Před třemi lety jsem se Slonem zkusil zač je toho Mont Blanc a tehdá nás počasí sfouklo jak svíčku. Pro letošek jsme se rozhodli pro repete a tak popíšu, jak to proběhlo. Velkou změnou byl rozšířený tým slibující zábavu po celou dobu podniku. Jmenovitě Lukáš, Péťa, Skyslo, Slon a Tom.

1. den - pá 2. 7.
noční tranzit z ČR do Chamonix, Saint Gervais (1 050 km / 12 hodin)
2. den - so 3. 7.
výjezd zubačkou na Le Nid d’Aigle (2364 m. n. m.), pěšky k chatě Tete Rousse (3167 m. n. m.), 2,5 hodiny
3. den - ne 4. 7.
výstup k chatě Gouter (3817 m. n. m.), 4 hodiny
4. den - po 5. 7.
výstup na vrchol Mont Blanc (4807 m. n. m.), 4,5 hodiny
sestup k chatě Gouter (3817 m. n. m.), 2 hodiny,
5. den - út 6. 7.
sestup na Le Nid d’Aigle (2364 m. n. m.), sjezd zubačkou do Saint Gervais, prohlídka Chamonix, přejezd domů

1. den
V 18.20 vyrážíme z Okružní. Plánujeme první zastávku v Plzni - pro proviant. Po nákupu ještě míříme do místního fastfoodu. Zrovna berou poslední objednávky a zavírají. Všichni už jsme venku, jen Slon nepozorovaně odběhl na záchod. Paní provozní právě zhasla a zamkla a my čekáme, co bude za divadlo. Slon všechny nástrahy překonal a ven se nakonec prolasičkoval.

Vyrážíme na noční přejezd. Naše auto má jednu zásadní odlišnost. Přesto, že jde o osobák, jsou vpředu tři regulérní sedadla. Má to výhodu jisté variability a hlavně se nám daří vyvést z míry řidiče okolo. Stačí přilepit tři čela na přední sklo a někteří nechápavci neví, jestli je šálí zrak.

2. den
Okolo osmé raní brzdíme v Saint Gervais na nádražním parkovišti Tramway du Mont Blanc. Hned si kupujeme jízdenky s místenkou na 10.50 a jdeme přebalit rance. Pro léto 2010 je zpáteční jízdenka za 30,50 euro. Ceny a rezervace viz. www.compagniedumontblanc.com.

Cesta na „Orlí hnízdo“ trvá tramvají hodinu, a protože náš vagón není zcela zaplněn sledujeme vsedě okolní ledovce. Nejen České dráhy mají své problémy a co čert nechtěl, technický problém nastal i na naší trati. Bylo nám oznámeno, že se jede jen do stanice Bellevue (1800 m. n. m.), což dělá pět set výškových metrů navíc. Naštěstí to solidární mašinfíra vyrval až do dvou kilometrů, kde nás v jedné zatáčce vykopl. Po cestě jsme pak obdivovali pracovní tempo polehávajících řemeslníků a kolik metrů kolejí je je třeba spravit.

Na cestě k chatě Tete Rousse je sníh a tak ho využíváme pro zkrácení cesty přes jindy obtížně prostupná kamenná pole. Tábořiště u Tete Rousse je oficiálně zpoplatněno za 6 euro na osobu. Kempujeme „na čecha“, ale alespoň chatařovi děláme útratu za nějaký ten drink. Jen, co stojí naše stany, spouští se déšť. Žádný prudký slejvák, ale několikahodinové mrholení. Bereme zavděk střechou záchodků a v improvizované kuchyni vaříme první Dobré hrnce a čaj. Mimochodem záchodky v těchto končinách jsou spíše pro otrlejší.

3. den
První noc prověřila naše stany a spacáky a zdá se, že až na vysráženou vlhkost je vše ok. Rozdíly v equipmnetu jsou tedy značné. Například já a Skyslo sázíme na dvacet let staré spacáky oproti Petře s funglovým péřáčkem do -50. Zásadním se ukazuje, že to peří od Rakoncaje je slušný vyplňovač prostoru. Uhájit naše karimatky se tudíž moc nedaří, tak se tulíme ke stěnám. Slon s Lukášem zase řešili, jak se poskládat do útočného stanu Husky Flame vyrobeného ve velmi optimalizované velikosti. V podstatě nikam nespěcháme a jako jedni z posledních opouštíme kemp. Nějaké věci a dost jídla necháváme v depotu pod novými záchodky. Na mačkách vybíháme přes kuloár a potom vzhůru zajištěnou cestou. Je to několik nepříjemných hodin, protože nevíte, co vám přistane na hlavě od lidí nad vámi.

