Tábor 2010

I

Uběhlo již mnoho dní, měsíců ba možná let od té doby, nikdy jsem nebyl příliš schopný v měření času, kdy se udál příběh, který budu Vašim veličenstvům vyprávět. Již jako malý chlapec jsem sloužil na dvoře Valkýry, mocné vládkyně světa; nosil jsem talíře, loupal cibuli či pásl prasata. Čas od času jsem schytal políček od starších učedníků za svou neposlušnost či za špatně vykonanou práci, avšak dnes mohu s klidným svědomím říci, že jsem své paní sloužil a sloužím nadále s nekonečnou oddaností a pílí.
Příběh se udál, když jsem byl jinochem a již jsem měl v dvorní kuchyni jisté postavení. Mým denním chlebem byla příprava pokrmů, které měly být posléze servírovány samotné Valkýře. Jednoho večera, když jsme uhasili oheň a chystali se na zasloužený odpočinek, abychom za kuropění opět vstali a vstoupili znovu do kuchyňského kolotoče, se nebe zatáhlo mnohem dříve, než bylo v tu dobu zvykem. Neblížila se bouře ani nic podobného, ale ucítil jsem náhle v hrudi zvláštní úzkost, jako když vám někdo upne srdce do svěráku.
„Bože můj, slituj se nad námi,“ byla jediná slova, která jsem slyšel vyjít z úst starší kuchařky, které jsem dělal pomocníka. Marně jsem se z ní pokoušel vymámit jakoukoliv informaci týkající se náhlého setmění. Několik okamžiků se ani nepohnula a mlčela, hledíc do postupující svíravé temnoty. Pak promluvila třesoucím se hlasem.
„Zlá čarodějnice... Málokdo to ví... Hochu, do špatné doby ses narodil, do špatné doby...“
„Co se děje?“ vyzvídal jsem netrpělivě.
„Valkýra, naše vládkyně, budiž její sláva nekonečná a slunce nechť vždy zrcadlí se v oceli jejího meče a...“
„Nešlo by to rychleji?“
„Mlč, herdek! … Jejího meče a čerstvá voda nechť vždy zurčí ve studni života, má sestru.“
„Sestru? I já mám sestru, na tom přece není nic...“ skočil jsem opět do řeči.
„Necháš mě domluvit, pacholku? Sestra Valkýřina je zlá čarodějnice...“
„Zlá čarodějnice,“ opakoval jsem polohlasem a se srdcem stále upnutým do svěráku.
„Ano, zlá čarodějnice. Přesný opak naší dobré Valkýry, naší vládkyně, budiž její slá...“
„To už jsme slyšeli,“ vstoupil jsem drze do kuchařčina výlevu oddanosti, za což jsem schytal políček, avšak podařilo se mi dosíci toho, aby pokračovala ve vyprávění bez zbytečných odboček.
„Po tisíc let spala tato představitelka zlé síly spánkem spravedlivých. Avšak podle análů starých mudrců existuje jistá kletba, která právě jednou za tisíc let dá Valkýřině sestře příležitost ujmout se vlády nad tímto světem. Zdá se, že ten den právě nastal...“
Hlasitě jsem polknul. Té noci jsem nedokázal usnout.

