|
Plánování výletu v podzimních měsících může být vzhledem k počasí vcelku riskantní podnik. Tentokrát to ale vyšlo a navíc mnohem lépe, než byla mnohá očekávání. No dá se dopředu předpokládat, že v půlce listopadu vyšplhají denní teploty k patnácti stupňům?
Ve slunném ránu se nás na nádraží sešlo třicet čtyři, což byl slušný, ale vzhledem k počasí předpokládaný počet.
Motorový rychlík Bohunka nás odvezl do Nymburka, kde měli děti během čekání na autobus vyluštit šifrovanou zprávu od princezny Arabely. To proto, aby Rumburak, proměněný v krkavce a létající kolem nás, nemohl zjistit, co nám Arabela chtěla sdělit. Prosila nás, abychom jí dopravili její kouzelný prsten, který se nesměl dostat do rukou Rumburakovi.
Hodný pan řidič nás odvezl autobusem do vísky Loučeň, kde se nachází i stejnojmenný zámek. Ten má hodně daleko do zatuchlých a posmutnělých zámků s nudnými průvodci, kteří ze sebe jen chrlí jedno datum a jméno za druhým a návštěvník odchází dokonale zmaten.
Loučeň je označován jako „Zámek, kde to žije“ a toto heslo splňuje na maximum. Ještě před tím, než jsme šli na prohlídku zámku, si děti proběhly první z mnoha bludišť a labyrintů, které na zámku jsou, a všimly si mnoha stánků s všemožným zbožím, jež nabízel svatomartinský trh.
Za doprovodu zámeckých trubačů nás do zámku uvedla blízká přítelkyně pana knížete, který na zámku žije. Žádný minulý čas a hluboká historie – během prohlídky měl člověk pocit, že všechno se odehrává tady a teď. Místo sterilního rozhlížení si děti mohly sednout v jídelním sále ke stolu, vyzkoušet si základy zámecké etikety, silným křikem zaplašit zámecké strašidlo nebo v hudebním salónku zazpívat jeden z táborových šlágrů – Hoja hoj. Viděly opravdovou rákosku i zámeckou koupelnu či starodávný toastovač. V dolní části zámku jsme si mohli prohlédnout výstavu kostýmu ze známého televizního seriálu Arabela, jen sama princezna se nám nějak neukázala….
V zámeckém parku jsme pak strávili čas prohlížením všemožných stánků a také ztrácením a nalézáním v největším zámeckém labyrintu. Na ostatní už nezbyl čas, ale na Loučeň se někteří určitě ještě rádi vrátí.
Pak byl už čas vyrazit přes krásný les na vlak do vesnice Všejany. Je pravda, že jsme vlak stihli úplně na chlup a chvilkami jsme museli i popoběhnout, ale jinak se výlet vydařil na maximum a děti se s kopou zážitků a červenými tvářemi vrátily v půl šesté večer do náručí svých rodičů, kteří na ně čekali na kolínském nádraží.
|
