|
 Existuje videozáznam z této akce [Nový Bor]
Středa 8. 4. 2009 (Píďa)
Velká Jarní začala trochu netradičně. Počasí nám již od začátku přálo, proto jsme se před ním schovali do nádražní haly. Všichni jsme se sešli po 17:20, koupili lístek pro osmnáctičlennou skupinu, rozloučili se s rodiči a vyrazili na páté nástupiště. Od letošního roku jezdí vlaky do Rumburku již z Kolína, proto nás čekala sice dlouhá cesta, ale bez přestupu. Chvilku před šestou začala naše cesta za jarem na sever. Vezli jsme se novým vlakem a největší atrakce byl bezbariérový záchod s velkými dveřmi. Cesta proběhla v pořádku a po osmé hodině jsme již vystupovali v Novém Boru. Cesta do klubovny nám byla popsána jednoduše, stále rovně, Smetanovou ulicí vlevo a tam je kino. Již na nás čekal Lišák, předal nám klíče a my jsme se pustili do poznávání klubovny, která se nacházela pod kinem. O kulturní zážitek jsme měli postaráno. Našli jsme hry Výstaviště a Bang, které se staly pro mnohé večerním programem. Naplánovali jsme zítřejší trasu a šli snít.
Čtvrtek 9. 4. 2009 (Píďa)
Ráno nás vzbudil budík v osm hodin. Po snídani jsme se již nemohli dočkat, až budeme venku, na sluníčku, na výletě. První cíl čtvrtečního výletu nebyl zrovna nejmenší a nejlehčí. Byl jím Klíč, kopec, který jsme během svého jarního putování viděli snad ze všech stran. Výstup byl však velmi rychlý, kdo by nechtěl být v první vrcholové pětce, aby získal cenu. Pro všechny z nás byl odměnou nádherný výhled. Putování dále pokračovalo po žluté značce až za vísku Kytlice, kde jsme na louce dopřáli odpočinek nohou a žaludku pár soust. Během tohoto dne jsme vystřídali všechny barvy turistických značek, tentokráte jsme po zelené seběhli loukami kolem Tetřevího vrchu do vesnice Horní Prysk. Odtud už to bylo kousek k hlavnímu cíli cesty, tedy k Panské skále. Kromě čedičových sloupů ve tvaru pěti a šesti úhelníků se zde nachází i jezírko, které nás překvapilo svou hojností žab. Doslova, kam jsme se podívali, tam žába. Někteří chvíli odpočinku využili k pozorování žab či k lezení po Varhanech, jak se Panské skále říká. Znovu jsme změnili barvu značky a po modré se vydali zpět do Nového Boru. Za celý den jsme nachodili kolem 26 kilometrů, Babetka naběhala tak dvakrát více, ale již příští dny pochopila, že běhat zpět je zbytečně namáhavé. Po celém dni jsme si dopřáli večeři, společenské hry a trochu muziky.
Pátek, den třetí (Bětka)
Tento den jsme se rozhodli zasvětit vzpomínkové trase na Jedlovou, Tolštejn a dále. Pobudili jsme se pro jistotu už po sedmé hodině, protože bylo nutné stihnout vlak. Po snídani a sbalení batohů jsme vykročili směrem k nádraží, které leželo jen pár minut chůze od kina, kde jsme bydleli, koupili si jízdenku do Jedlové a počkali si, než přifrčí náš vlak. Skotačivější z nás se vrhli na hraní šlapáka, ostatní v klidu vyčkali příjezdu červeného vagónu, do kterého se kupodivu všichni čekající vešli, a který nás odvezl přes Svor do stanice Jedlová.
Tu si starší pamatovali z dob, kdy se jezdilo na Tolštejn na hory, mladší jen vyděšeně třeštili zraky k hoře, která se před námi rozkládala a čekala na pokoření.
Neuplynula ale ani hodina a už jsme se rozhlíželi do kraje z vršku kamenné rozhledny, která stojí na vrcholu Jedlové. Na svačinu bylo ještě brzy, tak jsme se jenom napili, odpočinuli, vyfotili se a vydali se po červené značce na zříceninu hradu Tolštejn.