II

Hned nazítří se začaly dít divy. Na Valkýřin dvůr, do pevnosti Az-Nag, se sjelo množství po zuby ozbrojených a nebezpečně vypadajících bojovníků. Což se odrazilo i na tempu, kterým jsme byli nuceni v kuchyni pracovat. Většina ostatních poddaných netušila, oč kráčí; já, díky moudrosti staré kuchařky, jsem již věděl své.
Brzy bylo svoláno shromáždění, při kterém Valkýra poněkud nejistým hlasem, avšak zároveň slavnostně a strojeně, osvětlila záležitost všem obyvatelům panství (tedy světa). Z nepřehledného houfu válečníků se vyklubaly čtyři národy, které se nám představily za pomoci svých prastarých legend, vlajek, výzbroje, zvyků a tak podobně. Stateční bojovníci východu, Udatní bojovníci z jihu, Ukrutní bojovníci ze severu a Mocní bojovníci ze západu – tak zněla jména všech čtyř kmenů. Úzkost z předchozího dne ustoupila, když jsem hleděl na tuny oceli a urputnost a oddanost v očích všech těch statečných. Strach se rozpustil a v koutku srdce se mi uhnízdila naděje.
Zanedlouho nato však zlá čarodějnice odhalila Valkýřiny úmysly a počala se urputně bránit; bylo lze vidět, že skutečně touží dosíci vlády nad světem. Nebylo zbytí, válečníci se chtě nechtě museli připravit na sérii nepříjemností, kterými se chaos a zlo snažily podrazit nohy řádu a dobru.
„Milí bojovníci,“ promluvila Valkýra, „jak jste si jistě všimli, zmizely vlajky, které reprezentují vaše národy. Je nabíledni, že v tom má prsty má zlá sestra.“
Tak zněla slova naší slavné panovnice; i vydali se bojovníci za prvním dobrodružstvím, které na ně nečekalo daleko. Museli se dostat k tajemným svícím, bráněným posluhovači zla, které bylo zapotřebí uhasit. Trpělivě jsme v kuchyni očekávali návrat oněch statečných, doufajíce, že nikdo nepřijde k úhoně a loupajíce přitom brambory.
Zraněn naštěstí nebyl nikdo, pro začátek byla zlá čarodějnice mírná.
„Bude hůř,“ zašeptala stařena se sběračkou v ruce. „Bude hůř...“
Valkýře se navrátila její obvyklá jasnozřivost, když ji záře tajemných svic přestala oslňovat. Prozradila statečným, kde jsou ukryty jejich vlajky. První tenata zla byla tedy přeťata, záleželo jen na udatnosti bojovníků, jak to dopadne příště...
A ono příště opravdu přišlo a nijak nemeškalo. Jako první to zakusila mladá pomocnice v kuchyni, která, vydavši se pro vodu, nalezla ve studni pouze páchnoucí lepkavou tekutinu. I oznámila to stařeně, která se ihned vydala se zprávou za naší vládkyní. Ani tentokrát však Valkýra, podporována četnými rádci, nepropadla trudomyslnosti. Řešení bylo nasnadě – přinést vodu ze studánek, které se nacházely nepříliš blízko panství. Bojovníci se tedy vydali na cestu a úkol beze zbytku splnili. Voda očarovaná zlem byla nahrazena čerstvou tekutinou, životadárnou a chutnou.
„Dokázali to,“ oddychla si stařena, když viděla přicházet první statečné, nesoucí velké měchy plné dobré vody.
„Ano, dokázali,“ oddychl jsem si i já nahlas.
„Ty mlč a utíkej naplnit hrnce! Musíme si pospíšit, neboť bojovníci jsou již hladoví,“ zvolala netrpělivě.
A tak jsem opět přijal svou nevděčnou úlohu pomocníka. Po práci jsem si směl za odměnu olízat kosti, které nesnědli psi, a pojíst něco slupek od cibule.

