|
Vládkyně všeho cukru Morsimola, zvaná Cukrová dáma, se rozhodla, že nechá uzavřít všechny cukrovary a zastaví dodávku cukru z cizích zemí. Důvodem jejího rozhodnutí byl výzkum, který potvrdil, že jsme téměř nejtlustší národ světa. Cukrářka Jarmilka se proti tomuto rozhodla náležitě bojovat. Cukrová dáma, žijící si ve svém sladkém světě si totiž neuvědomila závažné ekonomické dopady, kdo všechno přijde o práci, zkrachování množství společností, jejichž sortimentem jsou právě nejrůznější laskominy. A v neposlední řadě také to, že vyškrtnutím sladkého z jídelníčku ochudí lidstvo o mnohé sladké prožitky.
Jarmila nás Průzkumníky poprosila o pomoc. Nedokázala totiž rozluštit dopis, který jí Morsimola poslala jako odpověď na prosbu o jakýsi kompromis. Šifra však nečinila velké problémy Kobře, Babu a Kádže. Hravě si s ní poradily, když zjistily, že je to prachobyčejný šnek (šifra psaná tiskacím písmem stočená do spirály, tedy napsaná od středu papíru až po okraj). Dovedla nás do Třemošnice. Tam jsme dostali od Cukrové dámy další dopis a mapku okolí. Holčičí trio se chopilo úkolu zavést nás za vládkyni všeho cukru.
Na pokyn Cukrové dámy jsme museli vybrat ode všech jejich sladké zásoby a uschovat je ve velkém pytli. Nastal problém, kdo pytel ponese? Začarovaný kruh - pytel je velice těžký díky spoustě sladkostí, které skrývá, jež se však nemůžou sníst – vedl k tomu, že se nikdo dobrovolně nepřihlásil. Gagarin však lstí určil jako nosiče Lukáška.
Další nepříjemná zpráva nás zastihla na vyhlídce Dívčí kámen. Cukrová dáma nám prozradila, že na jejím území není radno si zahrávat se svým trávicím traktem. Dávka cukru, již přijmeme do těla, musí přesně odpovídat aktuální pohybové aktivitě a to v přesných intervalech. Tedy dostali jsme radu, jak tuto zkoušku obstát, každých deset minut si udělat dvacet dřepů a poté vložit do úst a vycucat jeden bonbon. Kachna se jako časoměřič po celou následující hodinu stal nejdůležitější osobou mise.
Cesta nás zavedla k dubu, který byl 700 let starý a uvnitř dutý. Prozkoumali jsme ho. V jednu hodinu jsme se vyšplhali na Lichnici, kde jsme se konečně mohli dosytnosti nadlábnout. Společně s posledním dopisem jsme dostali i zbývající část hlavolamu. Přišel čas, abychom se pokusili přivolat k nám Morsimolu. Přišla k nám sama, když jsme se zavázanýma očima ruku v ruce stáli kolem kompletní skládanky, promluvila na nás. Když jsme si z očí sundali šátky, spatřili jsme ženu v růžovobílém suknu. Mluvila k nám docela příjemným hlasem, nepřišla nám tak zlá. Asi se smířila s tím, že mlsání našemu národu prostě patří a lidé jsou schopni pro něj udělat cokoli. Avšak nabádala nás, abychom si každé sladké sousto vždy pořádně vychutnali. Učinili jsme tak, když jsme se společně dělili o navrácené laskominy.
Zamířili jsme na vlak. Motoráček nás dovezl do Čáslavi, a my jsme uspořené dvě hodiny mohli obdivovat krásy zalesněných Vodrant, a uspořádat běžecké závody o sladké ceny. A hurá domů! V Kolíně jsme ještě dostali od Morsimoly každý kostku cukru a obálku s kartičkou. Stálo na ni: „Pojmi tuto kostku cukru, jak by to měla být tvá poslední sladká radost.“
|