Tam jsme dorazili vcelku rychle, a protože sluníčko pražilo a restaurace na hradě byla otevřená, dopřáli jsme si každý nějakou tu limču. Po svačině a osvěžení nás červená značka zavedla do údolí a pak opět do kopce až na hřeben, po kterém jsme došli až na nejvyšší horu Lužických hor – Luž. Tam jsme si dopřáli oběd, zasloužený odpočinek a záplavu německých turistů. Přeci jen Luž je hraniční hora…
Z Luže jsme seběhli jako kamzíci a nechali se značkou vést k vodní nádrži Naděje ukryté v lesích. Tam jsme se osvěžili alespoň pohledem na chladivou vodu padající přes hráz a zabavili se pozorováním dramatických scén z žabího života. Další cesta vedla na zříceninu hradu Milštejn a odtud v rychlém tempu, ve snaze stihnout dřívější vlak, do Svoru. Tahle část mise se ale bohužel nezdařila, vlak nám o pár minut ujel. Ale protože bylo ještě teplo a svítilo sluníčko, ani nám to nevadilo, uvelebili jsme se na půl hodiny na louce před vesnicí, kde jsme nohám dopřály odpočinku po předchozí svižné chůzi a běhu, a pak se sebrali a šli čekat na nádraží na další vlak. V nádražní restauraci točili Kofolu za velmi příznivé ceny, a proto jsme výlet zakončili půllitry zmíněného nápoje.
Vlak nás potom odvezl zpátky do Nového Boru, kde jsme si po návratu do „kina“ uvařili večeři a strávili večer hrami a zpíváním, dokud nebyl čas jít spát. V nohách jsme měli 22 km.
SOBOTA 11. 4. 2009 (Nikča)
Po předchozích dvou náročných dnech byla sobota už jen taková malá procházka spojená s poznáváním zajímavých míst. Hned to první nasadilo laťku opravdu vysoko – měli jsme tu čest vidět skalní hrad Sloup. Každé z dětí si osedlalo jednoho z řad svých vedoucích a vydali se spolu hrad na vlastní pěst prolézt a také si ho pořádně ohmatat. Podívaná vystřídala podívanou a hned o pár stovek metru dál jsme se vynořili na jevišti Lesního divadla. V tomto příjemném prostředí jsme si vybalili oběd a pustili se do něj. Někteří dlouho přemítali, jestli mají ostatním sehrát nějakou scénku, ale nakonec usoudili, že bude lepší vyrazit dál, jelikož by se stejně nejspíš jednalo o večerní představení.
Další bod naší „procházky“ byl Modlivý důl. Dlouho jsme nevěřili, že cesta s tak prudkým stoupáním by mohla vést někam do dolu, ale pak jsme pochopili, že právě kvůli tomu kopci ten důl je. Tady jsme se mezi skálami příjemně zchladili a zase vyrazili vstříc tomu odzbrojujícímu sluníčku. Neskutečně mile jsme uvítali obrovský Radvanecký rybník, ke kterému jsme ale nemohli najít bezpečnou cestu, a proto jsme ho dlouze obcházeli. Náš psí doprovod Babetka to zřejmě nemohla vydržet a proto nás u koňského výběhu na chvíli opustila a vykoupala se v koňských koblihách. Kvůli jejímu zápachu jsme přidali do kroku a krátce nato jsme byli konečně u vody. Kluci (Fred, Gagarin, Ted a Albín) si dali level a na pár minut se smočili. Chudák Sára je po donucení musela následovat.
Potom co jsme u rybníka nabrali sílu, jsme vyrazili na zpáteční cestu do klubovny. Každý se těšil na teplou večeři a ještě víc na zdejší deskové hry, které se staly malým fenoménem výpravy. Zpátky ve skříni byly vždy až pár minut před spaním.
NEDĚLE 12. 4. 2009 (Nikča)
Poslední den výpravy už nás netlačil čas, vše co jsme chtěli vidět, jsme viděli, vše co jsme chtěli zažít, jsme zažili, a proto jsme si mohli krásně přispat.
Skoro celé dopoledne jsme pak strávili v cukrárně u ledové tříště, na kterou nás pozvala „paní výprava“. V parku za klubovnou jsme si zahráli pár běhacích her, vyleštili jsme klubovnu a po obědě vyrazili na vlak. Čas na cestě strávil každý po svém, někdo hraním her, někdo čtení a někdo spaním (např. onemocnělý Ted).
Na nádraží v Kolíně každý dostal památeční dárek v podobě duhové kuličky a s lízátkem v puse jsme se rozutekli k domovům.
Fotky od Bětky a Pídi
|