III

„Ajajaj!“ zvolal někdo a já jsem tušil, že to, co se právě událo, nebude nic, u čeho bych se zpřetrhal smíchy. A skutečně. Dvůr se naplnil čilým ruchem, jeden křičel přes druhého, hned jsem zahlédl proběhnout kolem felčara, hned zas pomocníky s nosítky...
Zezadu mě někdo chytil za ramena.
„Otrávila Valkýru,“ řekla neklidným, avšak moudrým hlasem stařena. Hlavou mi proběhlo tisíc myšlenek naráz, ale nedokázal jsem si připustit, že by se mohlo stát něco takového; že by ta sprostá čarodějnice byla schopna něčeho tak...
„Musíme jednat,“ ozvalo se z davu. Byl to hlas Valkýřiny dvorní felčarky. „Bojovníci, je zapotřebí několika bylin, jen ty mohou naši paní přivést zpět k životu. Hleďte, které to jsou.“
A jala se popisovat shromážděným statečným podobu rostlin a lokality, kde tyto bují. Netrvalo dlouho a válečníci, místo mečů a štítů vyzbrojeni látkovými vaky na bylinky, jali se pátrat po složkách potřebných k umíchání léku. Avšak nebylo to tak jednoduché – zlá čarodějnice vymyslela, kterak učinit bojovníkům jejich putování náročnějším; oslepila několik z nich, aby tito následně nemotorně tápali a naráželi do stromů nevidouce na cestu.
I přes všechna příkoří však stateční přinesli vše potřebné k vytvoření medikamentu. Felčarka vložila byliny do kotle a připravila odvar. Tento lila panovnici do úst, avšak nepodařilo se jí dosíci jejího uzdravení...
Bylo třeba jednat rychle! Nenaleznou-li řešení, jak Valkýru oživit, tato zemře v bolestivých křečích. Nějakou dobu lékařka úpěnlivě přemýšlela:
„Co by asi tak mohlo pomoci? Nic mě nenapadá...“ Náhle si vzpomněla, kterak jako malá pásla slepice, aby večer mohla sbírat vejce, která opeřenci snesli. Jak jen jí chutnala, když se uvařila natvrdo a snědla se skývou chleba a trochou soli!
„Vejce!“ prohlásila najednou. „Je třeba jednat rychle. Kdysi dávno jsem četla v prastarých lékařských análech, kterak zachránit člověka očarovaného zlou mocí – uvařit natvrdo kouzelné fénixovo vejce. Kuchařko!“
„Ano, felčarko?“
„Připrav čtyři fénixova vejce, bojovníci se je vydají uvařit.“
Stařena neotálela a vyňala ze spižírny čtyři obrovské skorokoule, které se na slunci třpytily. Podala je felčarce a tato je rozdala mezi družiny statečných harcovníků. Než by řekl švec, již se tito rozběhli s magickými vejci do okolí, rozdělávali ohně, lili vodu do kotlíků a vařili a vařili. Bylo třeba dosíci bodu varu co nejrychleji, avšak zároveň hlídat, aby obsah skořápky nebyl nedovařený.
Po chvíli se všichni vrátili, předávajíce lékařce hotová vejce. Ta je po malých kouscích vkládala do úst panovnice, až tato procitla:
„Děkuji vám, milí bojovníci. Zachránili jste mi život,“ pronesla těžce oddechujíc ještě zelená Valkýra.