Kemp nad chatou Gouter by se mohl jmenovat „Český“. Mimo jednoho Poláka je tu snad dvacet stanů Husky a Hannah. To nedělám reklamu, jen ukazuji na fenomén, kdy frantíci a japončíci zásadně využívají chaty, kdežto našinec jde nadrsno. Je v tom trochu sportovního ducha, zvládnout výstup bez podpory. Kvůli spaní venku si také musíte s sebou vzít několik věcí navíc a ta váha se pronese. Večer nám zpříjemňují řeči starých zbrojnošů, které jsou přes tenké stěny stanů jak z televize. Dozvídáme se, kdo kde byl a alespoň otupuje mírnou bolest hlavy z nadmořské výšky.

4. den
1.00 budíček. První chod snídaně je Brufen. Ne, že by to bylo zlé, ale tělu se trochu uleví. Druhý chod je trocha chleba se sýrem. Moc se nerozmazlujeme a radši se kšírujeme do sedáků. Oblékání a příprava i tak zabírá hodinu. Na laně pak jako husy v pořadí Tom, Slon, Petra, Lukáš, Skyslo ve 2.15 odcházíme z Gouteru.

Odhadem vyrážíme mezi prvními a skoro o hodinu dříve oproti minulé návštěvě. Časová rezerva se šikne vždycky. Únavné stoupání na Dom du Gouter jdeme metodou 100 kroků - odpočinek. Některé družstva jdou bez zastávek trochu pomalejším tempem. Výsledkem by měla být co nejmenší únava a minimalizace pocení. To by bylo v silném větru nepříjemné. Skyslo se ze zadní brázdy občas ozve kvůli tempu. Prý vždycky, když nohy přecházejí z módu „protestuju a nejdu“ do „neremcám a makám“ se zastavíme. Radši by skousl trochu bolesti, aby se to rozešlo.

Na boudě Vallot jsme ve 4.15 a máme za sebou lehčí polovinu výstupu. Sem jsme dorazili se Slonem minule. Stále je tma. Do boudy se ani podívat nejdeme a po rychlém občerstvení pokračujeme. Postupně se rozednívá a my vidíme směr našeho postupu, ale ne samotný vrchol. Ten je schovaný za jednotlivými strmými úseky, které výhled znemožňují. Občas se musíme na úzkém hřebínku vyhýbat s rychlíky, co nás míjí od shora. Daň za populárnost destinace.

V 6.50 stojíme na vrcholu Mont Blancu. Máme opojný pocit dosaženého cíle. Beze slov si to vychutnáváme. Sluníčko, parádní viditelnost, skutečně ideální podmínky. Při pohledu na zasněžené svahy všude okolo mě osobně napadá, že teď by to chtělo lyže. (pozn. O pár týdnů později udělal nějaký Čech prvosjezd na horském kole.)

Skupinky na vrcholovém hřebínku se průběžně střídají. Jako ostatní i my zkoušíme různé fotky. Jednotlivci, skupinka, skupinka a Itálie, dvojice a Francie atd. S našimi kompakty to nebude do fotožurnálu, ale jako památka super. Po chvíli se hlásí Péťa, jestli nepůjdeme, že bez pohybu je jí dost slušná kosa. Má to těžký s postavou modelky bez gramu tuku a tak v sedm odcházíme.

Cesta zpět přes pahrbky Bosses je více něž dvakrát rychlejší. To vůbec nespěcháme, protože se nám nechce zahučet do Itálie nalevo pod námi.

Vychází nám to na takové pěkné časy a v 8.10 jsme zpět na Vallotu, kde se na dvacet minut natáhneme na sníh a dáváme si zaslouženou pauzu. Cesta ke Gouteru je ve dne v podstatě široká sjezdovka. Teď je na ní takové teplo, že bundy jdou dolů.

V 10.10 zpět u stanů na Gouteru. Vůbec nic se nám nechce dělat. Celkem pohodlně bychom stihli zabalit a sejít z kopce dolů ještě dnes, ale místo toho začínáme likvidovat přebytky proviantu. Nakonec se natahujeme ve stanech na trochu odpočinku. Samozřejmě nikdo si nezouvá boty kvůli dvaceti minutám a tak po dvou třech hodinách postupně přicházíme k životu. Počasí stále drží a místo odpoledních přeháněk je pěkně.

