lichnici si přál mít syna, který by se stal dědicem jeho hradu a proslavil jeho rod udatností. Marná však byla jeho touha. Měl pouze jedinou dceru, která se jmenovala Milada. Začal ji vychovávat jako chlapce a tak Milada uměla vládnout mečem i kopím, střílet kuší a jezdit na koni jako každý rytířský synek. Její rámě zesílilo tak, že dovedla zkrotit i splašeného koně. Otci se líbila její srdnatost a statečnost, přitom však zapomínal, že jí srdce tvrdne, že se stává krutou a bezcitnou.

Jednou za bouřlivé noci vracel se rytíř z Čáslavi domů. Šťastně vyjel v nečase na návrší, leč úderem hromu se mu splašil kůň a uháněl zběsile směrem k Lovětínské rokli. Rytíř se marně pokoušel jej ovládnout. Ve chvíli se octl nad srázem - skok - a rytíř s koněm se zřítili do hlubiny.

Osiřelá Milada se stala paní hradu. Přicházeli k ní ženichové, kteří by se rádi stali pány na krásné, pevné Lichnici. Milada, jako by se chtěla mstít za otcovu smrt, vymyslila si krutou podmínku, která její nápadníky vedla do záhuby. Dala rozhlásit, že podá svou ruku jen tomu rytíři, který vyjede v plné zbroji na skálu nad Lovětínskou roklí a tam se s koněm třikrát obrátí. Sama si dala zbudovat opodál palác, aby mohla odtud přihlížet příšernému divadlu. Přijížděli rytíři z blízka i z dáli, obhlédli si místo, kde se mělo rozhodnout o jejich osudu, a vjeli odvážně po úzkém, krkolomném hřebeni na okrouhlý, zaoblený vrcholek zrádné skály. Byla to skála z křemene, takže ani nejostřejší podkovy se do ní nezaryly. Jestliže se již cestou kůň s rytířem nezřítil do závratné hloubky, stalo se tak v okamžiku, kdy se octl na vrcholu skály.

Milada je bezcitně posílala na smrt a často, když se rytíř s výkřikem řítil do hlubiny, zahrál jí kolem úst posupný úsměv. O mrtvé se nijak nestarala, nechávajíc jejich těla na pospas šelmám a dravým ptákům.
Z rytířů, kteří dopadli na dno rokliny, zůstal naživu pouze mladý rytíř Jetřich. Kovář Horyna, který měl kovárnu v rokli u rybníka, přišel náhodou do míst, kde ležel mladý rytíř v bezvědomí s polámanými údy. Došel pro matku a dceru, odnesli raněného do kovárny, ujali se ho a ošetřili. Kovářova matka se dobře vyznala v ranhojičství a podařilo se jí zachránit Jetřicha před hrozící smrtí.

Zpráva o zlé Miladě se roznesla široko daleko po kraji a s ní se rozšířila i pověst, že v kameni, s něhož se zřítilo tolik odvážlivců, vězí cosi tajemného, že Milada čaruje a tak odpravuje všechny nápadníky. Od té doby se rytíři Lichnici vyhýbali, neboť nechtěli obětovati své životy pro potěšení kruté Milady.

Teprve po delším čase objevil se před hradní branou mladý, sličný rytíř s kuší a toulcem ostrých šípů. Milada ho kázala vpustit do hradu a pohlédla tázavě na jeho štít, na němž chyběl erb.
“Kdo jsi, jaké je tvé jméno?” zeptala se.
“Kdo jsem, dovíš se až zítra, obstojím-li v těžké zkoušce, kterou jsi určila svým nápadníkům. Neobstojím-li, pak na jméně mrtvého nezáleží,” řekl rytíř, bezstarostně se usídlil v hradu, hrál na loutnu a zpíval si veselé písně.

Milada se nemohla dočkat rána. Tentokrát po prvé se v ní hnul cit, když pomyslila, že krásný, veselý mladík bude zakrátko odpočívat mezi kostmi svých předchůdců. Ale bylo pozdě odvolat krutou podmínku.
Jakmile se slunce vzneslo nad obzor, počal se rytíř chystat k dobrodružné jízdě. Očistil si a osedlal koně, prohlédl mu podkovy a cosi do nich vložil, pak si zavěsil přes rámě kuši a k pásu toulec se šípy. Vyšvihl se do sedla, vesele výskl a vyjel ven z brány.

Milada se odebrala do paláce nad roklinou, aby ještě naposledy shlédla rytíře, který rozechvěl její srdce. Jako by byl se svým koněm spojen, rozjel se rytíř po skalisku a na hladkém temeni skalního sloupu se začal s koněm otáčet: jednou, dvakrát, třikrát... Zavýskl, zamával čapkou a vyjel po skále proti oknu paláce, z něhož na něho pohlížela Milada, v tvářích smrtelně zbledlá, oči jako v horečce vytřeštěné. Rytíř zastavil pod oknem a zvolal na Miladu:
“Vykonal jsem to, co se nezdařilo mým předchůdcům a nemohlo se podařit, protože jsi na ně přichystala zlou léčku. Dala jsi kámen schválně vyhladit a poslala jsi bezcitně na smrt tolik mladých, nadějných životů. Diamanty, které jsem vsadil svému koni do podkov, překonaly tvé zlé nástrahy. Budiž pro svou krutost navždy zatracena, mou rukou nechť jsou pomstěny všechny nebohé oběti tvé zloby!”

Vytrhl z toulce šíp, napjal kuši, a nežli se Milada vzpamatovala z leknutí, projel jí srdcem ostrý šíp. Když se sloužící shrnuli k paláci, byla jejich pani mrtvá. Rytíř i s koněm zmizeli v lese, jako by se pod nimi země slehla.