IV

Bylo však třeba činit další kroky, aby byla zlá čarodějnice přemožena. Při přípravě večeře, kterou měli být válečníci pohoštěni, promluvila ke mně stará kuchařka tajemným hlasem.
„Již brzy to přijde...“
„Co přijde?“ zeptal jsem se netrpělivě.
„Ty to nevíš, hlupáčku? Musí se rozhodnout, kteří z válečníků jsou nejmocnější, tudíž se utkají ve vzájemném boji o své klanové vlajky.“
„To bude jistě velmi napínavé,“ zamyslel jsem se, hledě do dáli.
„Radši hleď, ať stihneš oloupat všechnu cibuli, lenochu!“ okřikla mě kuchařka.
Následujícího dne se skutečně konala soutěž, ve které měli bojovníci dokázat svou sílu a odvahu. Rozmístili se do svých pevností, ve kterých měli za úkol bránit svou drahocennou vlajku a zároveň se museli pokoušet získat vlajky ostatních. V plné zbroji nebylo jednoduché pohybovat se těžkým terénem, skrývat se v houštinách, utíkat před návaly nepřátelských vojáků... Po dlouhém a vysilujícím klání se všichni shromáždili uprostřed dvora, kde promluvila Valkýra:
„Válečníci. Je mi ctí vám sdělit, že turnaj v boji o vlajku vyhráli Mocní bojovníci ze západu. Gratuluji jim, avšak i všem ostatním a doufám, že mi budete i nadále oddáni takovou měrou, jako doposud. Za odměnu vám nyní poskytuji chvíli odpočinku a oddechu. Máte příležitost navštívit naši spřátelenou pevnost jménem Oregon. Využijte dobře pohostinnosti místních, užijte si žen, vína a zpěvu a nazítří se opět jmeme pokračovat v udolávání mé úhlavní nepřítelkyně, totiž mé vlastní sestry. Mám však pro vás jeden netěžký úkol: přestože pevnost Oregon je s mým panstvím v alianci, dobrá panovnice potřebuje mít přehled i o svých přátelích, nejen nepřátelích. Proto po vás vyžaduji, abyste spočítali, kolik se v pevnosti nyní pohybuje obyvatel a roztřídili údaje podle pohlaví, věku a postavení. Nenazývejme to špionáží, ale víte, jak to chodí...“
A tak se bojovníci vydali do Oregonu, užívali žen, vína a zpěvu a mlčky plnili, co jim Valkýra zadala.
Druhý den večer se konalo další shromáždění, avšak co se nestalo!
„Aaaaargh,“ vykřikl jeden z velitelů klanu Statečných bojovníků z východu a jal se zmateně pobíhat mezi shromážděnými válečníky, poskakovat, dělat opičky, bít ostatní a tak dále. V obličeji vypadal věru zvláštně a následně to samé postihlo i ostatní velitele, z každé družiny jednoho. Valkýra však věděla, oč se jedná a hbitě popadla svůj meč, kterým všechny čtyři pomatence uspala.
„Vše je mi jasné, opět v tom má prsty má sestra. Je zapotřebí, abyste své velitele naložili na nosítka a co nejrychleji je donesli na posvátné místo. Jak vypadá, poznáte rychle. Ze země tam prýští magická energie, která, doufám, vašim souputníkům uzdraví duši.“
Vydali se tedy stateční, obtěžkáni narychlo vyrobenými nosítky s těly spících svých velitelů, k posvátným místům. Museli jednat rychle, ostatně jako téměř vždy. Rozhodovala každá vteřina. A jejich putování se brzy setkalo s výsledkem: všichni čtyři posedlí byli čirou energií očištěni a spolu se svými mužstvy se vrátili do pevnosti, kde se jali spokojeně odpočívat.
Jednoho dne, zrovna když se konala na dvoře Valkýřině velká slavnost, kdy víno teklo proudem, ženy tančily na stolech a muži hráli zaníceně v karty či kostky, stala se nečekaná věc. Zlá čarodějnice opět udeřila! Tentokrát však s takovou silou, jakou nikdo neočekával. Jediným zaklínadlem se jí podařilo zničit pevnosti všech čtyř klanů – tyto se příznačně složily co domečky z karet...
„Bojovníci, je mi líto, že má sestra nešetří nejen mě, ale ani vás. Zbořila všechny vaše pevnosti. Nyní je na vás, abyste zmapovali okolí a nalezli vhodná místa, kde vybudovat nová opevnění. Buďte při cestě opatrní a volte s rozumem.“
I vydali se tedy stateční na předlouhou pouť, na které museli, chtě nechtě, zvolit místo strategicky i logisticky vhodné pro svůj příští pobyt. Učinili tak však s vervou a oddaností své paní a nikterak se nezlobili, že kvůli jejímu příbuzenskému vztahu se zlou čarodějnicí přišli o svá původní útočiště.
Po návratu do hlavní pevnosti Az-Nag, kde sídlila Valkýra, byli překvapeni návštěvou nových obyvatel – Ra´saků. Byli to spřátelení bojovníci, kteří ovládali prastaré techniky boje děděné z děda na otce a z otce na syna a oplývali takovou statečností a udatností, že to dál nejde. Valkýra pozvala Ra´saky, aby pomohli původním čtyřem klanům ve válce proti své sestře. A nutno dodat, že její rozhodnutí bylo věru moudré, neboť ne nadarmo se říká pět je víc než čtyři.