Na scéně se objevují bodří chlapíci z vedlejšího stanu, které pozorujeme ze svých pelechů. Z vrcholu dorazili oproti zvyklostem s velkým zpožděním, snad okolo druhé hodiny. Matně si vybavuji, že při cestě dolů jsme se s nimi míjeli na Vallotu. Ještě, že jsme se rozhodli vydržet do rána, protože oni si získávají naší plnou pozornost. Tři padesátníci, jeden se stavební helmou na hlavě, druhý mačky poprvé na nohou a přivázané jakýmsi provázkem, třetí šusťáková klasika z let sedmdesátých. Nejcennější věc, co měli s sebou, byla moirová mikina. Teď si představte to zděšení při zjištění, že ta mikina zůstala někde po cestě, když se kvůli horku svlékali. Půlhodina lítosti, nadávání ani prohledávání svahu dalekohledem vůbec nepomohla, tak se nešťastník vydává zpět do kopce pro svou cennost. Stěží zadržujeme smích. V nastalé situaci a v tom zmatku jde druhý boreček do stanu pro cosi. Na nohou si ovšem nechal ….. mačky. To už koušeme do spacáků. Slyšet ten podiv, že TAM jsou díry, se nedalo. Následující rozbor, kterou izolačkou půjde podlážka prvně postaveného stanu vyspravit, nás utvrdil v tom, že máme do činění s opravdovými machry. Chlapi to zapíchli ve fabrice, v Hudáči nafasovali vercajk a vyrazili. Jakýpak štráchy. V hlavě mi problesklo: „Aha, tak takhle tedy vypadají ti lidé, co v horách umírají.“ Mikina se už nenašla. Upřímnou soustrast.

Protože už nás bolela břicha od smíchu, navečer jdeme do chaty zapít úspěšný výstup. Náš výkon dost snižuje pomyšlení, že Moira tým to dal taky. I tak si užíváme konec dne na prosluněné terase s výhledem dolů na kuloár. Navečer je nám dopřáno slyšet vysvětlení, proč Moira tým přišel tak pozdě: „Přece nejsem blázen, jako ti s čelovkama, abych šel v noci. To se radši víc vyspím.“


5. den
V 6.30 nám strká Slon pln elánu hlavu do stanu, s tím, že si hraje na Jardu a že máme vstávat. Osazenstvo našeho stanu reaguje mnohem vlažněji a při pomalém vstávání sledujeme jak kluci úspornými pohyby balí. V naprostém poklidu slézáme ke kuloáru a tady, co nevidíme. Moira tým se v půli cesty přes kuloár fotí! Kvůli padajícím kamenům je to nejnebezpečnější místo na svahu. Asi nemá cenu jim to říkat. Na tábořišti u Tete přebalujeme batohy. Přichází nová várka zájemců o vrchol a samozřejmě spousta Čechů. A to už slyšíme, jak hoši z Moira týmu přijímají novou roli. Poctivě okolo sebe hází slova, která ještě včera neznali a poskytují zaručené informace.

Říká se, že stát na vrcholu je jen půlka a výprava končí až dole pod kopcem. Já myslím, že v tomu případě je vyhráno už na Tete Rousse. Zbytek je jen turistika. Tu se mi podařilo zpestřil, když jsem se bezelstně vydal z kopce po značené cestě, místo abych využil sněhových zkratek. Vzhledem k tomu, že naprostá většina ostatních sestupujících šla jinudy, mi následující půlhodinu v uších znělo: „Je to sice delší, ale zato horší cesta.“ A podobně. Úplně taktické to tedy nebylo, ale stejně bychom museli čekat na tramvaj. Po tom, co nás zubačka svezla dolů, jsme velice ochotně shodili všechny upocené svršky a zkusili ze sebe udělat normální lidi. Čekala nás prohlídka Chamonix. Moc příjemné středisko a představte si, že hned vedle nádraží mají naprosto boží dřevěné kadibudky. To se s táborovou latrínou nedá srovnat. Až budete v těch končinách, vřele doporučuji navštívit.

A až tam pojedete nezapomeňte:
• pas – při cestě přes Švýcarsko
• zimní výstroj – čepice, rukavice, pevné pohorky, sněžné návleky
• výzbroj na ledovec – mačky, cepín, přilba, sedák, 3 x karabina, 2 x uzlovačka, smyčka, lano 50&m poloviční, ledovcová skoba
• potřeby na spaní – stan, spacák, karimatka
• věci pro pohyb – čelovka, sluneční brýle, opalovací krém, mapa, busola, lékárnička, telefon
• jídlo – termoska, ešus, lžíce, nůž, vařič, plynové kartuše

Fotky z akce: u Slona v galerii