„Hranice musí být!“, nejeden Průzkumník zná to zvolání, jímž jsem několikrát vyprovokoval mnohdy až pochod smrti s vidinou jediného. Stanout na nějakém tom hraničním patníku. Vzhledem k tomu, že jsem se během letošní podzimních prázdnin nemohl zúčastnit klubové výpravy, popíšu vám pro inspiraci jednu operativně naplánovanou minivýpravu.
Letošní Návrat mě inspiroval k návštěvě Starostovi chaloupky na Jedlové. Slovo dalo slovo (v teple domova se snadno plánuje) a dohoda byla tu – dvoudenní výlet do Šluknovského výběžku.

Neděle
Za dosti nepěkného počasí odjíždíme z Kolína a jedeme rovnou do Jiřetína. Parkujeme u hotelu Slovan. Za parádního vichru vyrážíme na malé klasické kolečko. Prvním cílem je rozhledna Jedlová. Další heslo: „Velké činy si žádají oběti“ vytyčilo směr. Vzhůru přímo po sjezdovce. Lehce poprchává a fouká i mezi stromy. Okrajem lesa podél červené sjezdovky si místní omladina postavila sjezdovou trať pro horská kola. Přes nepřízeň počasí chvíli koukáme na pět odvážlivců, kteří se v obrovské rychlosti vrhají mezi stromy. Nezkusil bych to ani náhodou. Občas máme problém udržet se na mokrém listí, které je všude spadlé, na nohou natož pak nespadnout z kola.

Na vrcholu Jedlové za nás rozhodlo počasí. Mlha je taková, že je vidět tak na deset metrů. Na výstup na rozhlednu ani nepomýšlíme. Jdeme rovnou do místního restaurantu na teplý čaj na zahřátí. Obsluha je zde stále stejná a prostředí příjemné jako před lety. Chvíli po 16 hodině pokračujeme dál směr Tolštejn. Zadem je to ani ne 2 km. Nahoře pod vyhlídkou nás zaráží turniket. Holt nová doba. V restauraci si kupujeme žeton za 15 Kč a spíše z nostalgie – počasí se nijak nevylepšilo – vystupujeme na vyhlídku. Není vidět vůbec nic. Po večeři v místní opravené restauraci, sestupujeme za tmy zpět ke Slovanu a přejíždíme na chatu Vackových.

Večer proběhl skoro jak za starých časů. Karty, člověče, pexeso s prasátkem Sů. Jedním slovem prostě retro. Venku stále fičí a nevypadá to, že by se umoudřovalo.

Pondělí
Ráno u snídaně plánujeme, co dál. Prší. Okolo desáté hodiny se lehce vyčasilo. Oblékáme se a jdeme na další známé místo – Křížovou cestu. Lukášek s Kačenkou nesou pro ježíška nějaké to luční kvítí. Vánoce se blíží, a je potřeba si to tam nahoře trochu naklonit.

Jediné k čemu je, by mohlo být toto počasí dobré, je pouštění draka. Chvíli se honíme na louce za chatou s malým drakem, až nás zase déšť zahání pod střechu na čaj.

Po obědě s několika body v mapě se loučíme s chaloupkou a vyrážíme na sever. Ano na sever. Na severu sice jsme, ale málo. Nejsevernějším obydleným místem České republiky je víska s příznačným názvem Severní. Až sem se dá dojet autem. Podotýkám, že plán vyrazit sem není starý ani 2 hodiny.

Vyndáváme navigaci s tím, že nejsevernější místo musí být trochu na západ. Stále prší a my vyrážíme po pastvinách dále k hranici. Místnímu, dobytku se moc nezdá naše přítomnost. Andrea mě přesvědčuje, že pokud to jsou krávy, nic nám nehrozí. Krávy to nejsou. Dáváme se na nenápadný úprk, který musí vypadat velmi komicky, neb kličkujeme mezi … no na pastvině záchody pro krávy nejsou.

Jsme tak promočeni, že už nám je v podstatě jedno, zda prší či ne. Trochu jsme se zamotali, takže není úplně tak jasné, zda stojíme ještě v Čechách či Německu. Upřesnil bych, že máme sice navigaci, ale jedná se o autonavigaci, kteráž to je na pastvinách trochu na nic. Takže jediné, co na ni kontrolujeme, jsou souřadnice. S velkou slávou nacházíme hraniční patníky a skoro hned na prvním vidíme modrou plastovou krabičku. Nejdříve si myslíme, že jsme náhodou narazili na nějaký poklad určený pro geocaching, ale uvnitř nacházíme turistický zápisník založený někdy okolo dubna roku 2005. Radostně připisujeme dnešní zápis. A odhadem se vydáváme podél hranice na západ. Asi po 1 km to obracíme s tím, že to nějak divně zatáčí. Jdeme tedy zpět k první krabičce. Cestou jen tak mimochodem sbíráme houby. V dešti na hranicích přeci super zábava.

Od námi nalezené první krabičky na východ nacházíme po dalších asi 500 metrech další. Úplně stejná, podepisujeme se a pokračujeme dále s tím, že časem dojdeme k turistickému přechodu pro pěší a od něho, že se vrátíme zpět do Severní.

Je 14:46, nacházíme nejsevernější místo ČR, není o tom pochyb. Kdo by dával velkou nástěnku a ceduli doprostřed lesa jen tak. Jásáme a fotíme vše okolo včetně nejsevernějšího patníku č. 2/40.

Na hraniční přechod pro pěší je to ještě dále po hranici na východ tak 1 km. Dále do Severní necelé 2 km. Uznáváme, že jít rovnou na přechod a podél hranice by bylo asi 10x jednoduší, ale zase bychom se nemuseli obávat býků, nenašli houby ani turistické zápisníky. Akce rozhodně pozitivní i za deště.

Na závěr asi to nejdůležitější: 51°03'33.4”N 14°19'02.3”E

Myslím, že další cíle jsou jasné – Vyšší Brod, Krásná a Bukovec. Zkuste hádat, proč.