V

Zrovna když jsem míchal brambory v kotli, přistoupila ke mně zezadu stařena a povídá mi:
„Hochu, schyluje se k velkým věcem. Valkýra, naše vládkyně, budiž její sláva nekonečná a slunce nechť vždy...“
"Ano, ano, to už jsem někdy někde slyšel,“ dovolil jsem si utrousit a hned jsem dostal takový štoulec za ucho, až jsem si namočil obličej ve vroucí vodě.
„To máš za to, pacholku, že mě nenecháš nikdy domluvit,“ utrhla kuchařka a posadila se opodál. „Takže, kde jsem to přestala... naší panovnici je zapotřebí vybrat pouze jeden z klanů, který bude hoden nosit její meč a mapu, která dovede válečníky k artefaktu potřebnému k zničení zlé čarodějnice.“
„To zní zajímavě, a kterak hodlá vybírat ty nejudatnější?“ zeptal jsem se s hlavou vloženou do vědra plného ledové vody, která měla zchladit mé utrpení pramenící z neposlušnosti.
„Jednoduše. Bojovníci se utkají mezi sebou.“
A jak řekla, tak se stalo. Nazítří již bylo vše připraveno k tomu, aby se udatní mohli vyzývat na vzájemné souboje a taky tak činili. Řinčení železa bylo slyšet na hony daleko a všecka divoká zvěř prchala před tím dopuštěním. A z turnaje vzešel vítěz – byli jím Ukrutní bojovníci ze severu. Ti si získali Valkýřinu důvěru, díky níž jim odevzdala svůj mocný meč i tajnou mapu.
Vydali se tedy harcovníci na cestu, řídíce se dle plánu a na označeném místě skutečně něco nalezli. Spatřili tam zdobenou truhlici, dobře ukrytou před zraky kolemjdoucích, ve které bylo uloženo srdce; nebylo to však srdce ledajaké, nýbrž patřil tento pulzující orgán samotné zlé čarodějnici. Ta jej vyňala ze svého těla a uložila do bezpečí, což ji mělo učinit nesmrtelnou. To se však přepočítala.
Mezitím jsem byl svědkem shonu, který na dvoře Valkýřině panoval: všichni ostatní hledali vhodné kameny, z kterých podle pokynů druidových vytvořili na zemi velký obrazec, pentagram, doprostřed něhož byla po návratu Ukrutných bojovníků ze severu položena truhla. Válečníci nacvičili magický rituál, který jim měl pomoci porazit zlou čarodějnici.
A tak se stalo. Tančili stateční nacvičený rituál, tančili a vlnili se ve víře. Nejzkušenější bojovník vítězného klanu měl tu čest nést Valkýřin meč a právě oním probodnout srdce její sestry, které se nacházelo na dně truhlice. Učinil tak. Z vrchu nad pevností se ozval děsuplný ryk, který až zvedal vlasy na hlavě. Náhle se nebe rozjasnilo. Vše bylo dokonáno.
„A teď už snad bude na dalších tisíc let klid,“ oddychla si stará kuchařka.
Pokynul jsem hlavou na souhlas, neřka ani slova, zčásti kvůli dojetí a zčásti kvůli tomu, že jsem měl celý obličej opuchlý a nemohl jsem mluvit.
„A teď, pacholku, musíme připravit závěrečnou hostinu. Nesmíme šetřit ničím. Hybaj pro vodu, oloupej brambory, nakrájej cibuli, oškubej sto padesát slepic, vykuchej osm vepřů, přines čtyři sta tisíc litrů vína...“